Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíTerezie z Lisieux Vybírám si všechno 1 (M.-D. Molinié)

Vybírám si všechno 1 (M.-D. Molinié)

Povolání lásky

Když se Terezie od své novicky Marie od Trojice dozvěděla, že jeden dominikán káže ve stejném smyslu, v němž ji vedl mocný instinkt, velice se zaradovala. To dokazuje dvě věci: jednak, že obvykle necítila souhlas učenců a teologů, dokonce ani kněží a zpovědníků... A pak, že takovým souhlasem nepohrdla, ale byla ráda, že se může opřít o tak skvělou nauku, jakou byla teologie abbé Arminjona. Vždyť své poselství chtěla šířit do celého světa a doufala, že po smrti k tomu bude mít možnost.

Formulace cesty dětství v Dějinách duše není snáze pochopitelná než nějaké učené expozé. Stejně jako u evangelia je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Mnoho povolaných, to bezpochyby, jak poznamenala matka Anežka při apoštolském procesu: Velké duše jsou velmi ojedinělé, ale nesmírný je počet malých duší, tedy těch, jež mají kráčet společnou a zcela spolehlivou cestou.

Avšak skutečně vyvolených je pomálu: "Kde najít opravdovou chudobu ducha?" Tato cesta totiž těsně souvisí s tajemstvím lásky a podle Terezie je duší, které opravdu milují Boha, málo, dokonce i mezi kněžími a řeholnicemi (viz DE, 7. srpna; VS, str. 100). Někdy jí to přišlo tak líto, že chtěla zemřít jako Ježíš, sklíčený z toho, že musí žít s "nevěřícím a zvráceným pokolením“.

Cesta dětství je proto těžko praktikovatelná, že je těžko pochopitelná, ačkoli je v Dějinách duše vyložena tak prostě a právě proto. Když se pochopí, je snadná. Ovšem snadná je v tom smyslu, že se jí nelze ubránit, přestože je s ní spojen krajně náročný, a tudíž obtížný boj... Avšak tento boj nevyžaduje hrdinství či odvahu, jak se jim obecně rozumí. Na takto chápaném hrdinství Tereziina věrnost nestála ("Oh, to není ono!...", 3. srpna; VS, str. 92).

A protože se Tereziina cesta těžko chápe, těžko se i vysvětluje. Nejsem si jist, zda se mi to podaří, ale pokusím se. Má-li totiž zůstat skryta před chytrými a moudrými, dokud se neobrátí, možná se musíme přizpůsobit jejich jazyku, chceme-li je přivést k malosti. I na mandaríny by se muselo čínsky, kdybychom je chtěli uvést do pozdní latiny...

Pochopení cesty dětství brání právě její jednoduchost - ta, která zapůsobila na matku Anežku. Poctivá a uctivá teologie ji neučiní méně přístupnou: pouze odstraní iluze těch, kdo si myslí, že ji chápou. Co se týče vyvolených, kteří ji po Tereziině způsobu uplatňují instinktivně: doufám, že neporozumějí-li podrobnostem této teologie,rozpoznají její ladění!

Když jsem znovu pozorně pročetl Tereziiny texty, jimiž se teď máme zabývat, shledal jsem, že si nikdo dostatečně nepovšiml jedné podivné věci, ačkoli je velmi nápadná, neboť jde o sám název rukopisu B: "Mým povoláním je láska!" Toto tvrzení nás vyvádí z konceptu víc, než se zdá, a první podmínkou pochopení Tereziina poselství je dát se vyvést z konceptu.

Pokud totiž platí, že "Navečer tohoto života budeme zkoušeni z lásky", nemůže být láska zvláštní povolání. Do nebe, ani do očistce nevejde, kdo není ve stavu milosti, který nastoluje božská ctnost lásky. Kdo nemiluje, nebude spasen. Není to zvláštní povolání, ale všeobecné povolání křesťanského lidu.

A totéž by se dalo říci o cestě dětství. Kristus prohlásil: "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království." Cesta dětství tedy není Tereziin vynález: je to ona těsná brána a jediná cesta spásy pro všechny věřící (Marie od Trojice to říká výslovně). I není se co divit, že tutéž nauku nacházíme u svatého Jana od Kříže. Není snad radikalismus Todo y Nada (všechno a nic) stejný jako Tereziin? Janovo "klesal jsem níž a níž, avšak tím jsem stoupal výš a výš" shrnuje vše, co chtěla říci.

