Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

Navigace: Tematické texty R RadostDelší texty Veselí křesťané (Josef P. Ondok)

Veselí křesťané (Josef P. Ondok)

Veselým světcem byl sv. František z Assisi. Avšak jeho veselost měla své specifické rysy,které nejsou tak úplně shodné s kategorií veselí jakožto smyslu pro žert a humor.

Měla navíc dva znaky: Jednak bylo v tomto veselí hlavním pramenem Františkovo hluboké zaujetí přírodou, které ho staví do pozice středověkého trubadúra. František opěvá živou i neživou přírodu a ke všemu tvorstvu nachází svůj bratrský vztah společného původu v Bohu. Opěvá jako "paní svého srdce" chudobu, zpívá o kráse bratra slunce, měsíce, větru, vody i o sestře "pozemské smrti".

Káže ptáčkům, neboť tak si vykládá Kristův příkaz: "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!" (Mk 16, 15). Nechce ublížit žádnému ani z těch nejmenších tvorů. Odstraňuje z rozmoklé pěšiny plže, aby je lidé nezašlápli, dokonce si ani nenechá vyholit na hlavě tonzuru, aby neublížil malým příživníkům ve svých vlasech.

Miluje písně, kterými doprovází svou kazatelskou činnost. Do františkánského společenství patřil např. skladatel Jacopone di Todi, autor hymnu Stabat mater dolorosa.Jako Ital miloval sv. František slavnosti, které ve středověku znázorňovaly různé biblické události, např. společnou večeři na Zelený čtvrtek, křížovou cestu na Velký pátek, drama zmrtvýchvstání o Velikonocích, hořící koudel na Boží hod svatodušní apod.

Zavedl vánoční obyčej stavět jesličky o vánocích. V okolí města Grecia svolal kdysi o Štědrém večeru lid a bratry ze sousedních klášterů. Připravil jesle vystlané slámou a přivedl osla a vola, kteří měli zahřívat promrzlé dítě - bambino - v jeslích. Byly zpívány ranní hodinky, po kterých začala mše svatá a František jako jáhen četl evangelium a kázal. Pod dojmem této vzpomínky na Grecio složil Jacopone di Todi hymnus radosti jako paralelu ke Stabat mater dolorosa a nazval ji Stabat mater speciosa:
Stabat mater speciosa
juxta foenum gaudiosa
dum jacebat parvulus.
Quae gaudebat et ridebat,
exultabat cum videbat
nati partum inclyti.
Fac me vere congaudere,
Jesulino cohaerere
donec ego vixero.


U jesliček matka stála,
líbezně se usmívala,
jak tam leží maličký.
Jaká radost v srdci zpívá!
Vidí, že v nich odpočívá
dítě slavně zrozené.
Uč mě, prosím, svatá Matko
milovat tvé Jezulátko
po celičký život můj!

Radostný cit neopouštěl Františka a jeho druhy ani když konali kajícné skutky a ve svém kázání vyzývali lid, aby činil pokání. Lidé je nazývali "veselými kajícníky". Tento způsob se mnohdy ukázal jako velice účinný.

Druhým specifickým rysem veselé povahy sv. Františka byla odvaha stát se v očích lidí "bláznem pro Krista" - v duchu slov sv. Pavla z Prvního listu Korintským: "My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní" (1K 4, 10). Sv.Pavel ví, že Bůh často volí k dosažení svých cílů to, co se v našich očích jeví jako bláznovství, jak bylo předvedeno v jedné z předcházejících kapitol. V tomto směru se František a jeho druzi nebáli riskovat, že se v očích světa zesměšní.

V knize Kvítka sv. Františka, která představuje sbírku legend o životě sv. Františka, nacházíme několik příhod, které ilustrují toto bláznovství pro Krista. Nemůžeme sice potvrdit historičnost jednotlivých legend, ale kritický životopisec sv. Františka P.Sabatier (jeho kniha vyšla i v českém překladu) ukazuje, že Kvítka zachycují lépe ducha sv. Františka a jeho první komunity než vylepšené verze jeho prvních životopisců (P.Celana a sv. Bonaventury). Jako ilustraci uveďme tři příhody vybrané z této sbírky.

