Navigace: Tematické textyVVánoce Delší texty Vánoce /Karl Rahner/

Vánoce /Karl Rahner/

VÁNOCE


Od doby, co jsem se stal vaším bratrem...

Slavíme dnes vánoce. Ach, Bože, je to takový zbožný zvyk. Vánoční stromek se svíčkami a několika hezkými dárky, očekávání dětí a trochu vánoční hudby je vždy hezké a dojímavé. A když k povznesení nálady přistoupí náboženská stránka, pak je to zvláště hezké a dojímavé. Máme totiž všichni - a kdo nám to bude zazlívat - tajně se sebou trochu soucitu, a dopřejeme si proto rádi trochu dobrého rozpoložení, jež je mírumilovné a potěšující, tak jako když plačtivému dítěti pohladíme plavé vlásky a řekneme: Není to tak zlé, bude to zase všechno dobré.

Je to všechno, co se týká vánoc? Je to hlavní věc? Nebo je toto krásné a upokojivé, tiché a srdečné jen hezkou a lahodnou odezvou události, která se vlastně v tento den slaví a uskutečňuje někde zcela jinde, daleko výše na nebesích, daleko hlouběji v hlubinách a daleko niterněji v duši? Je vánoční radost a vánoční pokoj pouze náladou, do níž se s iluzemi utíkáme, nebo projevem, svatou oslavou skutečné události, k níž se vypravujeme s velkou udatností v srdci, aby se i na nás a skrze nás uskutečnila? A to proto, že je v každém případě pravdivá a skutečná, i když jí nechceme za pravdivou považovat, i když z ní nemáme nic než trochu dětinské romantiky a občanské pohody?

Vánoce jsou víc než jen trochu utěšující nálada. Záleží na tomto dítěti, na tom jediném dítěti v tomto dnu, v této svaté noci záleží. Na Božím Synu, který se stal člověkem, na jeho narození. Všechno ostatní na tomto svátku z toho žije nebo umírá a stává se iluzí. Vánoce znamenají: On přišel. Osvětlil noční čas. Noc našich temnot, noc našich nepochopení, krutou noc našich strachů a beznadějí učinil vánoční dobou, svatou nocí. To vyjadřují vánoce. Okamžik, kdy se to stalo, skutečně a pro všechny věky stalo, má tímto svátkem zůstat skutečností i v našem srdci a duchu.

Kdybychom my lidé dávali za pravdu běžným pocitům našeho slepého všedního dne, pak bychom vlastně musili dospět ve velkém i malém k strašnému a zoufalému názoru, že ve světě k ničemu nedochází. Že sice existuje věčný koloběh světového dění, osudů jednotlivých národů, osobních příhod, jež jsou občas dobré a radostné a pak nejčastěji špatné a smutné, ale že nakonec všechno samo krouží bez cíle a směru, všechno že se slepě a bezvýchodně stravuje. Že lidé nesmyslnou bezcílnost dění sami sobě skrývají jen díky tomu, že se úzkostlivě střeží uvažovat nad rámec příštího dne. Sami od sebe a sami pro sebe jsme si hádankou, sami od sebe trvale ukrutnou hádankou, která zabíjí. Kdybychom pohlíželi na narození tohoto dítěte dnešního svátku jen sami od sebe, pak bychom mohli o něm a o sobě jen pochmurně a s plnou hořkostí říci, co stojí u Joba ve čtrnácté kapitole: "Člověk zrozený z ženy má život krátký a plný neklidu. Jako květ vypučí, zvadne, prchá jako stín a nevydrží." Sami od sebe bychom byli jen jako malý světelný bod ve tmě bez hranic, který by nemohl nic než učinit tmu ještě strašnější. Byli bychom jako jednotka, která nevzejde: vyhnaní do času, který nechá všechno rozplynout, přinuceni k bytí, aniž se nás někdo dotázal, byli bychom obtíženi starostmi a zklamáními, sami sobě trýzní a trestem skrze vlastní viny. Začínali bychom trpět smrtí v okamžiku narození, nezajištěni a honěni, dětinsky se konejšíce tím, co se nazývá dobrými stránkami života, jež však by ve skutečnosti nebyly ničím jiným než rafinovaným prostředkem, který se snaží o to, aby martyrium a skřipec života příliš brzo neskončily.

