Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty V VýchovaDelší texty Vzájemné vztahy rodičů (Józef Augustyn)

Vzájemné vztahy rodičů (Józef Augustyn)

Citový kontakt dítěte s rodiči do velké míry závisí na vzájemném citovém kontaktu rodičů. Jestliže rodiče nemají mezi sebou hlubší citové vazby, zpravidla vždy bývá jistou měrou zasažen také vztah jejich dítěte k nim. Nedostatek vzájemné lásky rodičů vyvolává obvykle u dítěte citovou zátěž. V individuálním vztahu hledají rodiče často nevědomky u dítěte to, co by si měli vzájemně sami věnovat jako manželé: vzájemnou citovou podporu, vřelost, porozumění, pocit bezpečí. Ne vždycky si rodiče uvědomují, že jejich dítě potřebuje nejen individuální, oddělenou mateřskou a otcovskou lásku, ale především jejich vzájemnou lásku. Právě vzájemná láska rodičů je pro děti to nejdůležitější a nejcennější. Podílením se na této lásce získávají pocit bezpečí, lásky a přijetí. Zakoušejí totiž, že je jejich život plodem vzájemné lásky rodičů.

V současnosti se hluboká citová zranění ze vztahu s rodiči stávají čímsi téměř všeobecným. Stačí si všimnout krize současné rodiny nebo hojného výskytu odluky či rozvodu. Zranění a potíže ve vztahu s otcem a matkou vznikají především z nedostatku nebo oslabení vzájemného citového pouta rodičů.

Otec, který nemá dobré citové vazby se svou ženou, se častěji stává suchým a lhostejným vůči svým dětem. Stejně tak matka, která nemá dobrý citový vztah ke svému muži, často nevědomky vyhledává přílišnou oporu a vřelost u svých dětí. Takový matčin postoj ale děti zraňuje. Ony jí totiž nemohou poskytnout onu oporu, kterou jí může dát pouze její muž. Dítě ještě neumí dávat lásku. Tomuto těžkému umění se teprve učí. Pro dítě a mladého člověka v období dospívání jsou totiž důležité ani ne tolik dobré úmysly a snaha rodičů, jako spíše vlastní skutečnost, kterou oba vytvářejí svým chováním vůči sobě navzájem i vůči dětem. Prakticky teprve po absolvování období dospívání má dítě možnost plně se vcítit do úmyslů a záměrů svých rodičů. Teprve tehdy je schopno dobře jim porozumět.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 13)


Zdůrazněme, že mladý člověk by měl objevovat skutečnou roli lidské sexuality nikoli v rozhovoru s vychovateli, kněžími nebo též vrstevníky, ale především díky zkušenosti lásky vlastních rodičů. Takzvaná sexuální výchova, která se zakládá na předávání informací o funkcích lidské pohlavnosti, o jejích úkolech a clech, může být pouhým doplněním integrální sexuální výchovy, spočívající v účasti dítěte na vzájemné lásce rodičů.

Rozhovory dětí a mládeže s těmi nejkompetentnějšími specialisty a vychovateli z oblasti sexuální výchovy nebudou příliš užitečné, jestliže si mladí vytvořili z období raného dětství a dospívání negativní obraz vzájemného manželského vztahu svých rodičů, jestliže byli svědky jejich vzájemných nedorozumění, hádek nebo dokonce nenávisti.

Chybí-li dítěti zkušenost vzájemné rodičovské lásky, pak se mu i sexualita, kterou objevuje mnohdy ještě dlouho před obdobím dospívání, jeví jako "síla" působící mimo vztah lásky. Tímto způsobem vznikají - nejednou již v útlém dětství - takzvané sexuální problémy.

