Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S SvátostiDelší texty Znamení Boží blízkosti (KGI)

Znamení Boží blízkosti (KGI)

Znamení – symboly – rity
Svátosti
Magie a kouzla?
Křest (dětí)
Biřmování

„Člověk je s to odkrýt v krátkodobých věcech trvalé,
v časovém věčné a ve světě Boha.“
(L. Boff)

Znamení – symboly – rity

Věci hovoří
Dítě staví velké a malé špalíčky na sebe a vedle sebe. „Tady to je tatínek, to je maminka a ten malý špalíček …“ Děti žijí ještě v jiném světě. Pro ně mohou být „mrtvé věci“ živé.
Dospělí jsou v tomto střízliví. A přece také ne. „Při výletu sem do tohoto kraje to vše začalo. Byla to láska na první pohled. Stále znovu se sem rádi vracíme.“ Jiní lidé na této krajině nic neshledávají. Pro dva lidi je ale plná vzpomínek. Štěstí se pro ně stává současným. Tato krajina uchovává minulost, probouzí něžné pocity.
Nebo kdo nezná byt starších lidí. „Babi, pročpak to stínítko na lampu nevyhodíš konečně na smetiště. Opravdu přece máš peníze na nové. Pokoj by hned vypadal jinak.“ – „Ne, to mi daroval můj muž k třetímu výročí svatby. Nyní je tomu už 50 let. Jaký to byl dobrý člověk…“
Není nic, co pro člověka nemůže znamenat víc, než jakou to má hodnotu „samo o sobě“: svíčka, krajina, stínítko na lampu, kámen, prsten, řetízek, fotka … Můžeme říci: Ty věci pro nás ztrácí své vlastní bytí, proměňují se. Stávají se průhlednými až na hlubší, vyšší a cennější. Mezi mnoha věcmi, které vypadají stejně, může být právě jen jedna velmi důležitá.

Slova a gesta působí
Ale tak to není jen u věcí. Disponujeme mnoha gesty a rčeními, která jsou mnohem více než jen pohyb rukou nebo kombinace slov: mohou rozčílit a utěšit, zranit a vyléčit, sblížit a oddálit lidi.
Když lidé vstupují jeden s druhým do vztahu, nacházejí pro to viditelná a slyšitelná znamení: podávají si ruce, píší si dopisy, mluví spolu, vrhají na sebe mnoho říkající pohledy. Už z těchto znamení můžeme vyčíst, co k sobě dva lidé vnitřně cítí.
Vyznání „miluji tě“ je mnohem více než nějaké zjištění nebo věcné sdělení. Tato větička, když „přijde“, má velkou moc. Pro milovaného člověka může znamenat opravdu všechno. A když si dva lidé na obecním úřadě nebo před oltářem vymění prsteny, pak nejde jen o to, že dva kusy drahého kovu změní své majitele. Materiální hodnota je vedlejší. Záleží na znamení výměny prstenů: Já ti daruji svou důvěru, svou lásku, chci ti být věrný, oba se svěřujeme jedné společné budoucnosti.
K tomu nyní ještě přistupuje: Tato znamení ve slově a skutku nejen něco naznačují – „tak, nyní můžete všichni vidět, jak se máme rádi“ –; tato znamení zároveň způsobují a prohlubují to, co naznačují: lásku a náklonnost. Ze zkušenosti víme, že hádka může být urovnána smiřujícím znamením sympatie nebo lásky. Ještě více: láska těmito slovy a gesty roste. Je prohlubována a darována ještě bohatěji.
My lidé jsme tedy schopni jednoduchými slovy nebo gesty říci, sdělit, uvést do pohybu, způsobit nekonečně mnoho. Jen tak můžeme stále znova propůjčovat výraz našemu vnitřnímu životu. Kdybychom tak činit nesměli nebo nemohli, znamenalo by to zavřít okenice naší duše. Kdo toho není schopen, tomu chybí možnost a schopnost navazovat kontakt a svěřit se druhému. Stává se osamělým, chřadne ve svém bytí, stává se nemocným na těle a na duši.

