Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíSvatý Pavel Vzkříšení je klíčem pavlovské kristologie /Benedikt XVI./

Vzkříšení je klíčem pavlovské kristologie /Benedikt XVI./

Drazí bratři a sestry, „Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra,… protože jste ještě ve svých hříších“ (1 Kor 15,14.17). Těmito silnými slovy z prvního listu Korinťanům, dává svatý Pavel na srozuměnou, jak rozhodující důležitost přikládá Ježíšově vzkříšení.


V této události totiž spočívá rozuzlení problému, kladeného dramatem Kříže. Samotný kříž by nemohl křesťanskou víru vysvětlit, zůstal by tragédií, indikoval by nesmyslnost života. Velikonoční tajemství spočívá v tom, že onen Ukřižovaný „vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,4), jak dosvědčuje prvokřesťanská tradice. Tady je klíč pavlovské kristologie: všechno se točí okolo tohoto těžiště. Celé učení apoštola Pavla začíná od a vždy ústí do tajemství Toho, kterého Otec vzkřísil z mrtvých. Vzkříšení je základní údaj, jakoby axiom (srov. 1 Kor 15,12), na jehož základě může Pavel formulovat svou souhrnnou zvěst (kerygma): Ten, který byl ukřižován a který tak zjevil nezměrnou lásku Boha k člověku, vstal z mrtvých a žije uprostřed nás.

Je důležité chápat pouto mezi zvěstí o vzkříšení, jak ji formuluje Pavel, a tou, která se užívala v prvotních předpavlovských společenstvích. Tady lze skutečně spatřit důležitost tradice, která byla před Apoštolem a kterou on s velkým respektem a pozorností chce sám předávat. Text o vzkříšení, obsažený v 15.kapitole (v.1-11) prvního listu Korinťanům hezky zdůrazňuje souvislost mezi „přijímáním“ a „tradováním“. Svatý Pavel přikládá velkou důležitost doslovné tradiční formulaci. Na závěr zmiňované pasáže podotýká: „ať už já, nebo oni: tak to kážeme“ (1 Kor 15,11), čímž pro všechny věřící i pro všechny, kteří budou Kristovo vzkříšení hlásat, vynáší na světlo jednotu kerygmatu, zvěsti. Tradice, na niž navazuje, je pramenem, z něhož čerpá. Originalita jeho kristologie nikdy není na úkor věrnosti této tradici. Osobní Pavlův výklad je vždycky řízen kerygmatem apoštolů. Každá jeho argumentace vychází ze společné tradice, v níž se vyjadřuje víra, sdílená všemi církvemi, které jsou Církví jedinou. Svatý Pavel tak nabízí všem dobám model toho, jak pěstovat teologii a jak kázat. Teolog, kazatel nevytváří nové vize světa a života, ale je ve službě předávané pravdě, ve službě skutečnému faktu Krista, Kříže, Vzkříšení. Jeho úkolem je pomáhat nám, abychom dnes za starobylými slovy chápali skutečnost „Boha s námi“ a tudíž skutečnost pravého života.

Tady je vhodné upřesnit, že svatý Pavel si při hlásání zmrtvýchvstání nedělá starosti s tím, aby prezentoval nějaký jeho organický věroučný výklad – nechce sepisovat učebnici teologie, ale vypořádává se s určitým tématem tak, že odpovídá na konkrétní pochybnosti a otázky, které mu položili věřící. Jde tedy o příležitostné pojednání, které je však plné víry a živé teologie. Nacházíme zde určitou koncentraci toho, co je podstatné: byli jsme „ospravedlněni“, to znamená učiněni spravedlivými, byli jsme spaseni Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás. Vystupuje tu především fakt vzkříšení, bez něhož by křesťanský život byl jednoduše absurdní. Ono velikonoční ráno došlo k něčemu mimořádnému, novému a současně velmi konkrétnímu, co bylo doprovázeno mnoha znameními, která byla zaznamenána mnoha svědky. I pro Pavla, jakož i pro jiné autory Nového zákona, je vzkříšení spojeno se svědectvím toho, kdo učinil přímou zkušenost se Vzkříšeným. Jde o to vidět a slyšet nejen očima či smysly, ale také v onom vnitřním světle, které vede k uznání toho, co vnější smysly dosvědčují jako objektivní fakt. Pavel, stejně jako čtyři evangelia, proto přikládá zásadní význam zjevením, která jsou základní podmínkou víry ve Vzkříšeného, který za sebou nechal prázdný hrob. Důležitá jsou tato dvě fakta: hrob je prázdný a Ježíš se skutečně ukázal. Tak vzniká onen řetězec tradice, která skrze svědectví apoštolů a prvních učedníků sahá k následujícím generacím, a pak až k nám. První důsledek nebo první způsob vyjádření tohoto svědectví je hlásat Kristovo vzkříšení jako syntézu evangelní zvěsti a jako vrcholný bod spásonosné cesty. To všechno Pavel při různých příležitostech koná. Lze nahlédnout do listů a Skutků apoštolů, kde je stále vidět, že pro něho je podstatné být svědkem vzkříšení. Chtěl bych ocitovat pouze jeden text: Pavel, vězněný v Jeruzalémě, stojí před Veleradou jako obviněný. Za této situace, kdy je ve hře jeho smrt či život, poukazuje na to, jaký je smysl a obsah veškerého jeho hlásání: „Stojím před soudem kvůli naději ve vzkříšení mrtvých“ (Sk 23,6). Tentýž refrén Pavel neustále opakuje ve svých listech (srov. 1 Sol 1,9; 4,13-18; 5,10), v nichž zaznívá také jeho osobní zkušenost, jeho osobní setkání se vzkříšeným Kristem (srov. Gal 1,15-16; 1 Kor 9,1).