Jestliže totiž lidská sexualita není spojena se zkušenostmi lásky a odevzdání se, pak se jakoby sama od sebe spontánně spojuje s pocity strachu, neklidu, agrese vůči sobě i druhým. Sexualita oddělená od lásky se často stává "místem" ubližování sobě i druhým. (17)
(…)
Všimněme si, že se dítě rodí jako "velká potřeba lásky", která je uspokojována jeho podílením se na vzájemné lásce rodičů. Dítě je nejprve plodem a později svědkem vzájemné lásky otce a matky. Právě v tomto vztahu dítěte ke vzájemně se milujícím rodičům se utváří jeho sexualita. Nedostatek zmíněného vztahu nemůže doplnit ani sebelepší sexuální výchova ve škole. (17)
(…)
Osobní pocit dítěte, že jeho život je plodem lásky otce a matky, je tou nejdůležitější informací v celé sexuální výchově. "Tatínek miluje maminku, maminka miluje tatínka, a z této lásky vznikl můj život." To je prvotní a nejdůležitější „vědomost“, díky níž dítě intuitivně vycítí skutečnost sexuálního jednání člověka. (18)
(…)
Rodiče, kteří své děti milují nezištnou láskou, vydávají svědectví o lásce samotného Boha. Jestliže se dítě cítí být přijímáno, milováno a uznáváno díky vzájemné lásce svých rodičů, pak se obraz jeho rodičů stává východiskem při jeho vlastním odhalování obrazu Boha. Zato děti, které zakusily ve vztahu k rodičům mnoho bolestných zranění, prožívají ve vztahu k Bohu především obrovský strach, pocit ohrožení a silný pocit viny. A často bývá zapotřebí mnoho času, aby mladý člověk mohl objevit, že je Boží láska docela jiná než zraněná láska, kterou mu dávali jeho rodiče. Právě odhalení Boží lásky se stává tím nejlepším lékem na všechna lidská zranění, především na zranění v lásce. (19)


Jedním z nejdůležitějších cílů výchovy je tedy zvyšování citlivosti mladých, aby dokázali spojovat oblast sexuality s lidskou láskou a zodpovědností - za sebe, za druhého člověka a za nový život.

Jakákoli sexuální výchova, uskutečňovaná i v rámci školní výchovy, se rovněž nemůže omezovat na pouhou informaci o tělesných funkcích lidské sexuality. Tato informace, nakolik je důležitou složkou celé výchovy, nemůže být co do předmětu výchovy vyčerpávající. Sexuální výchova se týká také formace svědomí a utváření dospělých mezilidských vztahů. Zralé sexuální konání vyžaduje zralé osobní vztahy. (30-31)
(…)
Sexuální výchova by se měla uskutečňovat v široké souvislosti výchovy k manželské a rodičovské lásce. Skutečnost lidské sexuality je totiž otevřením se lásce. Sexualita je "místem" přijímání a darování lásky. Pohlavní akt, integrálně vepsaný do svazku ženy a muže, je jedním ze znamení manželské a rodičovské lásky. Tělesný akt by měla doprovázet emocionální, morální a duchovní jednota. Plná, celostně chápaná sexualita se odehrává na všech úrovních lidské osobnosti: tělesné, citové, intelektuální, morální a duchovní. V každé z nich se uskutečňuje darování a přijímání lásky.

Sexualita v úzkém smyslu dosahuje své hloubky teprve tehdy, předchází-li tělesnému aktu citové a duchovní sjednocení. Sexuální informace, přizpůsobená vývojovým potřebám a možnostem dítěte, by tedy měla být spojena s výchovou ke zralým citovým vztahům. Veškeré informace a výklady zprostředkovávané mladým by měly mít vždy i "morální rozměr".25 Nelze totiž hovořit o sexuálním jednání člověka bez jasného vztahu k etice a morálce. (31)
(…)
Hlavním cílem sexuální výchovy - jak v rodině, tak i ve škole - je příprava na manželský a rodinný život. Velice nebezpečným trendem současné civilizace je oddělení sexuálního života od života v manželství a rodině. Pouze stálý a věrný vztah muže a ženy zaručuje zodpovědné užívání daru lidské sexuality. Láska, k níž má směřovat veškerá sexuální výchova, by měla být lidskou láskou (tělesnou i duchovní) bezvýhradnou, věrnou a plodnou."Tyto rysy jsou založeny na faktu, že "jsou v manželství muž a žena spojeni tak pevně, že tvoří, použijeme-li slov knihy Genesis, jedno tělo (Gn 2,24)."