Sv. František poručil bratru Rufinovi, aby šel kázat do Assisi. Bratr Rufino miloval ustavičné rozjímání a nebyl dobrým řečníkem a kazatelem. Začal se vymlouvat, a proto mu František jako trest poručil, aby se odebral do Assisi a aby nahý, "toliko ve spodcích" vešel do nějakého kostela a nahý kázal. Když tak bratr Rufino učinil a vystoupil nahý na kazatelnu, začali se mu lidé smát a říkali, že se zbláznil. Zatím ale František začal litovat, že dal takovýto příkaz svému bratru, který kdysi patřil v Assisi ke vznešeným lidem. Sám si za svou opovážlivost uložil trest. Svlékl se jako Rufino donaha a přidružil se k němu v kostele při jeho kázání. Jeho kázání však bylo tak účinné, že lidi smích přešel a všichni se dali do velikého pláče a říkali, že "nikdy se nepřihodila věc podobná", jak vypráví Kvítka. Po kázání se oba oblékli a vrátili se do kláštera velebíce Boha, že jim dal milost, aby nad sebou zvítězili (kap. 29).





Sv.Antonín Paduánský

Neméně poučná příhoda, která se tentokráte stala sv.Antonínovi Paduánskému, se vypravuje v kapitole 38. Sv.Antonín, jeden ze slavných druhů sv. Františka, který ho nazýval svým "biskupem", kázal kdysi v Rimini. Avšak jeho obyvatelé zůstávali stále zatvrzelí a hluší k jeho řečem. Proto jednou "z Božího vnuknutí" vyšel sv. Antonín k moři k ústí řeky a počal mluvit k rybám "na způsob kázání". Ihned k němu připlulo mnoho ryb, vystrčilo své hlavy a pozorně naslouchalo jeho kázání. A čím déle kázal, tím více ryb připlouvalo blíže ke břehu.

K tomu divu se počali sbíhat obyvatelé města včetně kacířů, kteří, když ten div spatřili, zkroušeně padli sv.Antonínovi k nohám, a naslouchali jeho slovům. Všichni věřící tam zůstali s velikou veselostí posilněni a utvrzeni ve svaté víře. A potom sv.Antonín propustil ryby s požehnáním Božím a všechny odpluly s podivuhodnými projevy veselosti a podobně tak i lid.





Třetí příklad je vyprávění nazvané: "Jak se bratři navzájem usmiřovali, když se pohněvali." Vypráví o tom, jak kterýsi bratr urazil svého druha před šlechticem z ostrova Kypru. Jakmile však zpozoroval, že se kvůli tomu jeho bratr zarmoutil, "hned sám proti sobě vzplanul pomstou, vzal do úst oslí lejno, zuby je kousal a přitom pravil: "Lejno požírej, zločinný jazyku, který ses opovážil vylíti na bratra jed hněvu!" Onen šlechtic vida to, byl jat hrůzou a odešel velmi pohnut a od té doby dal sebe i svůj majetek do rukou bratří.





Filip Neri

Veselým svatým byl Filip Neri, velký reformátor církve v době jejího úpadku, apoštol Říma. Vyrostl z renesanční doby, z humanismu a zachránil pro církev to, co tato doba měla kladného, totiž vědomí, že naše lidství a náš lidský svět má svou hodnotu pocházející od Boha. Vnesl pochopení pro pozemské hodnoty do náboženského života. J.W.Goethe nazval sv.Filipa nejveselejším ze všech světců. Filip pokládal smích za vzácný a často také za nezasloužený dar. Měl za to, že humor v sobě nese nebeský tón a svou nakažlivou silou učí člověka poznávat svou malost, v níž se však také skrývá jeho pravá velikost.

Filip Neri používal žert a veselí jako metodu získat člověka pro křesťanskou víru. Některé jeho počiny v tomto směru byly v dnešním pohledu až drastické, přesto však neselhávaly. Paní Felicie di Barbaro trápila Filipa svými údajnými viděními a zjeveními. Filip jí jednou uštědřil políček. Chtěl tímto zcela netradičním způsobem vyzkoušet její pokoru, neboť Felicie mu vyznávala, že je největší hříšnice na světě. Tuhle větu Filip nerad slyšel a proto jí uštědřil takovéto tvrdé pokárání. Je však třeba dodat, že kajícnice ve zkoušce obstála a prohlásila, že si opravdu nezaslouží jiného zacházení. Filip, neztráceje vtip, jí řekl, že jí tedy odpouští, ne že by jí odpouštěl rád, ale protože musí. A pak poklekl před Felicií a prosil ji o modlitbu.