Jestliže však řekneme ve víře, v rozhodné, střízlivé a nade všechno odvážné víře, jsou vánoce, pak pravíme: Do světa a do mého života vstoupila událost, jež změnila to všechno, co nazýváme svět a náš život, jež ukončila platnost výroku starého Kazatele "nic nového pod sluncem" a hrozby věčných návratů nového filozofa. Naši noc, úděsnou, chladnou a pustou noc, kdy tělo a duch očekávají zmrznutí, dovedla tato událost k vánocům, ke svaté noci. Neboť Pán je zde. Pán stvoření a mého života. Nepřihlíží již jen z věčného "všechno v jednom a najednou" své věčnosti pouze k neustálým změnám mého stále ubíhajícího života, jež by byly hluboko pod ním. Věčnost se stala časem, Syn se stal člověkem, věčná moudrost světa, všeobjímající účelovost veškeré skutečnosti se stala tělem. A tím se čas i život člověka přeměnily. Tím, že Bůh sám se stal člověkem. Nikoliv tak, že by přestal být on sám, samotné věčné Boží Slovo se svou veškerou slávou a nepředstavitelnou blažeností. Avšak stal se skutečně člověkem. A nyní se ho tento svět a jeho osudy přímo týkají. Teď již není svět jen jeho dílem, ale i částí jeho samotného. Nyní pouze nepřihlíží k jeho běhu, nyní v něm má on sám účast, nyní existuje s ním jako s ním existujeme my, nyní je jeho vlastní naším údělem, naší pozemskou radostí a naší vlastní žalostí. Nyní ho nepotřebujeme již hledat v nekonečnosti nebes, ve kterých se náš duch a naše srdce zcela ztrácejí. Nyní je on sám na naší zemi, na které se mu nedaří lépe než nám, kde mu nebylo přiřčeno žádné zvláštní privilegium, ale úděl nás všech: hlad, únava, nepřátelství, strach ze smrti a bědné umírání. Je nejnepravděpodobnější pravdou, že nekonečnost Boží přijala lidskou omezenost, že život přijal smrt. Ale jen tato pravda - toto temné světlo víry - prosvětluje naše noci, jen ona vytváří svatou noc.

Bůh přišel. Je zde přítomen. Proto je všechno jiné, než si myslíme. Z věčného plynutí dál se čas přeměnil do dění, které bezhlučnou, jednoznačnou zacíleností vede ke zcela určitému konci, kdy my i svět budeme stát před odhalenou tváří Boží. Když říkáme: jsou vánoce, pak pravíme: Bůh řekl své konečné, své nejhlubší, své nejkrásnější slovo do světa ve Slovu, které se stalo tělem, ve Slovu, které nemůže být anulováno, protože je to Boží definitivní skutek, protože toto Slovo je Bůh sám ve světě. A toto slovo znamená: miluji tě, světe a člověče. Je to slovo zcela neočekávané a zcela nepravděpodobné. Neboť jak je možno takové slovo vyslovit, když známe člověka a svět a jejich úskalí plná děsu a prázdnoty. Bůh však je zná lépe než my. A toto slovo pravil, když sám byl zrozen jako tvor. Toto slovo lásky, které se stalo tělem, vyjadřuje, že mezi věčným Bohem a námi má být společenství tváří v tvář, ano, že ono zde již existuje (nejvýše se můžeme ještě bránit polibku lásky, který již žhne na našich ústech). Toto slovo vyřkl Bůh ve zrození svého Syna. A nyní není ve světě nic než jen malá chvíle tichého klidu a veškerý hluk, jenž se pyšně nazývá světové dějiny nebo vlastní život, je jen úskok věčné lásky, která chce umožnit svobodnou odpověď člověka na své konečné slovo. A v tomto dlouhém krátkém okamžiku Božího mlčení, okamžiku, který se nazývá dějiny po Kristu, má člověk ještě jednou přijít ke slovu. A ve svém srdci, chvějícím se před láskou Boží, má říci Bohu, který jako člověk vedle něho stojí v mlčelivém čekání: "já ..." - nikoliv, nemá mu říci nic, ale mlčky se vzdát lásce Boží, která je zde, protože se narodil Syn.

