Navigace: Tematické textyHHřích Delší texty Velikost a ubohost člověka. Svoboda. Hřích a vina. Zlo a utrpení. Spasení. (KGI)

Velikost a ubohost člověka. Svoboda. Hřích a vina. Zlo a utrpení. Spasení. (KGI)



Člověk – obraz Boží?
Bůh a lidská svoboda
Člověk v hříchu a vině
Dědičný hřích
Zlo a utrpení
Vyhlídka spasení

„Ubohost člověka vyplývá z velikosti a velikost z ubohosti.“ (Blaise Pascal)

K obrázku na titulní straně:
Technika ulehčující život; mladí lidé plní naděje; humánní společnost; vzkvétající hospodářství; to jsou některé příklady toho, co dobrého mohou lidé vykonat a jaké velikosti jsou schopni. Ale všechno, co člověka může vést dál – vzhůru či vpřed –, ho také může vrhnout zpátky, do propasti. Světlo a stín, velikost a ubohost jsou v těsném sousedství.
V Ježíši Kristu přišel Bůh k lidem. Skrytý a nepochopitelný Bůh se objevil ve světě jako člověk, žil a působil jako člověk, mluvil k lidem tváří v tvář. Přišel do nezdravého světa, aby ho uzdravil a aby otevřel cestu k dokonalosti člověka i světa.
Když se však rozhlédneme po světě, jsme zklamáni. na každém kroku spoušť. Po blízkosti mezi Bohem a člověkem skoro ani stopy. Zlepšilo se vůbec něco příchodem Boha do světa? Nebo lidé to, co získali skrze Ježíše, zase promarnili? Kde je „božství“ v člověku a ve světě? Obojí je skrz naskrz rozervané. Člověk i svět jsou k uzoufání.
Jak vůbec může být Bůh Stvořitelem tak nedokonalého světa? Jak může být Otcem tak nedokonalých dětí? Nemohl to snad zařídit lépe? Jak to, že Bůh stvořil svět, který potřebuje vykoupení skrze Ježíše Krista? Kde potom zůstal všemohoucí, spravedlivý, dobrý Bůh? Jak při tom všem můžeme věřit, že Bůh lidi miluje?
Boží ano člověku
Bible říká, že to, co Bůh stvořil, bylo dobré, dokonce velmi dobré (srovnej Gen 1,31)!
Označení „velmi dobré“ platí především stvoření člověka. Ve stvoření Bohem se zakládá důstojnost, velikost a cíl člověka.
Otázka našeho prvního dopisu: „Co je člověk?“ zaměstnává mnoho vědců. Nehledě na spoustu nových poznatků však odpověď na tuto otázku zůstává nedostatečná. Je to stejné, jako s telefonickou informací v mamutím úřadu: „To je všechno, co Vám mohu k tomu říci, víc bohužel nevím. Ale počkejte chvíli a já vás ještě spojím s panem X. Snad bude vědět víc.“ Pan X. vás spojí ještě s panem Y. a tak to pokračuje... Nakonec se už nikdo nehlásí. Ve sluchátku je ticho.
Odpověď bible proto působí jako osvobození:
Člověk – obraz Boží
„I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“ (Gen 1,26). Bůh stvořil člověka, požehnal mu a svěřil mu vládu nad veškerým ostatním stvořením.
Obraz Boží, k jeho obrazu a podobě. Jako Měsíc přijímá světlo od Slunce a zase je vysílá dál, tak také člověk přijímá život od Boha a smí ho dávat dál. Lidská vůle má spolurozhodovat v Božím stvoření. Má podle svých možností a svého uvážení spoluplánovat, vynalézat a tvořit, ale také zdokonalovat a uchovávat.
Jako obraz Boží má člověk také podíl na Božím tajemství. Je v něm „dech božství“, dech nekonečnosti (srovnej Gen 2,7). Proto ho nelze „vědecky“ nikdy plně uchopit. Důstojnost člověka je nedotknutelná“. Odtud získává tato věta své zásadní potvrzení. Bůh člověka střeží jako oko v hlavě, „jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší“ (Dt 32,11).
V každém z nás tedy Bůh poznává záblesk svého bytí a miluje nás i tehdy, když se od něj odvrátíme. „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8) Lépe, než to činí bible, nemůžeme podstatu člověka vykreslit. Člověk má proto všechny důvody považovat se za šťastlivce, jak to vyjádřil starozákonní žalmista:
„Co je člověk, že na něho pamatuješ,
syn člověka, že se ho ujímáš?
Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu,
korunuješ ho slávou a důstojností.
Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou,
všechno pod nohy mu kladeš:
všechen brav a skot a také polní zvířata
a ptactvo nebeské a mořské ryby,
i netvora, který se prohání po mořských stezkách.
Hospodine, Pane náš,
jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!“ (Ž 8,5n.)

