Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty J JežíšDelší texty Záleží na způsobu, jak se díváme (Jan Jandourek)

Záleží na způsobu, jak se díváme (Jan Jandourek)

Žijeme ve světě přeludů, jejichž přesný smysl nejsme schopni rozeznat. Jako bychom se pohybovali mezi stíny a pravá podstata věcí nám zůstává utajena. I z Měsíce známe na vlastní oči jen jednu - tu přivrácenou - stranu. Tak je tomu i se vším ostatním. Skutečnost musí být nejdříve přecezena přes naše smysly a probrána rozumem, než jsme schopni s ní pracovat dál. Teprve po dlouhé době pak poznáme význam mnoha důležitých událostí, které v době jejich prožívání byly nepochopitelné nebo záhadné.

Něco podobného popisuje příběh učedníků jdoucích do Emauz (L 24,13-35). Jeruzalém, ze kterého vycházejí, není v tomto podání posvátným místem tří náboženství, jak ho známe my, ani svatým městem Izraele, jak ho znali oni. Je to místo zmatku, zklamaných nadějí, zhroucení dosavadních životních a náboženských jistot. Kleofáš a jeho druh, kterého neznáme jménem, jistě nepatřili mezi lidi s malou vírou nebo odvahou. Vydrželi mezi Kristovými žáky až do posledních chvil, a to není málo.Setrvali dokonce i dva dny po jeho smrti, čemuž se říká věrnost až za hrob. Teď' však odcházejí.

Jejich krátký příběh nepochopíme, jestliže jej budeme pokládat za obyčejný popis události, která se stala kdysi v pivním století po Kristu. Je to ve skutečnosti popis zasvěcení do víry, znázornění křesťanské mystagogie v širším slova smyslu. Oba totiž procházejí tím samým, čím musíme projít i my. Proto zařazujeme tento úryvek z evangelia na počátek našich úvah o několika málo kapitolách z Ježíšova života. Chceme navodit tutéž atmosféru tázání se a hledání tam, kde se zdá, že veškerá pravda a naděje již beznadějně vzaly za své.

V první fázi spojili tito učedníci svůj život s Ježíšem z Nazareta. Stali se věřícími "z přesvědčení", jak je tomu u většiny návštěvníků bohoslužeb a pilných vykonavatelů náboženských úkonů a plnitelů předsevzetí. Jejich svět se však náhle zhroutil během několika hodin. Narazili na zkušenost, která odporovala celému jejich dosavadnímu náboženskému obrazu světa. Pro ně to byla Ježíšova smrt, pro nás to mohou být těžké pochybnosti, vlastní nebo cizí utrpení, hloupost v církvi nebo krutost tohoto světa. Docházíme k náhledu, že všechno je jinak, než jsme si do této doby - ve víře téměř dětské - představovali. Ocitáme se v podobné situaci, jako oni v Jeruzalémě. Je to místo zmatku, zhroucení, bezvýchodnosti.

Oba se vydávají na cestu. Jejich putování ale ve skutečnosti nevede někam. Je to spíše únik od něčeho, než pozitivní směřování k něčemu. Hnací silou je tu hrůza, která je 7a námi, a cíl veškerý žádný. Setrvat nelze a jít není kam. Smyslem se jim stává cesta sama, podobně jako lze nacházet únik v práci, uměle vynalezených "smyslech života" a podobných směšných absurdnostech.

Otázka, proč oba učedníci Ježíše nepoznali, se míjí smyslem tohoto textu, který nás chce předně zasvětit do problému víry. Čteme zde, jak se roztříštěný obraz světa, výroky proroků, osobní zkušenosti, historické události a v tomto případě osobní zkušenost s Kristem teprve mění z jednotlivých kaménků mozaiky v kompletní vizi víry. Ten poslední krok nazření musí učinit každý sám a nedá se tu vynutit z naší strany ani způsob, ani čas, neboť čas prohlédnutí je okamžikem Božího daru a Božího navštívení.

Náš život probíhá po vlnovce krizí a opětovného budování nového řádu a nové interpretace světa. Okamžiky temnoty a dezorientace prožívá každý. Ani náboženská víra není s to těmto chvílím zabránit. Ani hluboký duchovní život, ani teologické vzdělání a blízkost spolubratrů a spolusester ve víře, zakládání biblických kroužků nebo "křesťanských" odborů není lékem na krizi víry, ba někdy spíše naopak. Temnotami je nutno projít v mlčení a naději, že nalezneme nový obraz Boha a světa, do této doby třeba netušený.