Vánoce znamenají: Bůh k nám přišel, přišel tak, že vrátit se domů do své vlastní ohromující velebné slávy může již jen společně se světem a s námi. Všechno se již narozením dítěte přeměnilo. Všechno se již prodírá z vlastního středu skutečnosti, kterým je vtělené Slovo, s neoblomností lásky před Boží tvář, aniž by tam svět musel zcela shořet planoucím ohněm svatosti a spravedlnosti. Všechen čas již objímá věčnost, která se sama stala časem. Všechny slzy již uvnitř vyschly, protože Bůh sám se zúčastnil pláče a setřel je se svých vlastních očí. Veškerá naděje je vlastně již vlastnictvím, neboť Bůh je již zajat světem. Noc světa se již rozjasnila. Náš svéhlavý vzdor a slabost našeho srdce, jež nechce, aby byl Bůh větším než je naše srdce, a proto ho nechce mít tak malého jako je malé dítě, které se narodí a leží v jeslích. Naše srdce nechce připustit, že půlnoc již minula a den bez večera již proniká noc. Veškerá hořkost je pouhé připomenutí, že ještě není zřejmé, že nástoupila vánoční noc na celém světě a že veškerá blaženost na tomto světě je jen tajemné potvrzení, které si samo většinou nerozumí: že již nastaly vánoce.

Vánoční svátky proto nepředstavují poezii a dětskou romantiku, ale vyznání a víru, jež jediná člověka ospravedlňuje: že Bůh povstal a již vyřkl své poslední slovo v dramatu dějin, ať si svět jak chce mluví a povykuje. Slavnost vánoc může být jen ozvěna onoho slova v hlubinách naší bytosti, v němž říkáme věřící Amen k Božímu Slovu, které z daleké věčnosti Boží přišlo do omezenosti tohoto světa a přitom nepřestalo být slovem pravdy Boží a slovem jeho blažené lásky. Když souhlas s dětským slovem Boží lásky nevyslovuje pouze záře svíček, radost dětí a vůně borovic, ale samotné srdce, pak se skutečně uskutečňují vánoce, nejen náladou, ale v nejčistší pravdě. Neboť toto slovo srdce je pak opravdu neseno Boží svatou milostí, Boží Slovo se pak zrodí i v našem srdci, jak praví staří mistři: Bůh sám vstoupí do našeho srdce, tak jako v Betlémě vstoupil do světa, tak opravdově a skutečně, ještě více než dosud, ještě niterněji než dosud. Pak skutečně otevřeme zvysoka a zeširoka dveře našeho srdce a Bůh přijde do svého vlastnictví tak, jak o prvních vánocích přišel do vlastnictví své všemohoucnosti, které představuje svět. Pak ale nám říká, co svým milostiplným zrozením řekl světu jako celku: Jsem zde, jsem u tebe. Jsem tvůj čas. Já jsem zasmušilost tvého všedního dne, proč ji nechceš nést? Pláči tvé slzy, plač se mnou, mé dítě. Já jsem tvá radost, neboj se být radostný, neboť od té doby, co jsem plakal, je radost opravdovější postoj k životu než strach a smutek těch, kdo se domnívají, že nemají naději. Já jsem bezvýchodnost tvých cest, neboť tam, kde nevíš, jak dál, tam jsi, bláhové dítě, dospěl již ke mně a nepozoruješ to. Jsem přítomen ve tvém strachu, neboť jsem jej trpěl s tebou a nechoval se podle měřítek světa ani hrdinně. Jsem v žaláři tvé omezenosti, neboť láska ze mne učinila tvého zajatce. Když se nesplní tvé myšlenky a tvé životní zkušenosti, hle, já jsem ten nesplněný zbytek a vím, že toto nenaplnění, jež tě chce přivést k zoufání, je v pravdě má láska, kterou ještě nechápeš. Jsem účastníkem tvých útrap, neboť já jsem je sám prožil a jsou nyní proměněny, nikoliv však vymazány z mého lidského srdce. Jsem účasten tvých nejhlubších pádů, neboť dnes jsem započal sestupovat do podsvětí. Jsem účasten tvé smrti, neboť dnes jsem počal s tebou umírat v důsledku svého zrození a od této smrti jsem si skutečně nenechal nic darovat. Nelituj ty, kteří se narodili, jako to činil Job, neboť všichni, kteří přijímají mou spásu, narodili se ve svaté noci, protože mé vánoce obepínají všechny vaše dny i noci. Já sám, skutečně já celý a zcela osobně, jsem se věnoval obrovskému dobrodružství, jež počíná vaším zrozením. Pravím vám, že to mé nebylo ani lehčí ani méně nebezpečné, než to vaše a ujišťuji vás, že má blažený výstup. Od té doby, co jsem se stal vaším bratrem, jste mi tak blízcí, jako jsem já sám sobě. Když tedy jako tvor chci dokázat v sobě a ve vás, svých bratrech a sestrách, že jako stvořitel jsem s lidmi neprovedl žádný beznadějný pokus, kdo pak vám vyrve mou ruku? Ujal jsem se vás,když jsem vzal na sebe svůj lidský život jako s vámi rovný, v novém začátku jsem zvítězil nad svým zánikem. Jestliže svou budoucnost posuzujete jen sami podle sebe, nemůžete být dost pesimističtí. Avšak nezapomeňte: vaše opravdová budoucnost je má přítomnost, jež se dnes započala a nikdy se nestane minulostí. Proto je přece realističtější, když se budete přidržovat mého optimismu, který není utopií, ale skutečností Boha, celou skutečností Boha, kterou jsem - jako nepochopitelný zázrak své všemohoucí lásky - neporušenou a celou přinesl do studené stáje vašeho světa. Já jsem zde. Z tohoto světa již neodejdu, i když mne nyní nevidíte.

