Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceCitáty z Katechismu katolické církve VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO

VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO

683 "Nikdo nemůže říci: 'Ježíš je Pán', než v Duchu svatém" (1 Kor 12,3). "Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!" (Gal 4,6). Toto poznání víry je možné pouze v Duchu svatém. Aby se člověk dostal do styku s Kristem, musí se ho nejprve dotknout Duch svatý. Přichází nám vstříc a vzbuzuje v nás víru. V síle našeho křtu, první svátosti víry, nám Duch svatý v církvi niterně a osobně předává život, který má svůj zdroj v Otci a který nám nabízí v Synu:

Křest nám uděluje milost nového zrození v Bohu Otci skrze jeho Syna v Duchu svatém. Vždyť ti, kteří mají Božího Ducha, jsou vedeni ke Slovu, to je k Synu; ale Syn je představuje Otci a Otec jim uděluje neporušitelnost. A tedy bez Ducha není možné vidět Božího Syna, a bez Syna se nikdo nemůže přiblížit k Otci, protože poznání Otce, to je Syn a k poznání Božího Syna se dochází skrze Ducha svatého.

684 První je Duch svatý, kdo probouzí naši víru a nový život, který spočívá v poznání Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Nicméně ve zjevování Osob Nejsvětější Trojice je poslední. Svatý Řehoř Naziánský, "Teolog", vysvětluje tento postup pedagogikou Boží "blahovůle":

Starý zákon jasně hlásal Otce, matněji Syna. Nový ukázal Syna a dal zahlédnout božství Ducha. Nyní má mezi námi Duch domovské právo a dává nám, abychom jej viděli mnohem jasněji. Nebylo totiž prozíravé vyhlašovat otevřeně Syna, pokud ještě nebylo Otcovo božství, a přidávat Ducha svatého jako další břemeno řečeno trochu opovážlivým výrazem dokud nebylo ještě uznáno Synovo božství_... Světlo Trojice se zaleskne třpytivým jasem teprve při dalším postupu vpřed, "od slávy ke slávě".

685 Věřit v Ducha svatého tedy znamená vyznávat, že Duch svatý je jedna z Osob Nejsvětější Trojice, jedné podstaty s Otcem i Synem, "s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován" (Nicejsko- Cařihradské vyznání víry). Proto byla řeč o božském tajemství Ducha svatého v trinitární "teologii". Zde tedy půjde o Ducha svatého v božské "Ekonomii".

686 Duch svatý působí s Otcem i Synem od začátku až do splnění plánu naší spásy. Ale teprve v "posledních časech", zahájených vykupitelským vtělením Syna, je jako Osoba zjevován a dáván, poznáván a přijímán. Tehdy se bude moci uskutečnit v lidstvu tento božský plán dovršený v Kristu, "Prvorozeném" a Hlavě nového stvoření, a to vylitím Ducha: církev, obcování svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla, věčný život.





8. článek

"VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO"

687 "Nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží" (1 Kor 2,11). Nuže, jeho Duch, který ho zjevuje, nám dává poznat jeho Slovo, jeho živé Slovo, ale sám sebe nevyslovuje. Ten, který "mluvil ústy proroků", nám dává slyšet Otcovo Slovo, ale my jej neslyšíme. Poznáváme ho jen podle hnutí, kterým nám zjevuje Slovo a uschopňuje nás, abychom je vírou přijali. Duch pravdy, který nám odhaluje Krista, nemluví sám ze sebe. Takové naprosté ustoupení do pozadí, čistě božské, vysvětluje, proč "svět nemůže přijmout" Ducha, "poněvadž ho nevidí, ani nezná", kdežto ti, kdo věří v Krista, ho znají, protože s nimi "zůstává".






688 Církev, živé společenství apoštolské víry, kterou předává, je tedy místem poznání Ducha svatého:
v Písmech, které inspiroval;
v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové;
v učitelském úřadu církve, s nímž je stále;
ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejich slov a jejich symbolů uvádí do společenství s Kristem;
v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá;
v charismatech a službách, které budují církev;
ve znameních apoštolského a misionářského života;
ve svědectví svatých, v němž projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.