Svoboda člověka – dar i riziko
Jsou chvíle, kdy by člověk „Boha a svět“ nejraději obejmul. Tehdy se cítíme zdraví, milovaní a šťastní. Je krásné být na světě. Věřící člověk za to děkuje Bohu, svému Stvořiteli. I předchozí chvalozpěv mohl vzniknout v takovou šťastnou hodinu. Schopnost vidět kolem sebe občas jen samou nádheru je životně nezbytnou vlohou člověka. Kdyby musel mít ustavičně na očích i všechny negativní stránky života, nemohl by se nikdy ze sebe a ze světa pořádně těšit. Beztak se k němu tyto pocity zase vrátí: utrpení a smutek, zloba a zklamání.
Často je pro nás obtížné poznat Boží obraz ve svém bližním. Někdy pochybujeme o sobě. a nelze říci, že být pánem světa by vždy byla zrovna čestná a obšťastňující úloha. Je-li pravda, že člověk řídí svět a nese odpovědnost za historii i současnost, pak zdaleka neudělal všechno dobře. Vždyť i dnes bezmocně stojíme v situacích, které nám komplikují život, k nimž by však vůbec nemuselo docházet, kdyby snad na všech stranách bylo trochu víc dobré vůle.
Svobodný, ale zodpovědný
„Kdyby snad na všech stranách bylo trochu víc dobré vůle!“ Jsme přesvědčeni, že v takovém případě by mnohé ve světě i kolem nás bylo lepší.
Již na konci dopisu č. 1 (Co je člověk?) jsme se dotkli otázky vůle člověka i „svobodné vůle“. Ve vší střízlivosti musíme připustit, že v konkrétním životě není vůle člověka úplně tak svobodná, jak říká teorie. Podléhá řadě omezení. Na druhou stranu se však zdráháme souhlasit s názorem, že člověk je ve všem svém konání „absolutně předurčen“ a vždycky poháněn vnějšími vlivy nebo „slepou hrou pudů“ (Freud).
Dne 4. srpna 1941 byl v koncentračním táboře Osvětim popraven františkánský kněz Maxmilian Kolbe. Zemřít měl vlastně otec jedné polské rodiny. Kolbe se nabídl místo něj – velení tábora to povolilo. Otec rodiny se vrátil domů. V roce 1971 byl v Římě se svojí rodinou přítomen svatořečení svého zachránce.
Nebylo to snad vlastní, svobodné rozhodnutí pátera Kolbeho? Každý ví, že se tomu vůbec nemusel vystavovat. A jistě měl své důvody k tomu, že to přece udělal; a proto to tedy přece bylo dobrovolně? Na této dobrovolnosti nemění nic ani skutečnost, že se mohl ke svému činu nucen Ježíšovým přikázáním lásky. To ho jen uschopnilo ke svobodnému nasazení pro druhého, který ho potřeboval.
Právě tento příklad nám ukazuje, že v lidském světě nemůže být neomezená osobní svoboda. Svoboda, která má prospívat nejen mně, ale i druhým, není bez vzájemné odpovědnosti myslitelná. Svoboda a odpovědnost patří k sobě jako sourozenci. Odpovědnost neruší svobodu, pouze jí vymezuje hranice.
Špatně pochopená, „naplno užívaná“ svoboda může vést k totální nesvobodě. Člověk může „naprosto svobodně“ propadnout alkoholu – a pak už není svobodný, nýbrž závislý. Stejně jako alkoholu nebo jiným návykovým látkám lze propadnout také lidem nebo ideologii. Člověk také může svoji svobodu zneužívat tak, že se z něj stane egoista a tyran, naprosto bezohledný k druhým. Možnosti, jak škodit sobě i druhým, jsou nepřeberné. Právě na tomto poli se lidský rozum projevuje nadmíru vynalézavě.
Velký dar svobody tedy pro člověka zároveň znamená riziko a ohrožení. Čím výše člověk stojí, tím hlouběji může spadnout. Svoboda může být stejně jako peníze dobře investována a spravována – pak přináší úroky. Dá se s ní ale také plýtvat a hýřit – a přijít o ni. Existuje hrozivá možnost svobody zneužívat, oddat se zlu. Člověk mívá pocit, že zlo je často mocnější než dobro. Věrnost a láska se dočkává zrady a zklamání. Člověk je člověku vlkem. V tomto nádherném světě zároveň existuje moře krve a slz.