Terezie nevynašla ani neobjevila nic vlastního. Pouze se geniálním způsobem vrátila k evangeliu o Milosrdenství, v reakci na traumatizující nauky, které se od něj odchýlily, a v hloubi srdce prožívala Duchovní píseň, přestože z ní dosud nečetla ani řádku. To vysvětluje, proč tak nadšeně hltala spisy svatého Jana od Kříže, když se k nim v 17 letech konečně dostala. Terezie svým géniem poněkud připomíná Blaise Pascala, který jako dvanáctiletý chlapec znovu vytvořil Eukleidovu geometrii...







Abychom nahlédli, do jaké hlubiny nás chce Terezie uvést, musíme tedy číst rukopis B velmi pozorně. Touto hlubinou není jen všeobecný zákon lásky, ba ani neméně všeobecný zákon pokory nebo ducha dětství. I její silná intuice, že "dokonalá láska vyhání strach", je ještě obecným světlem křesťanské moudrosti. Není to zvláštní povolání, nestačí to k upřesnění Tereziiny cesty, ani cesty pro ty, jimž říká malé duše.

Uvidíme, že její génius, v dějinách církve skutečně jedinečný, spočívá v tom, že Terezie vnímá a předkládá jako zvláštní charisma to, co vlastně představuje obecné zákony spásy a obecnou nauku evangelia: lásku, pokoru, důvěru malých dětí. Dokud nám nebude jasné, že Terezie na jedné straně neměla jiné charisma než tyto obecně platné zákony, ale na druhé straně, že tyto zákony nezůstávají v obecné platnosti a stávají se původním a jedinečným charismatem, něčím, do čeho zdaleka nevstupují všichni, v čem je mnoho povolaných, ale málo vyvolených..., pak pravé poselství Dějin duše nepochopíme.

Představme si, že Jan od Kříže by se ve 20. století s tímto textem seznámil. Samozřejmě by v něm rozpoznal své intuice. Daly by se shrnout takto: Jediné, co se počítá, je milovat, být stravován Živým plamenem. K tomu se člověk musí stát maličkým, obléci se do své nicoty. Pak nás Bůh uvede do rovnosti lásky a do trojičních vztahů. Tvor se stane vlastnictvím Lásky a bude moci pracovat ke slávě Boha a církve s účinností a záslužností nedostupnou těm, kdo k takovému vrcholu nedospěli: "Nejmenší hnutí čisté lásky je pro ni (církev) užitečnější než všechna ostatní díla dohromady."

Terezie tuto větu z Duchovní písně ve svém rukopisu B cituje (str. 190). Jan od Kříže by v tomto textu nenašel nejmenší nesoulad se svým učením, právě naopak. Ale co znamená Tereziin rozdíl mezi její malostí a "orly, kteří se vznášejí ve výšinách" (srov. str. 191 )? Řeklo by se, že se to týká země a přechodné bezmoci ptáčete, které "by chtělo letět k tomuto zářícímu Slunci, (...) napodobit své bratry orly. (...) Všechno, co může dělat, je, že nadzvedá křidélka, ale vzlétnout není v jeho malé moci!" (str. 191).

Avšak další výpovědi se týkají nebe: Srdce malého dítěte nežádá o bohatství a slávu (ani o slávu nebeskou)... Chápe, že sláva patří po právu jeho bratřím, andělům a svatým... Jeho sláva bude odleskem slávy, která se bude linout z čela jeho Matky (církve). Dítě prosí o lásku...

Umí už jen jedinou věc, milovat tebe, Ježíši... Skvělé skutky jsou mu zapovězeny (str. 189-190).

Poslední rozdíl má trvalou platnost a nevymizí, ani když malé ptáče jednou dostane milost, že "poletí ke Slunci lásky na perutích božského Orla..." (srov. str. 193).

Zde bychom možná chtěli podsunout Janovi od Kříže přání poopravit to, co by se mu zdálo (podle nás) jako omyl nedostatečně osvícené pokory. I řekl by (opět podle nás): Terezii se dostane stejné slávy jako, jejím bratřím orlům". Údy mystického těla jsou svou přirozeností nicota a stávají se Bohem účastí na milosti, slávě a lásce: díky tomuto obecnému zákonu vlastně není mezi velkými a malými dušemi rozdíl. Každý z vyvolených, sestoupil-li dost hluboko, aby vzal na sebe svou ubohost a nicotu, bude vyvýšen dost vysoko, aby dospěl k rovnosti lásky, a na věky se bude těšit z plodu této lásky.