I. Společné poslání Syna a Ducha

689 Ten, kterého Otec "poslal do našich srdcí, Duch jeho Syna" (Gal 4,6), je skutečně Bůh. Je jedné podstaty s Otcem a Synem, je od nich neoddělitelný, jak ve vnitřním životě Trojice, tak ve svém daru lásky světu. Když se ale víra církve klaní svaté Trojici, dárkyni života, soupodstatné a nedílné, vyznává též různost Osob. Když Otec posílá své Slovo, posílá vždycky svůj Dech: je to společné poslání, ve kterém se Syn a Duch svatý odlišují, ale jsou nedílní. Objevuje se sice Kristus, viditelný obraz neviditelného Boha, ale zjevuje ho Duch svatý.

690 Ježíš je Kristus, "pomazaný", protože jeho pomazáním je Duch, a všechno, co se děje od vtělení, pramení z této plnosti A konečně, když je Kristus "oslaven", může i on od Otce poslat Ducha těm, kdo v něho věří: předává jim svou slávu, to je Ducha svatého, který ho oslavuje. Společné poslání se bude od té doby rozvíjet v dětech osvojených Otcem v Těle jeho Syna: posláním Ducha osvojení bude sjednotit je s Kristem a dát jim v něm žít:

Pojem pomazání napovídá_... že mezi Synem a Duchem není žádná vzdálenost. Jako totiž mezi povrchem těla a vrstvou oleje nezaznamenává ani rozum, ani počitek žádného prostředníka, tak je také styk Syna s Duchem bezprostřední; takže se ten, kdo vírou navazuje styk se Synem, musí nejprve dotykem setkat s olejem. Bez Ducha svatého totiž není vůbec žádná část. Proto také k vyznání, že Syn je Pán, dochází v Duchu svatém, u těch, kteří to přijímají, neboť Duch svatý přichází na všech stranách vstříc těm, kdo se přibližují vírou.


II. Jméno, názvy a symboly Ducha svatého

Vlastní jméno Ducha svatého

691 "Duch svatý", takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí.

Výraz "Duch" překládá hebrejské slovo "Ruah", které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je Dechem Boha, zosobněným božským Duchem. Jinak jsou "Duch" a "Svatý" společné božské vlastnosti tří božských Osob. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou Osobu Ducha svatého bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů "duch" a "svatý".


Názvy Ducha svatého

692 Když Ježíš ohlašuje a slibuje příchod Ducha svatého, nazývá ho "Přímluvcem", doslova: "Ten, který je přivolán", "ad-vocatus" (Jan 14,16.26; 15,26; 16,7). "Paraclitus" (Přímluvce) se obvykle překládá "Utěšitel", přičemž prvním utěšitelem je Ježíš. Sám Pán nazývá Ducha svatého "Duchem pravdy" (Jan 16,13).

693 Kromě jeho vlastního jména, které se nejvíce užívá ve Skutcích apoštolů a v listech, nalézáme u svatého Pavla pojmenování: zaslíbený Duch, Duch synovství, "Kristův Duch" (Řím 8,9), "Duch Páně" (2 Kor 3,17), "Boží Duch" (Řím 8,9.14; 15,19; 1 Kor 6,11; 7,40), a u svatého Petra, "Duch slávy" (1 Petr 4,14).