Ano či ne svobodné vůli? Co si myslíte o následujících citátech?
„Definice člověka je být svobodný.“ (M. Oraison)
„Malým nebo velkým dělá člověka jeho vůle.“ (F. Schiller)
„Kde je hodně svobody, tam je hodně omylů“ (přísloví)
„Být svobodný znamená mít možnost zvolit, čím otrokem chci být.“ (herečka Jeanne Moreau)
„Vnitřní svoboda je chtít to, co bych měl. Vnější svoboda je konat, co chci.“
„Každé rozhodné ano zavazuje k mnoha ne.“

Bůh a svobodný člověk
Naše vzájemná úcta a náklonnost často ztroskotá již na tom, že druhý řekne „ne“ tam, kde my říkáme „ano“. Překotně se snažíme druhého ohnout podle našich představ a měřítek. U Boha je tomu jinak. Bere nás neúnavně vážně. Ponechává nám naši svobodu a naši vůli i tehdy, když i jemu samému řekneme „ne“. Bůh člověku svobodnou vůli daroval, proto ji také právě on ze všech nejvíc respektuje. Bůh svá rozhodnutí nekoriguje tak, jako rozhněvaný nebo rozčarovaný člověk.
Půjčíme svému známému magnetofon: „Nech si ho, jak dlouho budeš potřebovat!“ Pak se nám však vrátí poškozený: známý měl obě ruce levé. Ne, už ho nikdy nikomu nepůjčíme. Nebo: rodiče v dobré víře zapůjčí svým dětem bezvadnou chatu. Děti rodičovské důvěry zneužijí. Rodiče reagují tím, že přitáhnou uzdu své velkorysosti.
Není vždycky snadné dodržet svá rozhodnutí, když se druhý nechová podle našich představ.
Lidé budou vždycky tento Boží respekt před svobodou jeho stvoření vykládat jako „Boží slabost“. „Bůh je dobrý, je to sama láska – když přestřelíme, nic moc z toho určitě nenadělá. Všichni přijdeme do nebe.“ Proti takovým neporozuměním a chybným výkladům je každá láska – i láska Boží – bezbranná.
Možná si i vy ještě vzpomínáte na dobrého učitele, který k žákům přistupoval s porozuměním a tolerancí, dával jim co největší volnost. Dost často toho někteří i zneužívali. Na konci školního roku ale byli žáci docela překvapení: na vysvědčení byly spravedlivě takové známky, jaké si každý z nich zasloužil.
Boží láska k nám lidem se nedá uhasit, ani tehdy ne, když jí zneužíváme, ani tehdy ne, když pácháme zlo. Ale znamená to snad, že proto jednání člověka zůstane bez následků? Bůh je věrný, ale také spravedlivý. Bere vážně svobodné rozhodnutí člověka, i odmítnutí své lásky, se všemi důsledky. Právě proto však tyto důsledky platí i pro člověka. Bůh se od hříšného člověka neodvrací. Právě naopak: hříšný člověk se odvrací od Boha. Bůh mu v tom nebrání. Kdo se mu vymkne, toho nechá jít. Nevnucuje se tomu, kdo se mermomocí snaží mu uniknout. Potud může lidské „ne“ Bohu zůstat v platnosti na věky věků. Pokud však člověk pozná, že jeho rozhodnutí bylo chybné, může je změnit – „obrátit se“, jak říká bible. Na to Bůh čeká.

Láska dává svobodu
Jak to, že Bůh stvořil lidi, kteří jsou schopni zla? – Touto vyčítavou otázkou se člověk snaží Bohu podsunout černého petra za vlastní selhání. Je snad vinen otec, když jeho syn s darovaným autem nabourá do stromu? Co máme hodnotit výše: muset všechno dělat dobře z donucení, nebo moci to dělat dobře dobrovolně?
Žena sleduje podezíravě svého muže na každém kroku. On tak nemá příležitost „zhřešit“. Jednoho dne je však jejich láska mrtvá. Manžel má své ženy a její podezíravosti dost. – Svobodně se naopak může cítit člověk, který se těší plné důvěře svého partnera. Tím bolestivější je však případná nevěra. Neboť tím se nelámou nasazená pouta, ale zraňuje se darovaná důvěra.
Bůh nám není ustavičně v patách, nevodí nás za ručičku. Člověk může a smí. Boží láska mu dává svobodu. Máme to snad Bohu vytýkat? Bůh nechce, abychom konali dobro pod tlakem a z donucení; dobro má vycházet od samotného člověka, být jeho vlastním činem. V této svobodě spočívá lidská důstojnost, zároveň však i tíha. Tuto tíhu – zodpovědnost za své skutky – člověk nese. Nemůže sklízet jen plody svých dobrých skutků, musí se také zodpovídat z toho, když svobody zneužije k zlému.

Mnoho lidí odmítá náboženství a víru proto, že příliš omezují osobní svobodu.
Co, podle vašeho názoru, bývá považováno za nejsilnější omezení svobody skrze víru:
– víra v Boha?
– křesťanství?
– církev?
K jakým poznatkům dospíváte? Kde máte největší námitky? Je naopak člověk bez víry, bez křesťanství, bez církve svobodnější než věřící, křesťan, katolík?