Když ty, ubohý člověče, slavíš vánoce, pak ke všemu, co zde existuje a čím jsi, řekni jen jediné - řekni to mně: Ty jsi zde. Ty jsi přišel. Ty jsi přišel do všeho. I do mé duše. I navzdory mé zlomyslnosti, která si nechce nechat odpustit. Člověče, řekni jen jediné, pak jsou vánoce i pro tebe, řekni jen: Ty jsi zde. Nikoliv, neříkej nic. Já jsem zde. A má láska je od té doby nepřemožitelná. Jsem zde. Jsou vánoce. Zapalte svíčky. Mají více oprávnění než veškerá temnota. Jsou vánoce, ty zůstanou na věky.





Milost v lidských hlubinách

Není to žádná zábava dělat k vánocům komentář nebo něco jako úvodník. Ani u posluchače nebo čtenáře to není jiné. Je to přece každý rok stejné: trochu "nálady", několik zbožných a humanitárních frází, několik nákladných dárků (se snahou potom za ně poděkovat). A pak jde všechno dál jako dosud. Je-li někdo křesťan, má tím spíše povinnost, nedělat si iluze o takovém kouzlu vánoc. Neboť křesťan nesmí být člověk, který zakrývá zbožnými průpovídkami žalostnou skutečnost života člověka. K vůli Bohu nikoliv. Neboť křesťan zavěšuje na zdi, které omezují jeho bytí, jako znamení víry kříž, šibenici, na níž přibit umírá člověk. A proto pro něho vánoce znamenají také jen začátek života, který na tomto světě končí na kříži (nebo smrtí nebo prázdnou hořkostí totálního zklamání - všechno to vyjde nastejno). Po vánocích, a to je nutno o vánocích říci, jde všechno dál jako dosud. Děláme dál jako dosud. Přitom to dotáhneme krásně daleko. Až k Měsíci nebo ještě dále. Až nakonec k smrti (ale o tom je nejlépe mezi pořádnými lidmi na Východě nebo na Západě nemluvit, protože se to nesluší, anebo mluvit nejvýše tehdy, když se z toho udělá existencionalistický povyk, s jehož pomocí lze vydělat peníze).