Symboly Ducha svatého

694 Voda. Symbolika vody naznačuje působení Ducha svatého při křtu, protože po vzývání Ducha svatého se stává účinným svátostným znamením nového zrození: Jako těhotenství našeho prvního zrození probíhalo ve vodě, tak také křestní voda skutečně znamená, že naše nové zrození je nám dáváno v Duchu svatém. Ale jako jsme "jedním Duchem pokřtěni" tak jsme také "napojeni jedním Duchem" (1 Kor 12,13): Duch je tedy také osobně živá voda, pramenící z ukřižovaného Krista, jako ze svého pramene a která v nás vyvěrá k věčnému životu.
695 Pomazání. Symbolika pomazání olejem je pro Ducha svatého tak příznačná, že se stala jeho synonymem. Při křesťanském zasvěcení je svátostným znamením biřmování, které východní církve právem nazývají "charismace" (pomazání křižmem). Ale k plnému pochopení jeho síly je třeba se vrátit k prvnímu pomazání, které vykonal Duch svatý: k pomazání Ježíše. Kristus [hebrejsky: "Mesiáš"] znamená "Pomazaný" od Ducha svatého. Ve Starém zákoně byli různí "pomazaní Páně", zvláště král David. Avšak Ježíš je Pomazaný Páně jedinečným způsobem: lidství, jež na sebe Syn bere je zcela "pomazáno Duchem svatým". Ježíš je ustanoven "Kristem" od Ducha svatého. Panna Maria počne Krista působením Ducha svatého, který ho prostřednictvím anděla ohlašuje jako Krista už od narození, a vede Simeona do chrámu, aby viděl Krista; on naplňuje Krista, jeho moc vychází z Krista, když ten uzdravuje a zachraňuje. On konečně křísí Ježíše z mrtvých. A tak, když se Ježíš stal plně "Kristem" ve svém lidství, jež přemohlo smrt, hojně vylévá Ducha svatého, dokud "svatí" ve svém spojení s lidstvím Božího Syna nedorostou "zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti" (Ef 4,13): "úplného Krista", podle výrazu svatého Augustina.

696 Oheň. Zatímco voda znamenala zrození a plodnost života dávaného v Duchu svatém, oheň symbolizuje přetvářející sílu skutků Ducha svatého. Prorok Eliáš, který "povstal jako oheň" a jehož "slovo planulo jako pochodeň" (Sir 48,1), svou modlitbou přivolá z nebe oheň na oběť z hory Karmel, obraz ohně Ducha svatého, který proměňuje všechno, čeho se dotkne. Jan Křtitel, který jde před Pánem "v duchu a moci Eliášově" (Lk 1,17), hlásá Krista jako toho, kdo "bude křtít Duchem svatým a ohněm" (Lk 3,16), tím Duchem, o kterém Ježíš řekne: "Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!" (Lk 12,49). Ráno na Letnice spočine Duch svatý na učednících v podobě "jakoby ohnivých jazyků" a naplní je sebou (Sk 2,3-4). Duchovní tradice podrží tuto symboliku ohně jako jednu z nejpůsobivějších o činnosti Ducha svatého, "Plamen Ducha nezhášejte" (1 Sol 5,19).

697 Oblak a světlo. Tyto dva symboly jsou při projevech Ducha svatého neoddělitelné. Již při Božích zjeveních ve Starém zákoně zjevuje oblak - někdy temný, jindy zářivý - živého Boha a spasitele, zahaluje přesažnost jeho slávy: Mojžíšovi na hoře Sinaj, ve stanu Setkání, a během putování pouští; Šalomounovi při posvěcení chrámu. Tyto předobrazy naplňuje Kristus v Duchu svatém. Ten totiž "sestupuje na Pannu Marii a zastíní ji", aby počala a porodila Ježíše. Na hoře Proměnění on přichází v oblaku, který zahalí Ježíše, Mojžíše a Eliáše, Petra, Jakuba a Jana, a "z oblaku" se ozývá hlas, který říká: "Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte" (Lk 9,34-35). Konečně tentýž Oblak zastře Ježíše pohledu učedníků v den nanebevstoupení a ten ho zjeví jako Syna člověka v jeho slávě v den jeho příchodu.

698 Pečeť je symbolem blízkým symbolu pomazání. Kristu totiž "Bůh vtiskl svou pečeť" (Jan 6,27), a v něm nám také Otec vtiskl svou pečeť. Protože obraz pečeti ["sphragis"] označuje nesmazatelný účinek pomazání Ducha svatého ve svátostech křtu, biřmování a kněžství, byl v některých teologických tradicích použit k vyjádření nezrušitelného "znamení", vtisknutého těmito třemi svátostmi, které nemohou být znovu uděleny.