Člověk v hříchu a vině
Nikdo není rád volán k odpovědnosti. Nejraději bychom nikomu nebyli odpovědni, ani Bohu, ani lidem. Chceme být „absolutně svobodní“. Dobro, které chce Bůh, a to, pro co bychom se nejraději sami rozhodli, nám často připadá jako těžké protiklady. Jak snadno padne „ve vší svobodě“ rozhodnutí proti Boží vůli. Avšak „ne“ Boží vůli, hlavní zdroj zla ve světě, označuje bible jako hřích.
Hřích – odmítnutí Boží lásky
Musíme tomuto slovu porozumět v celé jeho hrozivé skutečnosti, jinak pro nás následující řádky budou nesrozumitelné. Ve skutečnosti vlastně existuje jediný skutečný hřích, a tím je odmítnutí Boží lásky. Ve Starém zákonu se proto hřích často označuje jako „nevěrnost“, „porušení smlouvy s Bohem“. Člověk tím vyjadřuje, že si stačí sám, že se obejde bez Boha. Sebeláska ničí lásku k Bohu. To však znamená převrácení řádu. Bůh a člověk jsou tady pro sebe navzájem, člověk se však od Boha odpoutá a sám sebe učiní měřítkem všeho. Zdroje jeho života tím vysychají.
Kdo však ještě dnes počítá s „hříchem“? Co to vlastně je? Neztratili jsme již smysl pro podstatu hříchu? Následky i konkrétní podoby hříchu známe dnes stejně dobře jako Pavel před 2000 lety: Lidé v zajetí hříchu jsou „samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči a pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.“ (Ř 1,29-31) My jsme se téměř odnaučili nahlížet tyto věci jako hřích a také je tak nazývat.
Stupně hříchu – Samozřejmě si nejsme při každém hříchu výslovně vědomi toho, že přestupujeme Boží vůli. Často si až dodatečně uvědomíme, že jsme se něčím provinili. Není tedy hřích jako hřích. Existují různé stupně hříchu podle toho, nakolik vědomě a promyšleně jsme své „ne“ Boží vůli řekli.
Bůh člověka posuzuje podle jeho smýšlení, jeho úmyslu, podle toho, do jaké míry člověk jedná v souladu se svým svědomím. Samotný provedený čin není rozhodující. A tak se může stát, že někdo nebude shledán hříšným, ačkoliv se dopustil hříšného činu, jestliže si hříšnosti není vědom nebo ji nechce.
Nikdo není bez hříchu – Každý z nás zažívá selhání, nedbalosti. Neustále zaostáváme za tím, čím bychom mohli a podle Božího plánu i měli být. Jsme hříšníci.
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,8-9)


V jakých souvislostech se dnes ještě mluví o „hříchu“ (např. obraty typu: zhřešit proti dietě, hříšník na trestné lavici v hokeji apod.?)
Můžete z vlastní zkušenosti potvrdit, že hřích působí škody a trápení v osobní i společenské oblasti? Cítíte se tím sami zasaženi a „poškozeni“?
V čem spatřujete typické a těžké hříchy naší doby a společnosti?

Následky hříchu
Je-li spáchán hřích, nepomine jen tak, ale objeví se stav viny. To platí již na lidské rovině: např. lež, nenávist, sobectví vyvolávají vzájemné odcizení. Podobně vede (těžký) hřích k odcizení od Boha, k přetržení pouta lásky mezi Bohem a člověkem.
Člověk přejede dítě. Ročně se s tím musí vypořádat stovky – tisíce řidičů. Některý reaguje naprosto nevzrušeně: „Jel jsem povolenou rychlostí, brzdy fungovaly dobře, pneumatiky byly taky v pořádku. Stopa po brždění mluví jasně. Lidé by měli na svoje děti dávat lepší pozor!“ Je oprávněně zproštěn viny, a tím je pro něho celá věc uzavřena. Měl pravdu, prostě nehoda. Jiný řidič si také nemá co vyčítat, přesto ho však ta nehoda tíží. Cítí se „vinen“.
Jaké jednání je lidštější? Výše uvedený příklad je mezní: pocit viny, ačkoliv se vlastně žádná vina nedá prokázat. V naprostém protikladu k tomu je názor řady lidí, že by se člověku vůbec neměla dávat odpovědnost za jeho provinění, protože toho vůbec není schopen. I kdyby byly brzdy opotřebované, pneumatiky ojeté a rychlost nepřiměřená. To je všechno osud. Právě osud je na všem vinen. Přináší nám ale takové vysvětlení ulehčení a útěchu?
V naší společnosti se šíří skrytá posedlost nevinností, která – pokud vůbec – vždycky hledá vinu a selhání jen u těch druhých: u druhých lidí, v minulosti, v přírodě, ve sklonech a v prostředí. Úspěchy svého konání rádi připisujeme jen a jen sobě. Při negativních následcích ale svoji odpovědnost popíráme a pro své chyby a svoji vinu hledáme stále nové a nové výmluvy a alibi. Tyto omlouvací mechanismy se nezastavují ani před našimi mezilidskými kontakty. Celý postoj k životu a jeho plánování už potom nejsou neseny pocitem vzájemné odpovědnosti, nýbrž vypočítavostí k vlastnímu prospěchu. Takový svět se však odlidšťuje. Proto tvrdíme, že oslabené vědomí hříšnosti komplikuje také lidské soužití.
Selhání vůči Bohu a selhání vůči bližnímu od sebe nelze oddělovat. Odklon od Boha pokračuje proviněním proti bližnímu. Provinění vůči bližnímu vrhá stín na vztah k Bohu. Toto odcizení se dále promítá do vztahu člověka se světem, který ho obklopuje. Každým hříchem se svět stává horším. Při pohledu na fotografie rozbombardovaných měst můžeme vytušit tuto souvislost.
Odcizení mezi Bohem a člověkem, odcizení mezi člověkem a jeho bližním, odcizení mezi člověkem a světem kolem něj – to jsou důsledky hříchu. Zároveň však vidíme, že odklonem od Boha nepostihneme jeho – to je zcela nemožné – , nýbrž sami sebe; ztrácíme smysl našeho určení. Příznakem toho je nejistota, zoufalství, utrpení, nemoc a smrt. Každý z nás zná příklady, kdy rozháranost a hřích člověka ničí i fyzicky (např. zlé pomluvy, alkohol za volantem). Bůh netrestá hřích – hřích se trestá sám.
Navíc s každým hříchem roste náchylnost k dalším hříchům – o tom se může přesvědčit každý. Chvilková slabost se příště už vůbec nezdá tak špatná. Následuje řetězová reakce dalšího zla. Na konci často zbývá zoufalství a otázka: Bůh snad neexistuje, nebo se nestará o úpící lidstvo. Člověk hřeší, ale odpovědnost vkládá na Boha.