Rity obohacují život
Většinu gest a slov – pozdravu a loučení, lásky a náklonnosti, ale také odporu a nenávisti – přebíráme ze světa, který nás obklopuje. Jsou proto všeobecně srozumitelné. Nemusíme je teprve nově vynalézat. Je mnoho znamení a symbolických jednání, která se stále znova stejným způsobem vracejí a přece neztrácejí nikdy svůj význam.
Např. lásku mohou lidé ukázat rozličným způsobem, ale výměnu prstenů může ve své jednoznačnosti sotva něco nahradit.
Zasloužilému občanovi může být při mnoha příležitostech vysloven dík; „viditelným“ se ale tento dík stává teprve při propůjčení řádů a pamětních medailí a listin.
V obou případech se věc (prsten, medaile, listina) stává „patrným“ symbolem.. A v obou případech je předání tohoto symbolu povzneseno na slavnostní akt. Stává se z toho ritus, čin, který se stále opakuje a vždy znovu probíhá stejně nebo podobně.
Kdo slyší slovo ritus, napadne ho pravděpodobně nejdříve náboženství a církev. Ale i civilní život je plný ritů. Vzpomeňte si na stále stejně se opakující výrazové formy v mezilidských vztazích, na rozličné oslavy mezi narozením a smrtí člověka, na folklórní akce vesnic a krajů až k ceremoniálu na mezinárodní úrovni (státní přijetí, zahájení mistrovství světa…).“
Člověk rity nejen miluje, on je potřebuje. A když některé odstraní, protože se staly zastaralými a nesrozumitelnými, pak za ně určitě nalezne nové. Slavnostní rity vyzdvihují naše konání z obyčejnosti, z totální věcnosti a suchopárnosti. V nich se stále znova stéká náš život a naše lidství jako v ohnisku. Současnost je slavena, minulost přivolávána, budoucnost vyvolávána.
My lidé jsme z masa a krve, a jsme proto odkázáni na své smysly. Nejsme ani čistí duchové, ani z kamene. Proto potřebujeme věci, znamení a rity, kterých se mohou naše smysly a naše vzpomínky držet. Jen tak můžeme žít.
- Na kterých věcech svým srdcem zvláště lpíte (v právě popsaném smyslu)?
- Slova, gesta a rity mohou vypovídat velmi mnoho. Mohou ale také zplošťovat, ztrácet svůj smysl, nemusí být již více pochopeny. Jaké negativní a pozitivní zkušenosti v tomto ohledu máte?

Znamení pro Boha
Nejinak tomu ovšem je v křesťanské víře. Bůh stvořil svět. proto je tento svět se vším, co je v něm a na něm, pro věřící lidi odkazem na Stvořitele. Oni jej nepozorují jen vypočítavě a analyticky, zkoumavě a experimentálně. Nechají se věcmi odkazovat na Boha. „Před Bohem není nic prázdné. Všechno je pro něj znamením“ (sv. Ireneus).
Kdo chce najít Boha, musí se pokusit potkat ho ve věcech tohoto světa a v lidech. Jinak není Bůh k „dostání“. Je to božsko-světský koloběh: Čím připravenější je člověk k tomu, aby nalezl Boha při tvoření, tím dříve ho potká. Čím více ale Boha poznává a nechává se jím uchopit, tím více je obdarováván zkušeností, že stvoření vypovídá o stvořiteli. Bůh se stává viditelným ve věcech, věci a lidé se stávají znameními Boha, znameními jeho blízkosti k nám.



Bůh v Ježíši Kristu a v církvi
Nejcelistvějším znamením Boha, které kdy ve světě existovalo, byl Ježíš Kristus. Bůh se stal člověkem. Skrze člověka mohli Ježíšovi současníci „vidět Boha“. Ježíš byl Bůh. Protože byl ale zároveň člověkem, stal se znamením Boha, které mohlo být chybně vykládáno a zneuznáno: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal“ (J 1,10).
Všichni ti, kteří Ježíše „pochopili“ a věřili v něj, se po jeho smrti a zmrtvýchvstání sešli ve společnosti církve. Ježíš Kristus zůstal i po zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pánem své církve. On sám v ní dále působí. Ale již ne viditelný jako člověk. Proto má nyní církev za úkol být viditelným znamením Boha na světě na místo Ježíše. Tento úkol plní ve zvěstování jeho poselství a v skutcích lásky k bližnímu. Úplně se ale církev stává znamením Boží blízkosti a Božího působení obzvláště v udělování svátostí.
- Někdo vám vypráví, že při pohledu na moře nebo na vrcholu hory mu spontánně vstoupil do mysli Bůh. Co při tom pociťujete?
- Existují lidé, jejichž život je pro vás „důkazem Boha“ nebo vás přinejmenším nutí myslet na existenci Boha?
- Církev jako znamení Boha ve světě? O tom existuje velká rozdílnost mínění. Jak vypadá váš úsudek, když někdy všechno pozitivní a negativní, co vás napadá k církvi, položíte na misky vah?