Stávalo se také, že jako pokání uložil svým penitentům nosit na veřejnosti plášť obrácený naruby. Jednomu horlivému zájemci o askezi, který se ho ptal, zda má nosit žíněnou košili (jakou používali kajícníci), řekl aby ji jen nosil, ale hlavně, aby ji vždy oblékl přes kabát.

Sv. Filip neměl rád okázalost a pózy v náboženských projevech. Odmítal všechny církevní funkce, dokonce odmítl jmenování kardinálem, které mu bylo posláno papežem současně s kardinálským kloboukem. Jenom si ponechal kardinálský klobouk, ve kterém přes den spával jeho kocour. A když Filip v někom viděl budoucí slibnou osobnost církve, posadil mu klobouk na hlavu. Toto se stalo mladému šlechtici Ditrichsteinovi při jeho návštěvě sv.Filipa. "Tohle bude krásný kardinál," řekl Filip, vyklopil kocoura z klobouku a vložil klobouk na hlavu Ditrichsteinovi.

Jeho proroctví se skutečně splnilo. Mladík se stal knězem a později kardinálem na Moravě, kde měl značný vliv na osud církve na tomto svém působišti.

Filip Neri byl mistrem satiry, ale jeho satira nebyla kousavá, nebolela. Miloval vtipy a také jimi obveseloval druhé. Jeho oblíbenou knihou byla sbírka vtipů sebraná jedním knězem a vydaná pod jménem Facezie Piovana Arlotta. Nosil ji s sebou celý život. S.Braito, který je autorem českého životopisu sv. Filipa Neri, píše ve své knize, že viděl zmíněnou knihu při návštěvě ve Vallicelle, kde jsou uchovávány některé památky na světce a že to byla nejohmatanější kniha ze všech knih, které tam byly.

Ve sv. Filipovi byla -řada rysů, které ho přibližují moderní spiritualitě křesťanství. Neměl rád okázalost, náboženské pompy a triumfalistické slavnosti, v nichž si libovala renesanční a později ještě více barokní doba. Zdá se, že i pro současného člověka ztratilo toto zdůrazňování vnější formy jak v liturgii, tak i v jiných akcích církve svou důležitost a přesvědčivost.

Dalším rysem jeho osobnosti, který ho přibližuje současnému člověku, byla niterná potřeba svobody. Miloval svobodu a pokládal ji za základní podmínku plného rozvoje křesťanské osobnosti. Když zakládal své "oratoře", bránil se tomu, aby byla tato společenství vázána - jako tehdejší všechny řeholní společnosti - řeholními sliby a dalšími pravidly, jaká představují např. stanovy a konstituce. Dostával se kvůli tomu do sporu i se svými následovníky a členy oratoří, kteří se pokoušeli organizační strukturu tohoto společenství nového typu svést do tradičních kolejí církevního zákoníku.

Společenství, která vytvářel, měla spojovat členy na základě svobodného rozhodování podle aktuální potřeby konkrétních situací. Takováto původní společenství dodnes existují a jejich struktura skutečně odpovídá původnímu záměru sv. Filipa Neri. Neskládají řeholní sliby ve vlastním slova smyslu a jejich soužití je vázáno jen velmi nepočetnými a jednoduchými regulemi (např. v Lipsku).

Dalším rysem, který přibližuje Filipa dnešnímu křesťanství, je jeho názor na úlohu laiků v církvi - téma, které aktualizoval Druhý vatikánský koncil. Filip se dostal kvůli svému postoji dokonce do potíží s úřadem Svatého oficia, jehož úkolem je bdít nad ortodoxií víry. Nechával totiž při svých shromážděních promlouvat i laiky, neboť se domníval, že jejich duchovní zkušenost může obohatit druhé křesťany i kněze.

V jeho době byl takovýto postoj zcela netradiční a byl pokládán za nepřípustný. Mluvit veřejně při křesťanských shromážděních bylo profesionální záležitostí kněží. Je ovšem
třeba si připomenout, že v této době vznikala různá lidová hnutí inspirovaná snahou o reformu církve a především tehdejšího kněžstva, které jevilo známky úpadku. V těchto hnutích kázali laici. Sv. Filip byl svými nepřáteli, kteří žárlili na jeho úspěchy, obžalován u Svatého oficia, ale byl na zákrok svého věrného druha a přítele kardinála Karla Boromejského zproštěn obžaloby.

Osobnost sv. Filipa Neri lze pochopit z jeho vlastních slov: "Bud'te veselí, synáčkové. Nechci jen, abyste se dopouštěli hříchů. Ale chci, abyste byli veselí, to chci. Veselý duch dosahuje snadněji křesťanské dokonalosti než duch zasmušilý. Pokračuj, synu, v tomto svém veselí, protože to je ta nejlepší cesta k dokonalosti."