Cesta dětství by pak nebyla zvláštní cestou, ale cestou všech, která je jinými pojmy popsána ve Výstupu na horu Karmel, Temné noci, Duchovní písni a Živém plameni lásky. Z věrnosti Tereziinu poselství musím tuto interpretaci podstatně zjemnit: ambice v něm obsažené jsou totiž jiného řádu a spíše souvisejí s prorockou předtuchou Grigniona z Montfortu o apoštolech posledních časů.





Terezie sama cituje svatého Pavla: "Je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: `Nepotřebuji tě!' nebo zase hlava nohám: `Nepotřebuji vás!´" (1 Kor 12,20-21) Je to naprosto jasné a souhlasí s tím všichni, kdo žijí a působí v mystickém těle a druhým nezávidí jejich místo. Jenže Tereziina jedinečnost, natolik smělá, že si jí ani nevšímáme, poněvadž bychom nevěřili vlastním uším, tkví v tom, že takové rozdělení charismat a povolání jí vůbec nestačí: nesnese, že Láska jí přiděluje omezené místo v mystických i nemystických dílech církve.

Jistě, oko nesmí žárlit na ruku (ani nemá proč, neboť každý vyvolený vlastní to, co působí originalitu ostatních). Terezie to přijímá, mluví o tom, raduje se z toho..., leč nestačí jí to: "Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, nedávala mi mír..." (str. 187). Od Terezie, která chápe dosah svých slov a ví, co je to mír, je to silné tvrzení.

Pak připomíná Magdalenu,jak se znovu a znovu naklání do prázdného hrobu, až nakonec "nalezne, to co hledala". Terezie hledá své povolání v církvi - své osobní povolání, které by ji odlišilo od jiných svatých, zejména od "orlů, kteří se vznášejí ve výšinách", a nikoli všeobecnou lásku, do níž jsou ponořeni všichni.

Při jeho hledání zjistila, že chce neslučitelné věci, že její ambice jsou zcela nerealistické, neboť touží po všech povoláních. A s tím, jak vyjevuje svá bláznivá přání, jež sama nazývá "pošetilostmi“, a jako takové je i popisuje, hlásí se i ke své nemohoucnosti, o to větší než nemohoucnost ostatních duší, oč její touhy převyšují tužby největších světců: Můj Ježíši, co odpovíš na všechny mé pošetilosti?... Existuje duše nepatrnější, nemohoucnější nežli duše moje... A přece právě pro mou slabost se ti zalíbilo, Pane, splnit mé malé dětinské tužby, a dnes chceš splnit i jiné tužby, které jsou větší než vesmír... (str. 187).

Zastavme se u popisu těchto tužeb, které ji "doopravdy mučily" (hlavně při modlitbě). Jejich blouznivost odradí sestru Marii od Nejsvětějšího Srdce a dnes působí, že tyto "lyrické bláznivosti" podvědomě rychle přecházíme. Řekneme, že láska stačí, že aby se člověk nechal spalovat, musí být malý jako Terezie...; zkrátka vracíme se k Janovi od Kříže a Tereziino poselství rozpouštíme v obecném učení. Terezie se ho sice sama dovolává, ale přidává k němu velmi konkrétní aspekt, který nám uniká, a to právě proto, že nebereme vážně popisy jejích pošetilostí.

Je tu touha být knězem, o níž ví, že je neuskutečnitelná (nebyla tak velká feministka, aby požadovala svěcení žen, o to spíš, že rovněž cítila povolání "odmítnout vznešenou důstojnost kněžství" a následovat pokoru Františka z Assisi).

Jestliže se do takových řádků přece jen vážně začteme, dostaneme chuť říci jejím dětinským stylem: "Měla byste vědět, co chcete, a nebrat si do hlavinky, že Bůh kvůli vašim dětinnostem poruší zákon neslučitelnosti."

Tuto námitku přirozeně sotva vyslechne a naváže tím, že chce být prorokem, učitelem a hlavně apoštolem, procházet zemí a zasazovat kříž na půdě nevěřících. Ani zde nesnese meze zákona neslučitelnosti. Chce zvěstovat evangelium "současně v pěti světadílech a na nejodlehlejších ostrovech".