Máte pocit, že vědomí viny – a ještě více vědomí hříchu – z naší společnosti mizí? V čem, podle vašeho názoru, spočívají příčiny? Znáte sami příklady, kde a jak se lidé pokoušejí vytěsnit vinu? Myslíte si, že tím lidé posilují sebevědomí a sebedůvěru? Existují na druhé straně také náznaky nového pocitu vzájemné odpovědnosti?

Dědičný hřích
Na druhé straně ale můžeme po právu namítnout: všechno přece nelze svádět jenom na nás lidi. Ve světě se přece děje spousta bezpráví a utrpení, za které nelze volat k odpovědnosti jednotlivé lidi. Za všechno přece nejsem osobně vinen.
Takto to vidí i bible: hřích není jen činem jednotlivého člověka, ale od počátku danou situací lidského bytí. Každý člověk se rodí do světa poznamenaného hříchem. Ještě než může sám udělat něco zlého, je zasažen skutečností „dědičného hříchu“. Tím ale narážíme na pojem, pro který řada lidí vůbec nemá pochopení. Mnozí se ptají: „Co já mám společného s Adamovým hříchem? Proč bych měl za něj nést důsledky?“
„Dědičný hřích“? – Potíže vznikají už se samotným označením. Termín „dědičný hřích“ není příliš šťastný pro vyjádření toho, co je jím skutečně míněno. Pod slovem hřích obvykle rozumíme osobní čin: a tím právě dědičný hřích zrovna není. Kromě toho církev učí, že nikdo nebude zavržen pouze na základě dědičného hříchu.
Ale také přívlastek „dědičný“ svádí k mylným představám. V žádném případě tu nejde o dědičnost v biologickém smyslu jako například u dědičné nemoci. Nejde ani o hřích, kterého se kdysi dopustil jistý Adam a který je dosud nám všem připočítáván. Spíše tomu můžeme rozumět ve smyslu zatěžujícího dědictví. Tak se může stát, že rodiče, kteří sami strádali nedostatkem lásky od svých rodičů, vlastní děti svojí „náklonností“ dusí. Tím se mohou – ač s těmi nejlepšími úmysly – na svých dětech provinit. Vina prarodičů má dopad na další generace.
Starý církevní jazyk – latina – má lepší označení, totiž „prvotní hřích“ či „prvotní vina“.
„Dědičný hřích“ je stav, který nás od narození o něco ochuzuje, co bychom podle Boží vůle měli mít, totiž živoucí spojení s Bohem.