Tomáš Morus

Veselým světcem, který je rovněž blízko našim představám o moderní křesťanské spiritualitě, je anglický světec a mučedník sv. Tomáš Morus. R.Knox, anglický kněz a spisovatel podává výstižnou charakteristiku tohoto světce:
"Nesl svou svatost - kterou vlastnil ještě dříve, než získal mučednickou korunu - jako proniknutou žertem a vtipem. S žertem a vtipem vystoupil na popraviště nikoli jako člověk, který si musí namlouvat odvahu, ale jako člověk, který nemůže v sobě potlačit radost ze svého uspokojení."

Ve středověku se setkáváme s Božími "žertéry" a trubadúry, ale teprve protireformace zplodila tuto udivující kombinaci božího "vtipálka" v osobě Tomáše Mora. Podle R.Knoxe patří tento světec k novému světu, který vzniká v období renesance a je prorokem a předchůdcem nového světa. Je vpravdě moderním křesťanem. Kdyby dnes žil, tvrdí Knox, mohli bychom si ho představit, jak diskutuje s filozofy o Platónovi, jak s Wellsem konstruuje vybájené světy, nebo jak se s vtipem a ironií baví s G.B.Shawem.

K jeho svatořečení spolu s druhem a spolumučedníkem J.Fisherem došlo za poměrně dlouhou dobu, jako by (podle Knoxe) "Bůh měl úmysl dát lidem na vědomí, že oba tito světci jsou patrony naší doby". V něm je začátek nového humanismu, který obrací pozornost křesťanství k člověku a jeho přirozeným aspiracím: k jeho žízni po poznání světa i vlastního nitra a k jeho tvůrčímu úsilí zdokonalovat a přetvářet svět.

Psychologové někdy hovoří o "mučednickém komplexu", s nímž se setkáváme u světců nejstarších dějin církve. U Tomáše Mora však mučednictví nebylo zamýšleným cílem, spíše naopak. Snažil se mu vyhnout, aby mohl žít v kruhu své rodiny a přátel svůj harmonický život učence a státníka mezi svými knihami. Když se však toto mučednictví stalo nevyhnutelným východiskem jeho situace - vytvořené vnějšími okolnostmi, přijal je se samozřejmostí a nezávislostí, která tak dobře charakterizuje anglického ducha. Nechtěl být hrdinou, ale stal se jím, protože neviděl pro sebe jiné cesty.

Je nazýván "mučedníkem"svědomí a právě jeho citlivost na tuto individuální instanci, která představuje definitivní morální kritérium lidského jednání a rozhodování, by měla charakterizovat spiritualitu současného křesťana. Bůh se obrací k člověku jako k jedinečné a nezastupitelné osobě právě v této sféře jeho svědomí. Každý člověk má v božích plánech své jedinečné místo. Tradiční křesťanská spiritualita se někdy vyznačovala pasivitou. Křesťan rezignuje na tvůrčí rozhodování v přítomné chvíli a očekává vnější směrnice, které by měly určit jeho volbu. Stává se v jistém pejorativním smyslu "ovcí" pastýřské péče těch, kteří byli v církvi pověřeni, aby ho vedli. V tomto smyslu je tedy Tomáš Morus patronem nové doby, v níž se stále víc a více uplatňuje hodnota lidské osoby jakožto individua.

Tomáš Morus rád odvozoval své jméno "Morus" od řeckého termínu "moria", které znamená bláznovství, pošetilost, a svou představu křesťanského života spojoval se schopností být veselý a riskovat dokonce možnost stát se .předmětem smíchu druhých:Těšil se z plného života, miloval své knihy a své přátele, "kterých měl mnoho.

Schopnost žertovat pokládal za příznak duševního zdraví. K jeho domácnosti patřila i řada zvířat, např. opice, bobr a vydra a také množství ptáků, které miloval. Domníval se, že tak jako je člověk stvořen k obrazu Božímu především svým rozumem a racionálním poznáním, jsou zvířata stvořena, aby představovala Boží krásu a sílu. Jeho přítelem byl velký humanista Erasmus Rotterdamský, který často pobýval v Morově domácnosti v Chelsea a který nám o něm také zachoval řadu svědectví. Jemu věnoval Erasmus své největší dílo Chvála bláznovství, které sepsal právě v Chelsea. První kapitolou je "Erasmův věnovací list Tomáši Morovi", v němž Erasmus píše mimo jiné:
"Předpokládal jsem, že toto žertovné ztvárnění mých názorů ti přijde obzvlášť vhod, poněvadž míváš značnou zálibu v žertech tohoto druhu, to jest, pokud obsahují alespoň zrnko moudrosti a - nemýlím-li se - alespoň špetku vtipu a poněvadž se k celému lidskému životu stavíš takříkajíc s úsměvem Démokritovým."