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že plodem tohoto stávání se ,jedním tělem" v manželství je plodnost. S dospělým sexuálním jednáním se bezprostředně pojí zodpovědnost za nový život. Sexualita, která nebere ohled na toto hledisko, je vždy jakýmsi způsobem nezralá. (32)


Mladý člověk potřebuje pomoc rodičů i vychovatelů, aby mohl klidně, radostně a zároveň zodpovědně přijmout dar lidské sexuality, který v období puberty výrazněji vstupuje do jeho vědomí. Sexuální výchova by měla mladé lidi také učit, aby k psychosexuálním problémům stejně jako ke všem ostatním životním problémům - přistupovali "lidsky", klidně, ale zároveň se zralou účastí.

Někteří sexuologové a někdy i vychovatelé se při výuce sexuální výchovy pokoušejí podsouvat názor, jako by oblast lidské sexuality měla být pro mladého člověka tou jedinou a nejdůležitější záležitostí. Není to pravda. Před mladými se v období dospívání otevírá spousta jiných, velice důležitých životních otázek: učení, studium, příprava na zaměstnání, fascinace krásou světa, sebepotvrzení vlastní hodnoty, přátelství, altruismus, překonávání vlastní morální slabosti (nejen sexuální), duchovní a náboženské zkušenosti atd. Právě v období dospívání se mladý člověk často rozhoduje pro své životní povolání, pro rozvoj a péči o hodnoty, kterými chce po celý svůj budoucí život sloužit. Pokus vsugerovat mladým, že se jejich život skládá pouze ze sexuálních záležitostí, je tím nejčastějším a nejvíce zradujícím zjednodušením.

Často však mladé lidi brzdí nepřijetí vlastní sexuality nebo s ní spojovaný strach v emocionálním a duchovním vývoji. Sexuální obavy spojené s nezdravou zvědavostí je někdy podněcují k tomu, že se pokoušejí získat nezdravé sexuální zkušenosti. V těchto pokusech je obsaženo často více chuti potvrdit si vlastní mužnost či ženskost, než hédonismu či sexuálního konzumismu. Egoistické a hédonistické postoje se obvykle dostavují až později a jsou důsledkem volby konzumního způsobu života.

Je třeba pomáhat mladým překonávat obavy spojené s dospíváním, zvláště v oblasti vlastní sexuální identity, aby nebyly brzdou jejich emocionálního a duchovního vývoje. S dramatizací problémů se vážou často pokusy o jejich řešení násilím či pod diktátem strachu. Tato řešení nenesou dobré plody. Nejednou vyvolávají opačný efekt - pouze prohlubují již existující problém. Oddramatizování konkrétního problému by se mělo pojit s přijetím zodpovědnosti za vlastní sexuální postoje a jednání, avšak nemělo by být chápáno jako liberalizace sexuálního chování.

Ale mladí se stále častěji střetávají s nebezpečími jiného druhu. Mnozí z nich, podněcováni svými vrstevníky, mládežnickými časopisy nebo přímo atmosférou vytvořenou v jejich okolí dospělými, nejenže své sexuální problémy nikterak nedramatizují, ale právě naopak - přistupují k nim liberálním způsobem. Mnozí z nich se pokoušejí "hrát si" s vlastní sexualitou. Nezkušení mladí lidé nejčastěji nejsou schopni předvídat důsledky svého nezralého chování. Je proto úkolem sexuální výchovy povzbuzovat je k tomu, aby i v oblasti sexuality přijímali zodpovědnost za své jednání. (34-36)


Katecheze, vyučovaná obecně v rámci školy, by se měla zabývat problematikou formace svědomí. Je třeba mladé lidi učit (v rámci jimi uznávaných hodnot) poctivému a náležitému hodnocení vlastního sexuálního jednání, protože svědomí spolu s lidskou svobodou a zodpovědností rozhoduje o tom, jaký bude nakonec celý další život člověka, také ten manželský a rodinný.