Poznání je něčím hlubším než jenom přechodem podnětu z vnějšího světa do našeho oka a potom do mozku. Poznání znamená také odhalit smysl toho, co se stalo, co nahlížíme. Podobně jako když Ježíšem uzdravený slepec pokládal nejdříve lidi za stromy. Poznání není jenom aktem rozumu, ale je činností celého člověka a zahrnuje nejen smyslové pohlcení informace, nýbrž její skutečné přijetí. Být informován je přece také záležitost vnitřní. Podráždění sítnice nebo chvění ušního bubínku je z tohoto pohledu jenom jednou a poměrně nedostatečnou složkou poznávacího procesu.

Pochopit zprávu o emauzských učednících také znamená vzdát se nevědomého biblického fundamentalismu, který může postihovat i lidi dobré vůle. Měli bychom pochopit, že určité zprávy Písma nám dojdou ve svém skutečném významu jenom tehdy, když odložíme zdánlivě objektivní brýle vědeckého poznání a nebudeme se stále ptát, "jak tomu bylo doopravdy", co je historická událost a co se - takzvaně skutečně - událo. Evangelium nemůžeme číst jako novinové zprávy, ač právě ty si mnohdy s pokleslými pohádkami nikterak nezadají. Evangelium čteme jako svědectví o přítomnosti a skutečnosti, nikoli o dávno minulých počinech významných předků či důležitých padouchů.

Krize víry je palčivou skutečností, stejně jako jí je zoufalství, zmatek, nejistota a putování po nikam nevedoucích cestách. Mizení organizovaného náboženství v Evropě není z tohoto pohledu ještě tak trýznivé jako krize víry u jednotlivce. Jestliže zanikne katolický časopis nebo církevní gymnázium, je to menší pohroma než definitivní ztráta životní orientace u někoho z nemnoha hledajících. Hynutí institucí je věcí mnohdy přirozenou, mají vymezen svůj čas jako každý jiný organismus. Horší je, když se vytrácí život sám.

Krize víry není ale něčím apriorně negativním. Právě naopak, může se stát podnětem k hledání nových cest a interpretací. Náboženství jako křesťanství přece přímo bytostně souvisí s nesamozřejmostí věcí, vybočuje - aspoň ve svých světlejších podobách- z navyklého chodu věcí. Křesťanství v sobě obsahuje vždy jistou neurčitost, něco nevypočitatelného, a cítíme tu spíše jemnou vůni duchovní a společenské anarchie než těžký' pach chrámového kadidla.

Jeruzalém je i dnes pro křesťana místem zmatku, zabitého a nepřítomného Krista, který svou věc prohrál. Proti Pilátovi a velekněžím neměl a nemohl mít ani tentokrát šanci. Jako druhé dogma po vyznání víry v jednoho Boha by mělo být zařazeno druhé: Bůh je bezmocný. A filosofové by mohli jako jeden z akcidentů božích vyhlásit bezmocnost. Taková teodicea by sice do učebních osnov seminářů sotva byla zařazena, tím více by to však potvrdilo její platnost.

Je jedno, zda se dnešní Jeruzalém jmenuje Praha nebo Řím, neb o Krista sotva zavadíte tam i tady. Nehledejme toto místo geograficky. Naše vlastní duše je místem zmatku. Vidíme znetvořené křesťanství, nepřítomnost Krista, bezradné apoštoly. Ježíš byl ovsem vzkříšen, máme ho ale hledat tam, kde je, nikoli tam, kde není. Bylo by to snad banální tvrzení. Při pohledu na davy upřímně smýšlejících věřících, kteří se naklánějí do prázdného hrobu, však není nikdy marné opakovaně zdůrazňovat: Zde není, byl přece vzkříšen! Zanechte vašeho bloudění po cestách obrodných hnutí, mariánských družin, nových evangelizací, křesťanských stran a mládežnických společenství. Zde Kristus není. Nehledejte ho v chrámu a synagogách, Pilátově paláci a sídlech velekněží. Není tam totiž. Kde tedy je?

Neptejte se na místo. Emauzští učedníci se dívali správným směrem a na správného člověka, viděli všechno a nepochopili nic. Nezáleží na směru pohledu a nazíraném objektu, Záleží na způsobu, jak se díváme. Kdo může pochopit, pochop.

(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 52-55)


Témata: Ježíš

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...