Chtěla bych být misionářem nejen několik let, ale chtěla bych jím být od stvoření světa až do konce věků... (str. 186).

I opět se oženeme ubohým zákonem neslučitelnosti, který tu dostává co proto. Už nám ani nebude věnovat pozornost a bryskně odpoví touhou po mučednictví. A zde rovněž smetá všechny meze. Chtěla by vytrpět všechna a opět od stvoření světa až do konce věků..., zejména ta, "která budou podstupovat křesťané v době Antikristově".

Dobře si uvědomme to, nač snadno zapomínáme (a je to katastrofa), a sice, že nejde o literaturu, ani inspirovanou. Jde o nejskutečnější skutečnost: o skutečnost jejích tužeb. Láska, která je společná všem svatým a jejich povoláním, ba ani rovnost lásky jí nestačí. Potřebuje něco jiného a hledá to jako Magdalena u prázdného hrobu. Dokud tuto jinou věc nepochopíme, nepochopíme Terezii.





Několika nečesanými slovy tedy řekněme, že její velký objev spočívá v tom, že v charitas (či spíše v lásce) nevidí jen teologální ctnost a všeobecné povolání křesťanů, speciálně svatých, ale povolání zvláštní, skutečné charisma, které lze postavit vedle ostatních povolání a charismat a vidět v něm "mnohem vzácnější cestu".

Tento náhled se opírá jednak o literu Dějin duše, jednak o text svatého Pavla, jímž Terezie svůj objev zdůvodňuje. To nás musí vyburcovat, protože Pavlův text je znám dobrá dvě tisíciletí. Znala ho Terezie, znali ho autoři, které četla (Jan od Kříže, abbé Arminjon i Tomáš Kempenský). Jenže to, o čem mluví v rukopisu B, nenašla v něm. Zjevil jí to sám Ježíš. Tento objev v ní vyvolal "přemíru blouznivé radosti", nebo spíše "tichý a jasný pokoj plavce, když spatří maják, který ho má dovést do přístavu... Světlý majáku lásky, vím, jak k tobě dospět, nalezla jsem tajemství, jak si přivlastním tvůj plamen" (str. 188).

Opakuji, že v době, kdy to psala, už dospěla k rovnosti lásky. Jenže přes "proudy světla" o Vánocích 1886 a četbu svatého Jana od Kříže tuto pravdu o svém povolání ještě nenalezla.

Po utrpení a smrti toužila už dlouho. Jednou si myslela, "že se už dotýká nebeského břehu“, pak byly tyto tužby překonány a "přitahovala ji už jedině láska..., veškerou její činností bylo milovat" (srov. str. 169-170).

Nuže, mohli bychom usoudit, že její povolání se neodlišuje od povolání karmelitek, k nimž se obracel svatý Jan od Kříže. Při tomto povolání následuje po různě horečnatých tužbách přetvořující sjednocení, které navodí v duši takový pokoj, že jedinou její činností je milovat a jedinou další touhou vidět Boha tváří v tvář: "Pane, je čas, abychom se viděli... Strhni oponu, která nás odděluje od tohoto sladkého setkání." Není to malá touha, je však pokojná, neboť je to jen ozvěna touhy Boha: ozvěna Boží touhy po spojení s duší ve věčné svatební hostině. To vše je jasné a známé..., ale přesto samozřejmě dál tajemné.

Jenže Terezii zdaleka nemučila jen touha vidět Boha. Po smrti láskou netouží proto, aby viděla Boha, ale proto, že tato smrt je dovršením a dokonalostí lásky. A hlavně je posedlá neslučitelnými touhami, o nichž jsme mluvili. Na první pohled je zřejmé, že její tužby jsou apoštolské, nikoli kontemplativní povahy. O tom se vyjadřuje velmi jasně: kdyby nechovala naději, že "své nebe stráví konáním dobra na zemi", raději by nezemřela, ale věnovala se nějakému apoštolátu. Meze všech jí však byly nesnesitelné..., proto by raději působila z nebe. A ještě raději než nesnesitelně omezeným apoštolským povoláním by se oddala "povolání mnohem vzácnějšímu", které ostatní převyšuje, avšak je apoštolské, nikoli kontemplativní: povolání lásky.