Biblické líčení
Nedorozumění kolem dědičného hříchu pramení v neposlední řadě z rozdílů v porozumění biblickému vyprávění o pádu do hříchu. Nelze jej vykládat doslovně, jak se to dlouhou dobu dělalo.
Je to příběh o člověku („Adam“ znamená „člověk“ a toto jméno nemá být považováno za vlastní jméno konkrétního člověka), který od počátku zbloudil na nesprávnou cestu a překřížil plány i vůli Boží. Od té doby vstupují všichni lidé do světa, který je poznamenán odmítnutím Boha. Skrze hřích na počátku se člověk nachází v mocenské sféře hříchu. Selhání Adama – „člověka“ – není jen minulostí, nýbrž i aktuální přítomností. Neboť až do naší doby všichni lidé stále znovu říkají Bohu „ne“, přidávají se tak k prvnímu člověku a jeho hříchu, tím se také osobně znovu ocitají ve stavu vzdálenosti od Boha a znovu se tak osobně stávají spoluviníky neblahé situace a rozšířené hříšnosti tohoto světa.
Součástí nauky víry je pouze skutečnost hříchu od počátku, všechny detaily zprávy o pádu nelze brát doslovně.
Také otázku, zda všichni lidé pocházejí z jednoho lidského páru (monogenismus), nebo zda bylo počátečních rodičů více (polygenismus) ponechává biblický příběh stvoření otevřenou; s náboženskými výroky nemá nic společného (k tématu „Stvoření a pád do hříchu“ vám pod tímto názvem na požádání můžeme poskytnout doplňující dopis.)
Máme dnes živý smysl pro osudovou spřízněnost všech lidí. Svět se zmenšil. Víme, že jediný diktátor kdesi v koutku Země může polovinu světa strhnout do hrozivé války. Ale už i jediný otec, který opustí svoji rodinu, může pro celé generace připravit neblahé cesty. Víme, že narozením se o každém člověku předem rozhodne v řadě věcí, které ho poznamenávají na celý život (např. příslušnost k určitému národu, ke konkrétní společenské vrstvě, k tomu či onomu náboženství). U Izraele byl pocit této osudové spřízněnosti právě i v otázce hříšnosti každého člověka velmi výrazný.

Obrazné vyprávění o pádu „člověka“ (Adama) nejdete ve Starém zákoně (Gen 2,8-3,24).
Nejdůležitější výroky Nového zákona jsou v Pavlových listech: 1 Kor 15,21n. a především Ř 5,12-21.
To, co je charakteristické pro všechny lidi, se v příběhu pádu člověka do hříchu v Genezi ztvárňuje na jediném člověku, Adamovi. Adam je původem a příkladem toho, jak jsou lidé zabředlí ve vině. V tomto smyslu je třeba chápat i Pavlovy výklady.
Povšimněte si také souvislosti Ř 5,12-21 s kapitolami 1-8, v nichž se Pavel podrobně zabývá původem a podstatou hříchu.