Ale všimněme si, že hlas svědomí není především hlasem zákona, který tvrdě zakazuje a přikazuje, aleje to hlas lásky Boha k člověku. A právě jménem lásky uděluje Bůh člověku určité zákony. Tyto zákony zakazují to, co by ničilo štěstí člověka, a přikazují to, co vede ke skutečnému dobru. Současný odpor mnoha mladých lidí vůči náboženství, přikázáním a hlasu svědomí má důvod především v tom, že se jim tyto věci spojují bezmála výlučně s chladnou literou zákona, kterému nerozumějí. Ale právě ten je zárukou celostně chápaného dobra a lidského štěstí.

V rámci výuky náboženství je třeba vést mladé lidi k tomu, aby si uvědomili, že hlas svědomí je především Božím hlasem, hlasem milující osoby. Svědomí je hlasem milujíco Boha nejen tehdy, když v srdci potvrzuje dobré lidské jednání, ale i tenkrát, když napomíná, požaduje upřímnost, poctivost a pravdu. Když člověk umlčuje vlastní svědomí a pohrdá jím, pohrdá zároveň i Boží láskou a odmítá ji a spolu s ní vlastní dobro. Odmítnutí Boží lásky přivádí člověka ke zkušenosti strachu a vnitřního nepořádku, který člověka ničí.

Nelze hovořit o lidské sexualitě, aniž bychom hovořili o zodpovědnosti vůči vlastnímu svědomí. Zkušenost ukazuje, že znevažování hlasu svědomí ve věcech lásky a sexuality vede především k morálnímu a citovému nepořádku, který postupně rozbíjí i mezilidské vztahy, tedy i vztahy manželské a rodinné. Jednou ze základních příčin krize manželství a rodiny je v dnešní době krize lidského svědomí a zodpovědnosti člověka vůči Bohu. (38-39)
(…)
Zralému a samostatnému morálnímu hodnocení sexuálních problémů se mladý člověk učí postupně - při katechezích, praktikováním svátosti smíření, při duchovním vedení a především v osobní modlitbě, v níž upřímně otevírá své srdce před Bohem. Mladým lidem, zatíženým často určitými sexuálními slabostmi, je třeba poskytovat mnoho naděje a povzbuzení. Je nutné je přesvědčovat, že se ve jménu budoucího manželství a rodiny vyplatí, aby se snažili směřovat k psychosexuální zralosti, aby z ní mohli učinit dar pro druhého partnera a pro své děti. Dosažení sexuální zralosti však vždy vyžaduje osobní úsilí, čas a trpělivost. (39-40)
(…)
Jedním z projevů potlačování psychosexuálních potřeb je krajní legalismus ve vztahu k Bohu. V tom případě je náboženství ztotožňováno pouze s povinností, strachem a trestem. Bůh je spojován výlučně se zákonem. Psychologická analýza ukazuje, že potlačená sexualita nejednou vyvolává mocný vnitřní konflikt. Tento konflikt způsobuje, že se mladý člověk začíná vyhýbat církvi, opouští náboženské praktiky a dokonce se hlásí k agnosticismu nebo ateismu. Pod vlivem "vitální živelnosti sexismu, kterou nedovede sladit s náboženským životem, někdy dospívá k přesvědčení, že si může v životě poradit i bez Boží pomoci. Takové mínění se snadno rodí v člověku, který žije „ve stavu sexuální absorpce“. Bůh tehdy na sebe bere „podobu cizího a nepřátelského dotěry, bránícího člověku v dosažení pocitového štěstí.