Obdobnou charakteristiku duchovní fyziognomie Tomáše Mora podává autor biografického románu s názvem Jeviště bláznů (Stage if Fools) Ch.Bradley:
"Starý Vergilius psal, že "v srdci věcí leží slzy". Morus však svýma očima viděl také temnotu, která leží v srdci věcí. Avšak v nejhlubším nitru své duše si byl jistý, že navíc v srdci věcí leží i smích. "Sunt lacrimae, tenebrae et nugae rerum" (existují slzy, temnoty a smích věcí) a pro něho to nejdůležitější z této lidské trojice byl smích. Slzy vzlykají po víře, temnota po naději, ale po čem smích? Domníval se, že smích musí být nejblíže samotné lásce a milosti. Existuje druh bláznovství, které je podobno dětské nevinnosti. A nebylo řečeno, že dokud se člověk nestane malým dítětem, nalezne bránu nebe zavřenou?"





Jan XXIII.

Z novodobých postav velkých křesťanů nelze opomenout papeže Druhého vatikánského koncilu Jana XXIII., v jehož osobnosti vnímáme rysy moderní křesťanské- spirituality.

Stalo se, že Jan XXIII. jmenoval do funkce jednoho biskupa. Když se s ním po nějaké době setkal, stěžoval si mu nově jmenovaný biskup na to, jaké má starosti při vykonávání své biskupské funkce a jak často nemůže kvůli těmto starostem ani spát. Papež mu pozorně naslouchal a pak mu pravil: "Drahý otče biskupe, z toho si nic nedělejte! Když mne zvolili papežem, také jsem pro podobné starosti nemohl spát. Až jednou se mi v noci ukázal anděl a řekl mi: 'Ale Jeníčku, nedělej se tak důležitým!' A od té doby jsem spal dobře."

K tomu ještě jedna drobnost. V ranní modlitbě Jana XXIII., kterou sám složil (a jejíž překlad je zahrnut v našem českém Kancionálu, 1974, str. 17, číslo 013), se nachází také prosba "za jiskřičku humoru, kterého je také zapotřebí". Tato prosba naznačuje, jakou úlohu v duchovním životě přisuzoval Jan XXIII. humoru. Vím ze zkušenosti, že řada věřících si vzala tuto ranní modlitbu za svou. Možná, že by se začalo více "jiskřit" v soumračném čase dneška, kdyby představitel moderního křesťanství papež Jan XXIII. nalezl více následovníků.





Silvestr Braito, Anastáz Opasek, J.Zvěřina

V této souvislosti bychom mohli také vzpomenout tří českých křesťanských osobností, které měly rysy spirituality Jana XXIII. Mám na mysli (dnes už zemřelé) kněze: dominikána Silvestra Braita, benediktinského opata Anastáze Opaska a teologa Josefa.Zvěřinu.


Braito je neodmyslitelnou postavou renesance katolictví v českých zemích po první světové válce, po níž následkem neblahého austrokatolicismu nastal velký odklon od Říma. Braito měl vliv především na intelektuální vrstvy národa. Byl velmi činorodý. Hodně přednášel, vykonával exercicie pro akademickou mládež, účastnil se prázdninových táborů pro studenty a dalších akcí, které probíhaly po celé republice. Říkával, že sloveso "cestovat" se dá stupňovat jako přídavná jména: cestovat, rajtovat, brajtovat.

Psal knihy a redigoval časopis Na hlubinu. Jeho přednášky i kázání byly okořeněny humorem a byly přitažlivé především pro mladé intelektuály. Braito byl však i nebezpečný debatér, neboť jeho humor dovedl být sžíravý. I o otci Braitovi by bylo možno sestavit sbírku nejrůznějších příhod, v nichž humor hrál svou roli. Alespoň dva příklady:
Otec Silvestr jel jednou vlakem. Do kupé, kde seděl, nastoupili dva chuligáni. Když usedli a uviděli proti sobě objemného dominikána, šťouchl první do druhého a povídá mu: "Hele, vole, nevíš vod čeho je tenhle sud?" Braito to samozřejmě zaslechl a hned briskně zareagoval: "Čuchnou si k pípě, mladej pane!" Z uznalého pohledu obou chuligánů bylo vidět, že odpověď náležitě ocenili.