„Váš protivník, ďábel...“ (1 P 5,8)
Jestliže člověk tolik pociťuje hřích na vlastní kůži, nabízí se otázka: Co člověka vede k tomu, aby dobrovolně jednal tak nesmyslně? To je přece nepochopitelné. Člověk může vždycky usilovat jen o něco, co mu připadá dobré, hodnotné. Takže i hřích se mu musí nabízet v hávu dobra, o něž stojí za to usilovat, jinak by se pro něj nikdy nerozhodl. „Zakázané ovoce“ v ráji je toho dobrým příkladem. Bylo „lákavé pro oči“. I zloděj si myslí, že získání cizího vlastnictví mu přinese obohacení a štěstí. Lhář chce uniknout trestu nebo si získat uznání druhých lidí.
Jen tak lze vysvětlit to, že se člověk může rozhodnout pro hřích a že mu dá přednost před přátelstvím s Bohem. Sice vždycky udělá zkušenost, že se hřích nakonec přece jen nevyplatí. Ale zmítá se mezi tím, co chce a co má dělat. Již svatý Pavel si stěžuje: „Jak ubohý jsem to člověk! Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ (Ř 7,24.19) Co člověku brání činit dobro? Jak to přijde, že činí zlo, které v podstatě vůbec nechce?
Nacistický generál a velitel jednotek SS Karl Wolff napsal v srpnu 1942 v jednom dopisu: „S mimořádným potěšením jsem přijal Vaše sdělení, že již čtrnáct dní odváží denně vlak 15 000 příslušníků vyvoleného národa do Treblinky...“ (koncentrační tábor třetí říše).
Je něčeho takového člověk vůbec ještě schopen? Co nebo kdo ho k tomu pohání? Když pomyslíme na zločiny z koncentračních táborů, nevzniká v nás dojem, že takové zlo už ani není jenom lidské? Neskrývá se za tím vším nějaká silnější duchovní síla, něco démonického, nadlidského?
Písmo svaté nazývá takovéto duchovní síly protivící se Boží vůli satanem. Označuje ho jako „lháře od prvopočátku“, „ďábla“ – tj. „toho, který působí zmatek“, převrací hodnoty, namlouvá nám, že X je U a tím nám ukazuje hřích jako něco žádoucího. Ale toto nesmí být bráno jako omluva člověka, protože jedině s jeho vlastním přitakáním se může prosadit moc zla a hřích.
Jak si máme představovat ďábla/satana? O tom se Písmo svaté téměř nezmiňuje. Chce nám jen znázornit skutečnost a důsledky satanské moci.
V žádném případě nenajdeme v Písmu podklad pro nepřeberné množství lidových, často značně naivních představ ďábla.
… a utrpení
Lidská svoboda v sobě nese určité riziko. Ale bez tohoto rizika by člověk nebyl víc než nástroj bez vlastní vůle, loutka v Boží ruce. Bůh si přeje člověka většího. Tato velikost člověka se může projevit také odvrácením od Boha, hříchem. Můžeme souhlasit s biblí, která příčinu mnohého utrpení ve světě vidí v samotném člověku. Zrovna tak vidíme v Písmu uloženu hlubokou zkušenost člověka, mluví-li o démonických silách, které svádějí člověka ke zlu, jehož by sám podle našeho názoru člověk už ani nebyl schopen. Stačí však toto všechno k vysvětlení veškerého utrpení světa? Kde se vlastně bere utrpení, které očividně nelze spojovat s hříchem? Utrpení, které přepadá člověka nečekaně a nezaviněně? Nesmyslné utrpení. Katastrofy, zemětřesení, nehody, utrpení nevinných, nevyléčitelné nemoci, náhlá smrt ... Kdo je za toto odpovědný? Nebyl by lepší žádný svět než takový? Jak se k tomu staví Bůh?
Tato otázka od počátku lidských dějin vyvolává námitky vůči Bohu. Jeden telefonát: „Četli jste v novinách o té bestiální vraždě malé holčičky? Řekněte mi – ale bez zbožných výmluv – kde zůstal Bůh? Nemůžu věřit v Boha, který něco takového dopustí! Žádný pozemský otec by nemohl přihlížet, jak jeho děti trpí.“
„Ne, otče,“ říká v Camusově Moru lékař knězi, „mám jinou představu o lásce a až k smrti se budu bránit milovat takové dílo, ve kterém jsou mučeny děti.“
Otázka utrpení zůstává hádankou a bolestnou výzvou pro všechny, pro věřící i pro ateisty. Mnozí navrhují: „Jednejme, potlačme utrpení všude, kde to je možné. Tím získáme víc než vším pustým dumáním a vysvětlováním.“ To je bezpochyby správné. Odpovídá to i Boží vůli: Kdokoliv někde zmírňuje utrpení, jedná v jeho službách. Je to ale odpověď na naši otázku? Co říká křesťanství o nezaviněném utrpení?
„Vysvětlit“ utrpení nedokáží ani křesťané. Avšak křesťan žije v důvěře, že utrpení neznamená selhání Boží lásky. Jak je to možné?
Pokusme se uvažovat: utrpení může osvětlovat. Životní pouť bez ran osudu vede příliš lehce po povrchu. Teprve utrpení často umožní pohled za věci. „Nouze učí myslet,“ říká E. Bloch. „Teprve utrpení člověka probouzí,“ míní K. Jaspers.
Utrpení může člověku umožnit zrání (ale také zkázu!). Před mnoha lidmi zkoušenými utrpením můžeme jedině v úctě smeknout. Francouzský myslitel Gide vyslovil větu: „Domnívám se, že existují určité brány, které může otevřít jedině nemoc.“
Utrpení může plnit výstražnou funkci – např. fyzická bolest, která upozorňuje na nebezpečnou chorobu, tím slouží životu.
Utrpení může vést k modlitbě – ale také ke kletbám.
Je možné a asi i nutné pokoušet se vždycky znovu dát utrpení nějaký smysl. Otázka ale zůstává: nešlo by to jinak? Musí světlo, zrání a výstraha přicházet tak bolestně? Skutečnou odpověď na otázku po smyslu utrpení takto nenajdeme.
Dává bible odpověď?
Mnoho lidí spontánně spojuje utrpení s trestem za hřích. Tento pohled skutečně převládá i v rozsáhlých částech bible, především ve Starém zákoně: utrpení jako trest za hřích – třeba i skrytý a nevědomý. Avšak v žádném případě to není jediné učení Starého zákona. V Jóbovi, který dal jméno jedné ze starozákonních knih, se představuje člověk, který se vzepře proti nepochopitelnému utrpení a účtuje s Bohem. Není to „trpělivý Jób“, jak se nesprávně často říká, nýbrž Jób protestující a bouřící se proti Bohu. Ukazuje, že trpící člověk nemusí mlčet, že mu Bůh jeho žalobu nezazlívá. Kdo se pře s Bohem, ještě vůbec nemusí být ateista. Právě naříkající Jób nakonec uprostřed svého utrpení zakouší Boha. A naopak jeho přátele, kteří se mu snaží poskytnout řadu vysvětlení pro jeho utrpení a napomínají ho, protože nepřestává obžalovávat Boha, nakonec Bůh kárá.
A Ježíš jednostranný výklad utrpení jako trestu za hřích teprve důkladně smetl. Když učedníci vidí slepce a ptají se: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpovídá: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ (J 9, 2-3) Takto prvoplánově a unáhleně tedy hřích a utrpení spojovat nelze.
Přesto se však i v Písmu svatém objevuje souvislost mezi hříchem a utrpením, aniž by utrpení nutně bylo následkem osobního hříchu. Již dříve jsme řekli, že každým hříchem se svět stává horším, že se hřích trestá sám. Tragikou svého odmítnutí Boha není postižen jen samotný člověk, nýbrž i věci kolem něj, celý svět. Bůh je počátkem všech věcí, a tak naše odmítnutí Boha zasahuje i celé stvoření. Nejčastěji si stvoření představujeme tak, jako by svojí podstatou nemělo vůbec žádnou vazbu ani souvislost s námi lidmi, neřkuli s Bohem. Proto si jen těžko dokážeme představit, že by negace hříchem mohla být sabotáží na celém stvoření, že by řetězová reakce hříchu a neštěstí mohla pokračovat i v materiálním světě. Hřích člověka narušuje řád kosmu. Na první pohled to může být velmi vzdálená myšlenka – ale nepocítili jsme zrovna dnes, že do našich rukou bylo vloženo celé stvoření, k požehnání či neštěstí?
Přesto docházíme k závěru: ani bible neříká definitivně, odkud a proč přichází utrpení. Bible spíše ukazuje, že Bůh nechce utrpení a zlo, ale naopak dobro. Ani Kristus utrpení nevysvětluje. Kristus nikomu neříká: „Trpíš proto, proto a proto...“ Vysvětlením utrpení nikomu nepomůžeme. Kristus se však pokoušel trpícím pomáhat a svěřoval je zvláštní péči všech lidí. Ze všech sil proti utrpení bojoval, ale sám mu neuhýbal, nýbrž vzal je na sebe. Tváří v tvář vlastnímu utrpení prosil Boha, aby od něj, je-li to možné, utrpení odvrátil. Jako Jób, tak i Ježíš se utrpení vzepřel, v žádném případě je nepovažoval za něco, co musí být. Na kříži, na vrcholu svého utrpení, Boha obžaloval: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Ale jako Jób, také on nakonec své utrpení přijal a tím lidem zvěstoval, že poslední slovo nemá utrpení, ale Boží moc. Po Velkém pátku následují Velikonoce, po smrti vzkříšení. V utrpení často přestáváme rozumět Bohu, ale bez Boha je všechno tím spíš absurdní. Bible sice neposkytuje vysvětlení utrpení, ale pomáhá je snášet (k tomu blíže v příštím dopisu).
V jednom rozhovoru o nacistickém teroru a pronásledování Židů se jednoho rabína zeptali: „Jak můžeš po tom všem, co se nám stalo, ještě věřit v Boha?“ Odpovědí zbožného mudrce, který vyrůstal obklopen moudrými výroky Starého zákona, byla protiotázka: „Jak můžeš nevěřit v Boha po tom všem, co se stalo?“