699 Ruka. Vzkládáním rukou uzdravuje Ježíš nemocné a žehná malým dětem. Totéž budou dělat apoštolové v jeho jménu. Ba co více, vzkládáním rukou apoštolů je předáván Duch svatý. List k Židům počítá vzkládání rukou mezi "základní články" své nauky. Církev uchovala toto znamení všemohoucího vylití Ducha svatého ve svých svátostných epiklezích (modlitbách).

700 Prst. Ježíš vyhání démony "prstem Božím" (Lk 11,20). Byl-li Boží zákon napsán na kamenných deskách "Božím prstem" (Ex 31,18), pak "Kristův list", svěřený péči apoštolů, je "napsán Duchem živého Boha, ne na kamenných deskách, ale na živých deskách: v lidských srdcích" (2 Kor 3,3). Hymnus "Veni, Creator Spiritus" vzývá Ducha svatého jako "digitus paternae dexterae prst Otcovy pravice".

701 Holubice. Na konci potopy (jejíž symbolika se týká křtu), se holubice, kterou vypustil Noe, vrátí a přináší v zobáčku čerstvý olivovou ratolest na znamení, že země je opět obyvatelná. Když Kristus vystupuje z vody svého křtu, sestupuje na něho Duch svatý v podobě holubice a zůstává v něm. Duch sestupuje a usídlí se v očistěném srdci pokřtěných. V některých kostelích je Nejsvětější Svátost uchovávána v kovové schránce, která má podobu holubice (columbarium); bývá zavěšeno nad oltářem. Symbol holubice označující Ducha svatého je v křesťanské ikonografii tradiční.


III. Duch a Boží Slovo v čase zaslíbení

702 Od počátku až do "naplnění stanoveného času" (Gal 4,4) společné poslání Slova a Otcova Ducha zůstává skryté, ale působí. Boží Duch připravuje Mesiášův čas a jeden i druhý, i když ještě nejsou plně zjeveni, jsou v něm již zaslíbeni, aby byli očekáváni a přijati, až se projeví. Proto když církev čte Starý zákon, zkoumá v něm, co nám chce říci o Kristu Duch, "jenž mluvil ústy proroků".

Výrazem "proroci" míní víra církve v tomto případě všechny, které Duch svatý inspiroval při sepisování svatých knih, ať už Starého nebo Nového zákona. Židovská tradice rozlišuje Zákon [prvních pět knih nebo Pentateuch], Proroky [odpovídající našim dějepisným a prorockým knihám] a Spisy [především poučné a zvláště žalmy].


Ve stvoření

703 Boží Slovo a jeho Dech jsou na počátku bytí a života každého tvora:

Je vlastní Duchu svatému vládnout, posvěcovat a oživovat stvoření, protože on je Bůh soupodstatný s Otcem i Synem_... Má moc nad životem, neboť jako Bůh chrání stvoření v Otci skrze Syna.

704 "Co se týká člověka, Bůh ho stvořil vlastníma rukama [totiž Synem a Duchem svatým]_..._a do vytvarovaného těla vepsal svou vlastní podobu, aby tak neslo božskou podobu i aby to bylo viditelné.


Duch zaslíbení

705 Člověk, zohyzděný hříchem a smrtí, zůstává "k obrazu Božímu", k obrazu Syna, ale je zbaven "Boží slávy" (Řím 3,23), a "podoby". Zaslíbení dané Abrahamovi zahajuje ekonomii spásy, na jejímž konci sám Syn vezme na sebe "obraz" a obnoví ho v jeho "podobě" s Otcem tím, že mu vrátí slávu a Ducha, "který oživuje".

706 Proti veškeré lidské naději Bůh slibuje Abrahamovi potomka, jako plod víry a Ducha svatého. V něm budou požehnány všechny národy země. Tímto potomkem bude Kristus, v němž vylití Ducha svatého shromáždí v jedno "rozptýlené Boží děti" (Jan 11,52). Přísahou se již Bůh zavazuje, že dá svého milovaného Syna a že dá "zaslíbeného Ducha svatého_... na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl" (Ef 1,13-14).