Když se scházela redakční rada časopisu Na hlubinu, zavedl otec Braito coby redaktor podivný rituál. Každý člen redakční rady si nasadil některou čepici z bohaté sbírky otce Silvestra (např. fez, hasičskou helmu, policajtskou čepici, turban apod.) a sám redaktor si posadil na hlavu starou vyřazenou biskupskou mitru.

Když byly roku 1950 zlikvidovány kláštery a řeholnici vystěhováni do koncentračních klášterů, našli estébáci v cele otce Braita biskupskou mitru a její nositel prožil trpké hodiny výslechů o tom, že je tajným biskupem, neboť honit tajné biskupy bylo tenkrát jedním z důležitých úkolů StB.



Opat (později arciopat) Anastáz Opasek byl kněz širokého kulturního rozhledu s velkými konexemi mezi básníky, spisovateli a jinými kumštýři všeho druhu. Svým úsměvem, který jako by z jeho tváře nikdy nemizel, přitahoval lidi. Měl velký smysl pro humor a smích nikdy necítil jako něco ponižujícího. Když mu bylo kdysi ve vězení přiřčeno přízvisko "opat chuligán", nestyděl se za tento titul, který se kupodivu brzy obecně ujal. Dokonce se k němu hrdě hlásil. Po tímto titulem byla uveřejněna řada článků o něm a televizních interview. Sám uchovávám jako "relikvii" na tohoto velkého moderního křesťana článek s názvem "Opat chuligán" s velkou jeho fotografií, na níž ve společnosti dvou našich politiků vyplazuje na čtenáře jazyk.



J.Zvěřina, český teolog, třetí v této galerii, měl rovněž velký smysl pro humor navíc kořeněný intelektuálskou ironií, kterou dovedl v debatách efektivně uplatňovat. Za doby jeho věznění, když po maďarských událostech poklesla nálada vězňů, fungoval na kněžském muklovském oddělení (neboť kněží byli izolováni od ostatních muklů, aby je ideologicky nedeformovali) "zvěřinec", jehož cílem bylo obveselovat spolubratry, aby neklesali na duchu. Tvořilo ho včetně Zvěřiny šest muklů. Akce na pozvednutí nálady byly různé. Oblíbenou formou byla maňásková představení, pro něž byly zhotoveny dvě figurky. Představovaly např. pana profesora a jeho asistenta, nebo pana generálního vikáře a sekretáře apod. Text hry obsahoval různé veselé parodie a satiry na některé aktuální problémy a také na některé konkrétní lidi. Titul jedné hry byl např. "Pan generální úřaduje". V textu bylo vždy namícháno značné množství "jedu".

Byly však i akce vážné, např. svatodušní pontifikálka (biskupů bylo habaděj) doprovázená zpěvem kompletního latinského liturgického textu. Byly skládány oslavné básně a písně u příležitosti jmenin nebo nějakého jubilea, ale do každé z nich bylo vždy přikapáno dostatečné množství žertu a také jedu. Konalo se veřejné přelíčení, v němž byl na základě obžaloby odsouzen k vyhoštění z kriminálu jeden z kněžských muklů, kterému náhodou právě vypršel trest. Přes vynikající výkon jeho obhájce a výpovědi svědků byl nadobro zbaven dobrodiní a výsad kriminálu bez možnosti odvolání k vyšší instanci.

Zvěřina také skládal teologické křížovky pro kněze, aby jim po vzoru Jana Ámose Komenského učinil teologii hrou, a přilákal je tak k jejímu hlubšímu studiu. Toto téma by ovšem vydalo na celou novou sbírku Collationes Patrum.


***

Se svolením převzato z knihy Bereme smích vážně?, kterou vydalo nakladatelství Trinitas


Témata: Radost

Čtení z dnešního dne: Středa 22.11.

2 Mak 7,1.20-31; Lk 19,11-28

Komentář k 2 Mak 7,1.20-31: Matka, která dodávala odvahu, je svou statečností vzorem pro naše chování v církvi. Odvážné ženy, které povzbuzovaly své vězněné manžely, ač byly nuceny režimem k rozvodu. Vzor pro každodenní nesení břemene i v našich dobách klidných.

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...