V jedné antické tragédii se praví: „Bůh nám ukazuje cestu moudrosti a na věky stanovil, že člověk se učí utrpením.“ (Aischylos, Orestie)
– Jak se díváte na tuto maximu?
Je rozdíl, zda člověk sleduje utrpení jako vnější pozorovatel, nebo sám trpí. Byli jste sami v životě konfrontováni s těžkým utrpením, sami jím zasaženi? Jaké zkušenosti jste přitom získali? Hrála zde nějakou roli i víra? Můžete poukázat i na pozitivní zkušenosti? Pohlížíte po vlastní zkušenosti na utrpení jinak než předtím?
Setkali jste se již s lidmi, kteří navzdory utrpení svůj život považují za smysluplný a neztratili víru?
Jaký dojem na vás tito lidé udělali?

Boží věrnost
V tomto dopisu bylo mnohé skličující. Ale leccos nám zase výslovně připomnělo velikost a důstojnost člověka, kterou dostává od Boha a skrze niž se k Bohu přibližuje. Obojí dohromady tvoří realistický obraz člověka. Tak, jak ho vidí bible!
Jakkoliv je pokrok a všeliké lidské úsilí nutné a může člověku pomáhat vpřed, z nešťastné situace se člověk sám zachránit nemůže – jako se za vlastní šos nevytáhne z bažiny. Hříchem se člověk vzdálil Bohu, znovu se přiblížit však sám od sebe nemůže. Pomoc, záchrana, osvobození – tak křesťané mluví o spáse – spočívá v překonání vzdálení se od Boha. V tom musí člověku pomoci Bůh. A to také dělá. Bůh člověka neopouští. Je věrný. Už ve Starém zákoně následuje po pádu člověka (ráj, Kain, stavba babylónské věže, potopa...) vždycky hned Boží zaslíbení, že na člověka nikdy nezapomene. A nakonec v Ježíši Kristu Bůh přichází k člověku úplně na dosah. V Kristu začala spása, vysvobození a obnova světa a člověka – navzdory spoustě opačných zkušeností a pádů. V něm spočívá naděje člověka dnešní i budoucí. A o tom už více v následujícím dopisu.






***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)


Tisk   |   Poslat text známému
Témata: Hřích

[nahoru]

NAVRCHOLU.cz

Praktické odkazy

Náhodný tip

Malý kurz pastorace (08): P...
Víra není vztahem, který by měl převážně nebo pouze emocionální dimenzi. Je...

Vybraná témata

z webu vira.cz: Láska | Manželství




Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2014

© 2000 - 2014 Pastorace.cz