Ve zjeveních a v Zákoně

707 Teofanie [zjevení Boha] osvětlují cestu zaslíbení, od patriarchů k Mojžíšovi a od Jozue až po vidění, která zahajují poslání velikých proroků. Křesťanská tradice vždycky uznávala, že v těchto teofaniích se dávalo vidět a slyšet Boží Slovo, a to současně zjevováno a "zahalováno" v oblaku Ducha svatého.

708 Tato Boží výchova se ukazuje zvláště v daru Zákona. Litera Zákona byla dána jako "vychovatel" k tomu, aby vedla lid ke Kristu (Gal 3,24). Nicméně její neschopnost spasit člověka, zbaveného božské "podoby" a hlubší poznání hříchu, které z ní vyplývá vzbuzují touhu po Duchu svatém. Dosvědčují to vzdechy žalmů.


V království a ve vyhnanství

709 Zákon znamení zaslíbení a smlouvy, měl řídit srdce i instituce národa, který vzešel z víry Abraháma: "Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým" (Ex 19,5-6). Avšak po Davidovi podlehne Izrael pokušení stát se královstvím jako ostatní národy. A tedy království, jak bylo zaslíbeno Davidovi, bude dílem Ducha svatého a bude patřit chudým podle Ducha.

710 Nedbání Zákona a nevěrnost smlouvě vedou k smrti: přichází vyhnanství, zdánlivé zmaření zaslíbení, ve skutečnosti však tajemná věrnost Boha spasitele a počátek slíbené nápravy, ovšem podle Ducha. Bylo nutné, aby lid prošel tímto očišťováním; vyhnanství již vkládá do Božího plánu stín kříže a "zbytek" chudých, který se z něho vrací je jedním z nejprůzračnějších obrazů církve.


Očekávání Mesiáše a jeho Ducha

711 "Hle, činím něco docela nového" (Iz 43,19). Začínají se rýsovat dvě prorocké linie: jedna se týká očekávaného Mesiáše, druhá ohlašuje nového Ducha; obě směřují k malému "zbytku" chudých, který v naději očekává "potěšení Izraele" a "vykoupení Jeruzaléma" (Lk 2,25.38).

Už jsme viděli, jak se na Ježíšovi vyplnila proroctví, jež se ho týkala. Zde se omezujeme na ta, v nichž je zřejmý vztah mezi Mesiášem a jeho Duchem.

712 Rysy očekávaného Mesiáše začínají vyvstávat v knize Emmanuele, zvláště v Iz 11,1-2:

Vzejde proutek z pařezu Jišajova
a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův,
duch moudrosti a rozumnosti,
duch rady a bohatýrské síly,
duch poznání a bázně Hospodinovy.

713 Mesiášovy rysy jsou odhaleny především ve zpěvech Služebníka. Tyto zpěvy ohlašují smysl Ježíšova utrpení a ukazují tak způsob, jímž vylije Ducha svatého, aby oživil velké množství: ne zvnějšku, ale tím, že převezme náš "způsob služebníků". Tím, že bere na sebe naši smrt, může nám předat svého Ducha života.











714 Proto Kristus zahajuje hlásání Radostné zvěsti tím, že si přivlastňuje tento úryvek z Izaiáše (Lk 4,18-19):

Duch Páně je nade mnou,
proto mě pomazal,
poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst,
abych vyhlásil zajatým propuštění
a slepým navrácení zraku,
abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil milostivé léto Páně.

715 Prorockými texty, které se přímo týkají seslání Ducha svatého jsou výroky, ve kterých mluví Bůh k srdci svého lidu v jazyku zaslíbení, s důrazem na lásku a věrnost. Podle těchto přislíbení v "posledních časech" Duch Páně obnoví srdce lidí tím, že do nich vepíše nový Zákon; shromáždí a usmíří rozptýlené a rozdělené národy; přetvoří prvotní stvoření a Bůh tam bude bydlet s lidmi v míru.