Můžeme se však zeptat: jaký je pro svatého Pavla nejhlubší smysl události Ježíšova vzkříšení? Co říká ze vzdálenosti dvou tisíc let nám? Je tvrzení „Kristus byl vzkříšen“ aktuální i pro nás? Proč je vzkříšení pro něho i dnes pro nás tématem tak rozhodujícím? Pavel dává na tuto otázku slavnostní odpověď v úvodu listu Římanům, kde povzbuzuje poukazem na „radostnou zvěst Boha o jeho Synu, jenž pochází jako člověk z rodu Davidova, a duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,3-4). Pavel dobře ví a mnohokrát říká, že Ježíš byl vždycky Božím Synem od momentu svého vtělení. Novost vzkříšení spočívá v tom, že se Ježíš, povýšený z poníženosti svého pozemského života, „prokázal jako mocný“ Boží Syn. Ježíš, ponížený až k smrti kříže, může nyní říci jedenácti apoštolům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Uskutečnilo se to, co praví Žalm 2,8: „Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země“. Vzkříšením proto začíná hlásání Kristova evangelia všem národům – začíná Kristovo Království, toto nové Království, které nezná jinou moc než moc pravdy a lásky. Vzkříšení tedy definitivně zjevuje autentickou identitu a mimořádnost osoby Ukřižovaného. Jeho nesrovnatelnou a nejvyšší důstojnost: Ježíš je Bůh! Pro svatého Pavla se tajná Ježíšova identita ještě více než ve vtělení zjevuje v tajemství vzkříšení. Zatímco titul Kristus, „Mesiáš“, „Pomazaný“ má u svatého Pavla tendenci stát se vlastním Ježíšovým jménem a titul Pán označuje jeho osobní vztah k věřícím, je titul Boží Syn spíše ilustrací vnitřního vztahu Ježíše s Bohem, vztahu, který se plně zjevuje velikonoční událostí. Lze proto říci, že Ježíš vstal z mrtvých, aby byl Pánem mrtvých i živých (srov. Řím 14,9 a 2 Kor 5,15) nebo jinými slovy: naším Spasitelem (srov. Řím 4,25).

To vše s sebou nese vážné důsledky pro náš život z víry: jsme povoláni, abychom se v hloubi svého bytí podíleli na celé události Kristovy smrti a vzkříšení. Apoštol říká: „umřeli jsme s Kristem“ a věříme, že „spolu s ním budeme také žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Řím 6,8-9). Znamená to tedy sdílet Kristovo utrpení, které předchází onomu plnému připodobnění k Němu skrze vzkříšení, k němuž v naději míříme. To se stalo také svatému Pavlovi, jehož osobní zkušenost je popsána od srdce a zároveň realisticky v jeho listech: „Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení, a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých“ (Flp 3,10-11; srov. 2 Tim 2,8-12). Teologie kříže není teorie; je to realita křesťanského života. Žít ve víře v Ježíše Krista, žít pravdu a lásku v sobě zahrnuje každodenní odříkání, implikuje utrpení. Křesťanství není cestou pohodlnou; je spíše náročným výstupem, který je však osvícen světlem Krista a velkou nadějí, jež se z Něho rodí. Svatý Augustin říká: Křesťané nejsou ušetřeni utrpení, spíše naopak. Týká se jich trochu více, protože žít víru je výrazem odvahy čelit hlouběji životu i dějinám. Nicméně, pouze zakoušíme-li utrpení, poznáváme život v jeho hloubce, v jeho kráse a velké naději, kterou vzbuzuje Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Věřící se proto nachází mezi dvěma póly: z jedné strany vzkříšení, které je určitým způsobem již přítomno a působí v nás (srov. Kol 3,1-4; Ef 2,6) a z druhé strany naléhavost zapojit se do onoho procesu, který vede všechny a všechno k plnosti, kterou popisuje list Římanům vroucím obrazem: jako celé tvorstvo doposud sténá a společně trpí jakoby v porodních bolestech, tak také my naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla, naše vykoupení a vzkříšení (srov. Řím 8,18-23).

Můžeme to shrnout a říci spolu s Pavlem, že opravdovému věřícímu se dostává spásy, když svými ústy vyznává, že Ježíš je Pán a svým srdcem věří, že Bůh jej vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 10,9). Důležité je především srdce, které věří v Krista a ve víře se „dotýká“ Vzkříšeného, ale nestačí nést si víru v srdci. Musíme ji vyznávat a dosvědčovat ústy a svým životem, abychom tak prezentovali pravdu kříže a vzkříšení v našich dějinách. Takto se totiž křesťan zapojuje do onoho procesu, díky němuž první Adam, pozemský, který byl podroben porušení a smrti, bude proměněn v posledního Adama, nebeského a neporušitelného (srov. 1 Kor 15,20-22.42-49). Tento proces začal Kristovým vzkříšením, ve kterém proto spočívá naděje, že jednoho dne budeme moci také my spolu s Kristem vejít do naší pravé vlasti, která je v Nebi. Neseni touto nadějí pokračujme s odvahou a radostí.



Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra 5.listopadu
přeložil Milan Glaser

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu


 


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...