Podobný způsob uvažování je zcela chybný, protože plyne z potlačení sexuálních potřeb a tužeb. Sexuální represe je na jedné straně plodem falešného obrazu Boha a falešného, zmrzačeného svědomí, a na druhé straně falešného pohledu na samu sexualitu. Sexualita se zde jeví jako skutečnost, kterou je třeba Bohu "vykrást" za cenu hříchu. Ve zmrzačeném vědomí mnoha věřících se sám pojem hříchu spojuje se sexuálním jednáním.

Před sexuální represí chrání člověka především pozitivní pohled na sexualitu a zralé, samostatné svědomí, které umí správně zhodnotit přirozené instinkty a potřeby lidské sexuality a nespojuje je okamžitě s hříchem.

Poskytované rady, povzbuzení či napomenutí v sexuální oblasti by měly být náležitě motivovány, tak aby dokázaly mladého člověka přesvědčit. Odvolávání se na nebezpečí a strach přináší v sexuální výchově přesně opačné účinky. (40-41)


Sexuální výchova by měla být zároveň výchovou k čistotě. Toto zjištění se netýká pouze "věžcích osob", ale všech, kdo touží po skutečném rozvoji osobnosti jak pro sebe, tak pro své děti. "Alternativa je zřejmá: bud' člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, nebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným." Sexuální čistota je pro každého člověka "duchovní energií, která osvobozuje lásku od sobectví a agresivity". Toto krásné a hluboké prohlášení Papežské rady pro rodinu poukazuje na to, že podmínkou dospělé lidské lásky je čistota.

Sexualita je tak jemnou a křehkou oblastí lidského života, která se snadno může stát nejen "mluvou lásky" a "místem“ nového života, ale i "místem“ sobectví a násilí. Čistota není slepým odříkáním se, ale překonáváním oněch instinktů emocionálně sexuální oblasti, které jsou zaměřeny jen na sebe samého a proti druhému.

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že darem lidské lásky může tedy být nejen sexuální aktivita, ale také schopnost zdržet se jí. To má své místo jak ve snoubeneckém životě, tak i v určitých obdobích manželského života a v celibátu zvoleném kvůli nebeskému království. V každém z uvedených stavů - ač jiným způsobem - je sexualita zapojena do lásky. "Tato čistota mysli a těla napomáhá rozvíjet opravdový respekt k sobě samému a zároveň činí člověka schopným respektovat druhé.“ Čistota představuje pramen vnitřního pokoje a harmonie v každém životním stavu.

Čistota v sexuální oblasti není hodnotou sama o sobě vyplývá z lásky a slouží lásce. Láska je pramenem čistoty a čistota vede k rozvoji lásky: autentické lásky k sobě samému, lásky k bližnímu a k Bohu.

Nečistota člověka zaslepuje; brání růstu v lásce, protože se stává potravou pro růst sobectví. Člověk soustředěný sám na sebe a vlastní rozkoš nedokáže vnímat ty nejhlubší, skutečné touhy a přání milované osoby. Nečistota se stává také často důvodem podrobení si bližního dle vlastních sexuálních pocitů, nehledě na vyhlašovanou lásku. (41-42)
(…)
Jak sami rodiče, tak i mladí lidé by si však měli být vědomi, že skutečná čistota je nejen plodem osobního úsilí, ale také Božím darem. Proto by také rodiče měli své děti povzbuzovat k modlitbě za uchování čistoty. (43)

Nejlepší formou ochrany dítěte je vytváření hlubokého citového vztahu mezí ním a rodiči, v němž by existovala velká vzájemná důvěry. Tato důvěra může způsobit,že se dítě bude spontánně sdílet s rodiči o všechno co je pro ně těžké a bolestné. Tehdy mohou rodiče bdít nad dobrým psychosexuálním vývojem dítěte. Ale toto bdění nepůjde cestou zákazů a příkazů, které obvykle v¨nevykazují zvláštní účinnost, nýbrž cestou lásky, v prostředí upřímnosti a důvěry. (44)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41-44)


Témata: Výchova

Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...