716 Lid "ubohých", pokorní a tiší, kteří se zcela odevzdali tajemným plánům svého Boha, ti, kteří očekávají spravedlnost nikoliv lidskou, ale Mesiášovu, to je nakonec ono veliké dílo skrytého poslání Ducha svatého v čase zaslíbení k přípravě Kristova příchodu. V žalmech je vyjádřeno, jaké je jejich srdce, očištěné a osvícené Duchem. V těchto ubohých Duch připravuje Pánu "lid pohotový" (Lk 1,17).


IV. Kristův Duch v plnosti času

Jan, Předchůdce, Prorok a Křtitel

717 "Od Boha byl poslán člověk jménem Jan" (Jan 1,6). Jan je "plný Ducha svatého už od mateřského lůna" (Lk 1,15.41), zásluhou samého Krista, kterého před nedávnem počala Panna Maria z Ducha svatého. Mariino "navštívení" u Alžběty se tak stává první Hospodinovou "návštěvou jeho lidu".

718 Jan je "Eliáš, který má přijít" (Mt 17,10-13); přebývá v něm oheň Ducha a vede ho, aby "šel před" [jako "před-chůdce"] Pánem, který přichází. V Janu Předchůdci končí Duch svatý "přípravu ochotného lidu pro Pána" (Lk 1,17).

719 Jan je "víc než prorok" (Lk 7,26). V něm Duch svatý končí "mluvení ústy proroků". Jan uzavírá cyklus proroků zahájených Eliášem. Ohlašuje, že Potěšení Izraele je blízko; je hlasem přicházejícího Utěšitele (Jan 1,23). Přichází "jako svědek, aby vydal svědectví o Světle" (Jan 1,7), jako to učiní Duch pravdy. V Janovi Duch naplňuje to, po čem se ptali proroci a po čem touží i andělé: "Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým. A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Boží Syn_... Hle, beránek Boží" (Jan 1,33-36).

720 Janem Křtitelem konečně Duch svatý zahajuje to, co uskuteční s Kristem a v Kristu, tím, že to předobrazuje: navrátit člověku božskou "podobu". Janův křest byl k obrácení, křest vodou a Duchem bude novým zrozením.


"Zaplesej, milostí zahrnutá"

721 Maria, přesvatá Boží matka, vždy Panna, je veledílem poslání Syna a Ducha v plnosti času. Poprvé v plánu spásy nachází Otec příbytek, protože jej Duch připravil, kde jeho Syn a jeho Duch mohou přebývat mezi lidmi. V tomto smyslu církevní tradice často četla nejkrásnější texty o moudrosti ve vztahu k Marii: Maria je v liturgii opěvována a představována jako "trůn moudrosti". V ní se začínají projevovat "divuplná Boží díla", která Duch vykoná v Kristu a v církvi.





722 Duch svatý připravil Marii svou milostí. Bylo vhodné, aby byla "milosti plná" matka Toho, v němž je "vtělena všechna plnost božství" (Kol 2,9). Ryzí milostí byla počata bez hříchu jako nejpokornější bytost a nejschopnější přijmout nevýslovný dar Všemohoucího. Anděl Gabriel ji právem zdraví jako "Siónskou dceru": "Raduj se". A Maria se obrací svým chvalozpěvem k Otci v Duchu svatém, když v sobě nosí věčného Syna, a je to díkůvzdání celého Božího lidu a tedy církve.

723 V Marii Duch svatý uskutečňuje Otcův milosrdný plán. S Duchem svatým a jeho působením Panna počne a porodí Božího Syna. Její panenství se stává jedinečnou plodností mocí Ducha a víry.

724 V Marii Duch svatý ukazuje Otcova Syna, ktrý se stal Synem Panny. Ona je hořícím keřem konečného Božího zjevení: naplněna Duchem svatým ukazuje Slovo v pokoře svého těla a dává je poznat chudým a prvotinám národů.