Nyní vidíme, v čem tato spiritualita (či poselství, povolání, cesta...) rozvíjí spiritualitu Jana od Kříže. Pro něho rovnost lásky definuje svatost společnou všem křesťanům: do nebe nevede jiná cesta, a kdo jí neprojde na zemi, musí do očistce. Vrcholné rozvinutí lásky není zvláštní povolání ani charisma. Jediné povolání, které k němu Jan od Kříže přidává, je kontemplativní povolání do "temné noci, kterou projde duše, aby došla k božskému světlu dokonalého sjednocení s Bohem" (srov. Výstup na horu Karmel, Předmluva. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, str. 23).

Pokud k této nauce patří nějaké charisma, bude to spíše charisma vnitřní modlitby. Terezie z Avily je její novicmistrovou a Jan od Kříže o ní mluví dost na to, aby bylo patrné, ve kterém momentě se duše musí vzdát meditace v její prospěch... Terezie však o této modlitbě sotva hlesne -jedině v souvislosti se suchopárem a s tím, že při ní usíná, což byl pro jejího zpovědníka abbé Youfa obtížně odpustitelný hřích (i zde musela překonat skrupule, nedbat na "posly, kteří jí nezvěstují, po čem dychtí," a vrhnout se do hlubin své důvěry). /…/






Lze říci, že charisma modlitby je nejmenší z jejích starostí, v čemž tkví značný rozdíl mezi ní a zakladateli karmelitánské spirituality. Dokonce lze tvrdit, že ve svých touhách po mučednictví prakticky pomíjí kontemplativní povolání ve prospěch povolání apoštolského. Toto povolání ji sice vede do kontemplace, či spíše do serafínské lásky, která k ní podněcuje, ale to proto, že v kontemplaci nachází to, co může rozmetat meze všech jednotlivých povolání. Právě tyto meze odmítá a chce je překonat, nikoli apoštolské povolání samo. Lze tvrdit, že Terezie není kontemplativní postava, ale apoštol. Možná první apoštol posledních časů, který poznává v lásce jakožto charismatu jediný apoštolát, jenž nemá meze...

Pavlův text, o nějž se Terezie opírá, totiž obsahuje jistou dvojznačnost-a Terezie ji pod Ježíšovým vedením jako první odhalila. Když apoštol prohlašuje, že i nejdokonalejší dary nejsou nic bez lásky, má samozřejmě na mysli teologální ctnost. Potvrzuje to svými slavnými větami: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými..., kdybych měl dar prorokovat..., víru, že bych hory přenášel..., kdybych rozdal všechno, co mám..., kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic nejsem" (I Kor 13,1-3). Obvykle se však nevěnuje dost pozornosti předchozímu verši, v němž po evokaci mnohosti povolání v církvi prohlašuje, že existuje "mnohem vzácnější cesta", ...a tak navozuje představu charismatu a povolání odlišného od ostatních a vyššího než ona.

A po této představě se Terezie vrhá a odráží se od ní ke svému velkému objevu. Ano, žádné povolání, žádné charisma nemá cenu bez lásky. Ale Pavel též naznačuje, že rozmanitá povolání a charismata by nemohla existovat bez charismatu a povolání dokonalejšího, které je všechna převyšuje a vyživuje. Je to charisma a povolání lásky, ne už jako všeobecné božské ctnosti, ale jako zvláštního povolání, které v sobě obsahuje všechna ostatní, ale nenaráží na jejich meze, protože je přímo napojeno na nekonečnou lásku samého Boha.

Ale pozor! Zde už nejde pouze o trojiční lásku, čili o věčný jas (ten, který v Janovi od Kříže vzbuzuje touhu po vidění tváří v tvář: jde o milosrdnou lásku - tu, kvůli níž Bůh vychází ze sebe, podstupuje všechna rizika a nebezpečí, čelí tajemství zla a vrhá se do bláznovství kříže.

Když se tedy Terezie vzdává všech povolání (i kontemplativního) ve prospěch jednoho, avšak přesažného, jímž je sama láska jakožto charisma a jakožto odlesk Milosrdenství (odlišená od "prosté" trojiční lásky), rozmetává tím meze stvořených povolání.

Pochopila jsem, že (milosrdná) lásko u sobě obsahuje všechna povolání. Že láska je všechno, Že objímá všechny doby a všechna místa..., jedním slovem, ŽE JE VĚČNÁ! (Str. 188) /…/


***

Se svolením převzato z knihy: Vybírám si všechno, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...