Je tedy třeba se v těchto dnech zatrpkle stáhnout nebo odhodlaně spoluúčinkovat při "vánocích", protože je stále ještě nejlepší a nejslušnější nenechat na sobě znát, co člověk vnitřně pociťuje? Nuže, mohlo by se dělat místo toho či onoho ještě něco jiného, totiž uvažovat o tom, co vlastně vánoce vyjadřují, když se chápou křesťansky. Odpověď na tuto otázku by mohla zajímat i nekřesťany. Mohli bychom se ptát, zda totiž právě zcela uvnitř v člověku (ať je oficiálně křesťanem nebo nikoliv) netkví nepravděpodobná odvaha věřit na vánoce, na opravdové vánoce, a sice i když si to člověk připustí, nebo i když si myslí, že tomu nemůže věřit.

Protože Bůh učinil vánoce, aniž se nás ptal, je tedy možné, že věříme víc, než si připouštíme, víc než víme z našich teoretických názorů o sobě a o svém životu. Proč to? Jsme setrvale ti, kdo již existují sami nad sebou (jaká tíha a jaká důstojnost!), svobodní, s vlastní odpovědností, s nadějí. Vždy jsme nad úrovní toho, co lze specifikovat a určit. Prožíváme to, co lze uchopit, z hlediska nevysvětlitelného. Spočíváme v hlubině bezejmenného a nevyslovitelného. Vůči tomu se jistě můžeme stavět zcela nevšímavě, můžeme říci, že si s tím nevíme rady, můžeme se pokusit držet se toho jen všedního a toho, co se dá přehlédnout, přeměřovat to, co bylo vyjasněno a odepřít si, že bychom se přimkli k neuchopitelnému světlu, jež všechno vyjasněné nám teprve činí viditelné. Avšak tajemství přece jen vládne trvale nad naším bytím a nutí nás vždy znovu k němu pohlížet: při radosti, která již nezná žádný předmět, při strachu, který rozpouští samozřejmost našeho bytí, při lásce, která ví, že je nepodmíněná a věčně platná, při otázce, která se leká své nepodmíněnosti a nekonečné dálky.

Tak však dospíváme stále znovu k tajemství, které existuje, které je nekonečné, které zdůvodňuje, aniž by samo o sobě mělo důvod, jež je zde stále přítomno a uniká před dotykem. Nazýváme je Bohem. Máme na mysli naprosté tajemství, pravíme-li Bůh. S Bohem, ať již tomuto Bezejmennému dáme to či jiné jméno nebo vůbec žádné jméno, máme co činit tehdy, když nezapomeneme pro to, o čem přemýšlíme, na myšlení, pro to, co nás rozradostňuje, na radost, pro to, za co odpovídáme, na odpovědnost, pro současné záležitosti na nekonečnou budoucnost, pro to, oč právě usilujeme, na bezmeznou naději.

A když přijmeme toto přemýšlející, milující bytí plné naděje v hloubi naší bytosti navzdory všem unáhleným, netrpělivým bolestem a protestům na povrchu naší existence, pak jsme se již spolehli na Boha, již jsme se mu odevzdali. Činí tak mnozí, i když se domnívají, že Boha neznají (musíme ho znát vždy jako nevysvětlitelného, jinak jsme ho zaměnili s něčím jiným), i když v umlkající úctě se neodvažují mu dávat jméno.

V takovémto příjetí bytí, jež se poslušně svěřuje tajemství, se může uskutečnit to, co se v křesťanské terminologii nazývá milostí: Bůh je tajemství a zůstává jím. Avšak on je hlubina, ve které je přijata existence člověka, je blízký a nikoliv pouze vzdálený, je odpuštění a ne pouze soud, naplňuje nekonečnou otázku myšlení, naplňuje nekonečnost naděje a nekonečný požadavek ho milovat. Je mlčelivý a je přítomen v každé úžlabině našeho bytí, otevírá se nám sám pouze tehdy, když se poslušně necháme obejmout tímto tajemstvím, aniž bychom je opět chtěli ovládat. Jestliže však k tomu dojde, prožíváme již vánoce, onen Boží příchod, o němž křesťanství vyznává, že na základě svobodné milosti Boží k němu dochází v každém člověku, který neselže vinou, při které splývá strach z Boha se soběstačností.