725 Konečně, skrze Marii začíná Duch svatý uvádět do společenství s Kristem lidi, kteří jsou předmětem milosrdné Boží lásky. První ji vždycky přijmou pokorní: pastýři, mudrci, Simeon a Anna, manželé z Kány a první učedníci.

726 Na konci tohoto poslání Ducha se Maria stává "Ženou", novou Evou, "matkou živých", Matkou "úplného Krista". Jako taková je spolu s apoštoly, kteří se "svorně a vytrvale modlili" (Sk 1,14), na úsvitu "posledních časů", které Duch zahajuje ráno o Letnicích tím, že veřejně ukáže církev.


Ježíš Kristus

727 Celé poslání Syna a Ducha svatého v plnosti času je obsaženo v tom, že od okamžiku vtělení je Syn Pomazaným Otcova Ducha: Ježíš Kristus, Mesiáš.
V tomto světle se musí číst celý druhý článek vyznání víry. Celé Kristovo dílo je společné poslání Syna a Ducha svatého. Zde se jen zmíníme o tom, co se týká Ježíšova přislíbení Ducha svatého a jeho darování oslaveným Pánem.

728 Ježíš plně zjevuje Ducha svatého až tehdy, když byl sám oslaven svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Přesto však to ponenáhlu naznačuje i při svém učení zástupů, když zjevuje, že jeho tělo bude pokrmem pro život světa. Kromě toho to dává vytušit Nikodémovi, Samařance a těm, kteří slavili svátek stánků. Se svými učedníky o tom mluví otevřeně, když jde o modlitbu a o svědectví, které budou mít vydávat.

729 Teprve až nadejde hodina, kdy bude oslaven, slibuje Ježíš příchod Ducha svatého, protože jeho smrt a jeho vzkříšení budou naplněním přislíbení daného otcům: Na Ježíšovu prosbu daruje Otec Ducha pravdy, jiného Přímluvce; Otec ho pošle Ježíšovým jménem; Ježíš ho pošle, až bude u Otce, protože vyšel od Otce. Duch svatý přijde, my ho poznáme, bude s námi navždy, bude s námi přebývat, všemu nás naučí a připomene nám všechno, co nám Kristu řekl, a vydá o něm svědectví; povede nás k úplné pravdě a oslaví Krista; a světu ukáže, v čem je hřích, spravedlnost a soud.

730 Konečně přichází Ježíšova hodina: Ježíš odevzdává svého Ducha do Otcových rukou ve chvíli, kdy svou smrtí vítězí nad smrtí, takže "vzkříšen z mrtvých slavnou mocí Otce" (Řím 6,4) ihned dává Ducha svatého tím, že na své učedníky "dechne". Od této hodiny se poslání Krista a Ducha stává posláním církve: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás" (Jan 20,21).












V. Duch a církev v posledních časech

Letnice

731 V den Letnic (po skončení sedmi velikonočních týdnů) se naplňují Kristovy velikonoce sesláním Ducha svatého: ten se projeví, je dán a sdělen jako božská Osoba: Kristus Pán ze své plnosti štědře vylévá Ducha.

732 V tento den je konečně plně zjevena Nejsvětější Trojice: Od toho dne je království, hlásané Kristem, otevřeno těm, kdo v něho věří: v pokoře těla a ve víře se již podílí na společenství Nejsvětější Trojice. Duch svatý svým příchodem, který nemá konce, uvádí svět do "posledních časů", do doby církve, do již zděděného, ale ne ještě dovršeného království:
Spatřili jsme pravé Světlo, přijali jsme nebeského Ducha, našli jsme pravou víru: klaníme se nedílné Trojici, neboť ona nás spasila.


Duch svatý Boží dar

733 "Bůh je láska" (1 Jan 4,8.16) a láska je první dar, jsou v ní totiž zahrnuty všechny ostatní. Tuto lásku Bůh "vylil do našich srdcí, skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5).

734 Protože jsme byli mrtví nebo alespoň zranění hříchem, je prvním účinkem daru lásky odpuštění našich hříchů. "Přítomnost Ducha svatého" (2 Kor 13,13) v církvi dává pokřtěným opět božskou podobu, kterou zratili kvůli hříchu.

735 Dává tedy "závdavek" nebo "prvotiny" našeho dědictví; sám život Nejsvětější Trojice, který spočívá v tom, že milujeme jako nás miloval On. Tato láska je principem nového života v Kristu, umožněného tím, že máme "sílu Ducha svatého" (Sk 1,8).

736 A díky této síle Ducha mohou Boží děti přinášet plody. Ten, který nás naštípil na pravý vinný kmen dá, že budeme přinášet "ovoce Božího Ducha, [jímž] je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání" (Gal 5,22-23). "Duch je naším životem": čím více se zřekneme sami sebe, tím více se dáváme řídit Božím Duchem" (Gal 5,25):

S Duchem svatým, který nás činí duchovními, je opětné připuštění do ráje, opětné přijetí za syna odvaha nazývat Boha Otcem, stát se účastným Kristovy milosti, být nazýván synem světla, sdílet věčnou slávu.


Duch svatý a církev

737 Poslání Krista a Ducha svatého se naplňuje v církvi, Kristově těle a chrámu Ducha svatého. Toto společné poslání přidružuje nyní Kristovy následovníky k jeho společenství s Otcem v Duchu svatém: Duch připravuje lidi, předchází je svou milostí, aby je přitahoval ke Kristu. Ukazuje jim vzkříšeného Pána, připomíná jim jeho slovo, otevírá jim ducha k chápání jeho smrti a vzkříšení. Zpřítomňuje jim Kristovo tajemství, především v eucharistii, aby je smířil a uvedl do společenství s Bohem, aby přinášeli "hojné ovoce" (Jan 15,5.8.16).











738 Tímto způsobem se poslání církve nepřidává k poslání Krista a Ducha svatého, ale je jeho svátostí: celým svým bytím a ve všech svých údech je poslána hlásat a dosvědčovat, zpřítomňovat a šířit tajemství společenství Nejsvětější Trojice (to bude předmětem dalšího článku):

My všichni, kteří jsme obdrželi jediného a téhož ducha, totiž Ducha svatého, jsma navzájem spojeni, ale i s Bohem. Neboť i když je nás jednotlivě mnoho a Kristus dává každému z nás, aby v něm přebýval Duch Otce i jeho, nicméně tento Duch je jediný a nedělitelný. Sjednocuje duchy, kteří jsou vzájemně odlišní_... a vytváří z nich v sobě samém jednu a tutéž věc. Jako moc Kristova svatého lidství působí, že všichni, v nichž je, tvoří jedno tělo, tímtéž způsobem jediný a nedílný Boží Duch, který přebývá ve všech, vede je všechny k duchovní jednotě.

739 Protože je Duch svatý Kristovým Pomazáním, je to sám Kristus, Hlava Těla, kdo jej vylévá do svých údů, aby je živil, uzdravoval, aby organizoval jejich vzájemné působení, aby je oživoval, posílal vydávat svědectví a zapojoval je do své oběti Otci a do svých přímluv za celý svět. Kristus sděluje svého Ducha svatého a posvětitele údům svého Těla skrze svátosti církve (o tom bude pojednávat druhá část katechismu).

740 Tato "divuplná Boží díla", která církev nabízí věřícím ve svátostech, nesou své ovoce nového života v Kristu podle Ducha (o tom bude pojednávat třetí část katechismu).

741 "Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám duch se za nás přimlouvá nevyslovitelnými vzdechy" (Řím 8,26). Duch svatý, tvůrce Božích děl, je učitelem modlitby (tím se bude zabývat čtvrtá část katechismu).


Souhrn

742 "Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Gal 4,6).

743 Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.

744 Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní, Otec dává světu Immanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).

745 Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.

746 Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.

747 Duch svatý, kterého Kristus, Hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, svátost společenství Nejsvětější Trojice a lidí.


****************


Témata: Duch svatý, symbol

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...