Lidé jsou lidmi dějinnými, zabývajícími se postižitelnými záležitostmi, každodenním životem a tento příchod Boha měl být jeho skutek na nás postižitelný a neodvolatelný, a to postižitelný a neodvolatelný jak co do vlastního odevzdání se Boha, tak co do člověkem definitivně přijatého příchodu Boha. Proto lidstvo zakusilo tuto budoucnost Boží jako konečnou, nepřekonatelnou a neodvolatelnou i ve svých dějinách. V Ježíši z Nazareta. V něm je odevzdání se nekonečnému tajemství naprosto přítomno jako skutek člověka, a to skutek, který znovu - jako vše, co se nazývá svobodou a rozhodnutím - je milost. V něm se Bůh projevil jako nevyslovitelné tajemství (zůstávaje jím), jako Slovo zcela a neodvolatelně, v něm je toto Slovo "zde" jako řečené nám všem, jako Bůh blízkosti, nevyslovitelné intimnosti a odpuštění.

Otázka a odpověď, nesmíšené a nerozdělené, se zde sjednotily. Je zde jeden, v němž Bůh a člověk jsou jedno, aniž se vzájemně ruší.

I když někdo, ještě vzdálen jakékoliv explicitní slovní formulace veškerého zjevení, přijme své lidství v mlčelivé trpělivosti, či lépe řečeno ve víře, naději a lásce (nechť tyto pojmenovává jakkoliv), jako tajemství, jež se ukrývá v tajemství věčné lásky a v lůně smrti nese život, pak říká takový člověk své ano Ježíši Kristu, i když o tom neví. Neboť kdo se odpoutá a skočí, spadne do hlubiny, která zde existuje, nikoliv pouze nakolik ji on sám vyměřil. Kdo přijímá své člověčenství (ach, je to nevýslovně obtížné a zůstává skryto, zda to skutečně činíme), ten přijal Syna člověka, protože v něm přijal Bůh člověka.
Je-li v Písmu uvedeno, že naplnil zákon, kdo miluje bližního, pak je to proto konečná pravda, že Bůh sám se stal tímto bližním, a tak v tomto bližním vždy je přijímán a milován tento určitý bližní i nejvzdálenější. Milost vánoc ve víře zakusíme tehdy, jestliže přijmeme jako ochraňující blízkost a něžnou lásku mlčící tajemství, jež objímá naše bytí a obklopuje nás jako vzdálené, a přece jako něco blízké, co člověka přemáhá. A to tehdy, máme-li odvahu chápat sami sebe tak, jak je to možné pouze v milosti a víře, tedy když poznáme základ této blízkosti a její absolutní přípovědi a příchodu v tom, jehož nazýváme Bohočlověkem.

Všichni mohou společně slavit vánoce, jestliže jedni mají odvahu k výslovné víře v pravdivost vánoc a jiní tiše přijímají nepřehlédnutelnou hlubinu svého bytí, jež bezejmenná je naplněna blaženou nadějí a sami jsou první skupinou přijímáni jako "anonymní křesťané". Zdánlivě tak povrchní a občansky konvenční slavení vánoc dostává pak nakonec přece jen opravdovost a hloubku. Zdání nepravdivosti všeho toho slavení není pak přece jen tou poslední pravdou. Za vším pak je posvátná a tichá pravda, že Bůh přece jen přišel a vánoce s námi slaví.

Ještě jednou opravdověji, hlouběji pak tomu správně porozumíme, když překonáme zprvu příliš oprávněnou skepsi vůči občanským vánocům a slavíme vánoce otevřeně a nebereme svou skepsi vážně. I když po vánocích jde život tak jako před nimi, pak zůstává stejně pravdou, že Bůh nás přijal. A naše hlubiny jsou naplněny jeho milostí.





Odpověď ticha
(Dopis příteli)

Vánoce? Toto slovo se říká skoro trochu rozpačitě, protože lze dnes někomu skutečně srozumitelně objasnit, co se míní tím slavit vánoce? Je jasné, že se jejich slavení nevyčerpává stromečkem, dárky, vyzdobenou domácností a podobnými dojemnými, ale přece jen s umírněnou skepsí dále dodržovanými zvyky. Co však nadto? Budiž mi proto dovoleno poskytnout ti na to něco jako recept

Velké životní zkušenosti jsou sice osud, dar Boží a dar jeho milosti, ale většinou se jich dostává jen tomu, kdo je ochoten je přijmout. Jinak sice hvězda nad jeho životem vychází, ale člověk je vůči ní slepý. Na vrcholné hodiny moudrosti, umění a lásky se musí připravit celý člověk tělem i duší, proto se tak musí připravit i na velké dny oslavy našeho vykoupení. Nepřenech to proto náhodě, nevstupuj do nich rozmrzele těžkým krokem a s všední náladou. Připrav se, chtěj se připravit - to je to první.

A to druhé: Měj odvahu být samoten. Teprve když to opravdu uskutečníš, když to provedeš jako křesťan, můžeš mít naději, že vánoční srdce, tedy jemné, trpělivé, odhodlaně připravené, tiše něžné srdce, věnuješ těm, které se snažíš milovat. Tento dárek je to pravé obdarování pod vánočním stromkem, jinak jsou všechny jiné dárky vlastně jen neužitečné výdaje, které je možno vynaložit i v jiné době. Proto to nejprve vydrž sám se sebou. Snad nalezneš místnost, kde můžeš být sám se sebou. Nebo znáš tichou stezku nebo osamělý kostel.

Nerozmlouvej pak sám se sebou jako s jinými lidmi, s nimiž diskutujeme a přeme se, i když třeba nejsou přítomni. Čekej, naslouchej, neočekávej žádný mimořádný zážitek. Nevyřizuj si ve výčitkách sám se sebou účty, nekochej se sám sebou. V mlčení dospěj ke svému vlastnímu já. Možná, že ti pak bude opravdu nedobře. Snad si všimneš, jak vzdáleni jsou od tebe všichni, s nimiž se denně stýkáš, a kde se předpokládá, že jsi s nimi v lásce spojen. Snad nepocítíš než nezvyklý pocit prázdnoty a skomírání.

Vydrž sám sebe, pak zakusíš, jak všechno, co se hlásí v takovémto tichu, je objato nepojmenovanou dálkou, jakoby prodchnuto něčím, co se jeví jako prázdnota. Ještě to nenazývej Bůh! Je to jen něco, co poukazuje na Boha a nechává nás v jeho bezejmennosti a neohraničenosti tušit, že Bůh je něco jiného než věc navíc, přidaná k těm, s nimiž máme jinak co do činění. Uvědomíme si Boží přítomnost, jsme-li pokojní a jestliže ustrašeně před tím nezvyklým, jež vane a vládne tichem, neprchneme k vánočnímu stromku nebo konvenčním náboženským pojmům, jež mohou náboženství usmrtit.

To však je jen pouhý počátek, jen příprava tvé oslavy vánoc. Jestliže to sám se sebou tak vydržíš a před Bohem necháš mluvit ticho, pak je takové hlasitě volající mlčení zvláštním způsobem dvojsmyslné. Vyjadřuje současně strach ze smrti a zaslíbení nekonečnosti, jež se ti s požehnáním blíží. Obojí je příliš blízko pohromadě a je si příliš podobné, než abychom sami od sebe byli schopni si vyložit vzdálenou a přece blízkou nekonečnost. Ale právě v tomto nezvyklém stavu naučíme se sami sebe správně chápat a přijmout to tajemné této nezvyklosti. A právě to je poselství vánoc. Bůh je ti skutečně blízký tam, kde jsi přítomen, jestliže jsi otevřený vůči této nekonečnosti. Pak totiž je Boží vzdálenost současně jeho nepochopitelná, vše pronikající blízkost.

Nalezneš zde hebkost. Praví: Neboj se! Je uvnitř v tvé kobce. Důvěřuj této blízkosti, není prázdnotou. Uvolni se, pak sám sebe nalezneš. Vzdej se, a pak jsi bohatý. Neboť ve svém vnitřním zakoušení nejsi potom už odkázán na to tvrdé hmatatelné, jež se chce rázně oddělovat a jež může být podchyceno. Ty však nemáš jen to, neboť nekonečnost se stala blízkostí. Takto si musíš vykládat své vnitřní zakoušení a takto je musíš prožívat jako veliký svátek božského sestoupení věčnosti do času, nekonečnosti do konečnosti, jako sňatek Boha se svým tvorem. Takovýto svátek se uskutečňuje v tobě - teologové to nazývají stroze "milost" - děje se v tobě, když jsi tichý, čekáš a - ve víře, naději a lásce - správně, to znamená na základě vánoc, chápeš, co zakoušíš.

Toto, co srdce zakouší, umožňuje teprve správně pochopit poselství víry týkající se vánoc: Bůh se stal člověkem. Ovšem, říká se nám to tak snadno. To, že se Bůh stal člověkem, si představujeme tak, jakoby to byl určitý způsob přestrojení Boha, takže Bůh je v zásadě pouhým Bohem a nevíme doopravdy, zda je tam, kde jsme my. Bůh je člověkem - to neznamená, že přestal být Bohem v neomezené plnosti své slávy. Neznamená to, že to lidské na něm je něco, do čeho mu nic doopravdy není a je pouze k němu přidané a neříká vlastně nic o něm, jen něco o nás. Bůh je člověkem, vyjadřuje skutečně něco o Bohu.

To, co je na Bohu lidské, nelze ani ztotožňovat jako naprostou jednotu s jeho božstvím, ani považovat za něco, co je možno trvale oddělovat a pouze pokládat vedle vlastního Boha, jako by to bylo něco prázdného "a" s ním pouze verbálně spojeného. Když Bůh prokazuje svou lidskou stránku, pak je to vždy v setkání s námi tak, že je přítomen§k§ on sám§o§. Božství a lidství ve ztělesněném Slovu Otce klademe my jen vedle sebe, namísto abychom pochopili, že obojí pochází z jediného stejného základu. Proto jsme trvale v nebezpečí, že nikdy neporozumíme oblasti, kde blažené tajemství vánoc nalézá v našem samo sebe přesahujícím bytí místo, v němž se jako naše spása začleňuje do našeho života a dějin.

Nezapomeň přitom: Podle svědectví víry je Ježíš opravdový člověk, to však znamená, že je jako ty a já - konečný, svobodný člověk přijímající poslušně nepochopitelné tajemství svého bytí, ten, který musí odpovídat a odpovídá, který je tázán a slyší otázku, otázku, která je nekonečná a bývá zodpovězena jen oním konečným skutkem srdce, jež se s láskou a poslušností vydá velikému tajemství, skutkem, v němž k příjetí dochází z moci samotného přijímaného. Tak to bylo i s tím člověkem, jehož počátek si chceš slavnostně připomínat. Jelikož on jako člověk to vše přijal, můžeš se i ty odvážit udělat to jako on: Nepochopitelnosti říci tiše a ve víře "Otče", přijmout ji nikoliv jako ubíjející dálku a stravující soud nad naší ubohostí, ale jako bezbřehou, odpouštějící blízkost. Neboť on je současně Bůh a člověk: současně dárce, dar a příjetí, volání a odpověď.

Bylo by tedy dobré, kdybychom si jasně uvědomili, co zakouší naše srdce, abychom blaze tušili, co je míněno tím, že věčný Bůh se stal člověkem. Bylo by dobré, kdyby k tomu došlo v onom tichu, kdy člověk je sám u sebe a ví o sobě. Toto ztišení, správně pojaté ve víře v poselství vánoc, je zakoušení bytí nekonečného člověka, zakoušení bytí, jež nám říká něco, co existuje jen proto, že Bůh sám se stal člověkem. Kdybychom se zakoušeli jiným způsobem, Bůh by se býval nenarodil jako člověk.

To němé a ohromné, co nás obklopuje současně jako vzdálené a přece jako přemáhající blízké, je třeba chápat jako ochraňující blízkost a něžnou lásku, která je ochotna se všem vydat. Máme-li odvahu chápat sami sebe tak, jak je to možné jen v milosti a víře - ať si to uvědomujeme či nikoliv - pak jsme zakusili vánoční milost ve víře. Je to velmi jednoduché, ale je to pokoj, který je přislíben lidem dobré vůle, v nichž má Bůh zalíbení.

Tisk   |   Poslat text známému
Témata: Vánoce

 

Související texty k tématu:


Vánoce
 / Vánoce na webu pastorace.cz / Vánoce na webu vira.cz

 

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz



Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 2000 - 2016 Pastorace.cz