Svátosti církve
Dosud jsme se vyhýbali slovu „svátost“: Mluvili jsme zatím vždy jen o znameních, symbolech a ritech. Nejdříve bez jakékoli náboženské souvislosti. Předešlý oddíl ale již ukázal, že to všechno se týká i náboženské oblasti. Obzvláště to ale platí pro svátosti církve. Kde se totiž něco stává znamením Boha, kde skrze něco můžeme „prohlédnout“ až k Bohu, tam se setkáváme s tím, co je míněno svátostí.
Ježíš byl podle toho svátostí Boha. Teologie ho proto také nazývá „prasvátost“. A protože znamení Ježíšovo přešlo na církev, je církev svátostí Boha v našem čase. Od 12. století je ale slovo „svátost“ – což znamená tolik jako „svatá věc“, „tajemství“ – používáno pro sedm zvláštních „spásných pramenů“ církve: křest, biřmování, přijímání, pokání, poslední pomazání, svěcení na kněze a manželství.
Ne málo lidí vidí v těchto svátostech něco jako hokus pokus. Říkají, že se jich drží nádech magie a kouzelnictví. Příznačně se nepříznivé slovo hokus pokus odvozuje z latinských slov k přeměně chleba ve mši svaté („hoc est einim corpus deum“ – neboť to je tělo mé).
Co jsou tedy svátosti a co se při tom děje.
- Předtím, než budete číst dále: Jaký je váš osobní vztah ke svátostem? Co o nich víte? Které znáte? Které jste přijali? Ke kterým už nemáte žádný vztah?

Znamení Boží blízkosti
Bůh chce být lidem vždy blízko. Ježíš Kristus stále znovu ujišťoval své posluchače, že Bůh nezapomene na žádného člověka a že každý člověk se mu musí s důvěrou přiblížit. Jak se to má ale stát?
Věřící člověk sice ví, že Bůh je vždy a všude tady. Právě v rozhodujících situacích svého života doufá, že tomu tak je. Toto vědění a doufání by ale člověk vybavený tělem a smysly – tedy ne jen duchem a rozumem – rád dostával stále znova potvrzeno také smyslově, rád by to uměl jakoby „uchopit rukama“.
Láska mezi dvěma lidmi nevydrží na základě jednou daného slibu a jednou vyslovených slov náklonnosti. Potřebuje stále nových pozorností. Nestačí partnerovi jen stále věřit. Ten druhý se musí projevovat, a sice citelně, viditelně. Také poměr mezi lidmi a Bohem potřebuje takové „udržovací zásahy“ lásky, víry a naděje: To jsou svátosti.
Bůh využívá lidských věcí a gest. Jen tak může lidem ukázat, že je tu. A Bůh prostřednictvím nich dosahuje účinků, které sílu těchto lidských věcí a gest daleko přesahují.
Voda křtu je nejdříve jenom voda, bez které by nebyl možný žádný život. Tím je to již symbol plodnosti a života, a také znamení pro očištění, které člověk potřebuje. Ve křtu se ale oznamuje nový život a očištění, které přichází od Boha. Toto ale pouze neoznamuje, nýbrž to skutečně způsobuje. Chléb a víno představují vše, co člověk nutně potřebuje k životu jako stravu. Jídlo a pití nedrží pohromadě jen tělo a duši, nýbrž zakládají také společenství. Ve svátosti neoznamuje chléb a víno jen stravu od Ježíše Krista a společenství s Ježíšem Kristem. Kdo jich užívá, je s ním také skutečně spojen.
V každé svátosti se děje to, co je oznamováno slovem a znamením: v biřmování je Boží Duch přítomen, v pokání daruje Bůh smíření a odpuštění, v posledním pomazání stojí Bůh při nemocném nebo umírajícím, ve svěcení na kněze bere Bůh člověka do své zvláštní služby a vybavuje ho svým Duchem, při sňatku se Bůh stává „třetím ve svazku“.
Také ve svátostech tedy ukazují věci, znamení, gesta a slova mimo sebe, znamenají více, než je hodnota jich samých, a způsobují něco většího, než čeho jsou schopny samy o sobě. Ve svátostech se stávají znameními trvalé Boží starosti o lidi. Stále se opakující rity svátostí oslavují přítomnost Boha, ukazují na vykoupení Ježíšem Kristem, zprostředkují setkání mezi Bohem a člověkem. Lidé znamení a rity potřebují. Bylo by těžko pochopitelné, kdyby tomu ve víře bylo jinak.

Ustanoveno Ježíšem
Ježíš si toho byl vědom. Právě od něj požadovali lidé stále znamení na důkaz jeho osoby a jeho poselství. On neměl valné mínění o zázracích k uspokojení zvědavosti lidí. Přesto ale zavedl mnoho znamení, ve kterých lidé mohli vidět působit Boha. Mnohá z těchto znamení znovu nalézáme ve svátostech církve. z Nového zákona známe ustanovující slova u tří svátostí (křest, eucharistie, pokání – Mt 28,18; Mt 26,20–29 mj.; J 20,22 a další). U ostatních máme jen náznaky nebo víme, že byly slaveny již v nejčasnějších dobách církve. Apoštolové se stále snažili činit vše tak, jak to činil Ježíš. Cítili se s ním jednotni také v darování svátostí. Proto není nutné nacházet pro každou svátost ustanovující slovo.

Sedm klíčových míst života
Proč existuje sedm svátostí? Proč ne více nebo méně?
Odpověď: „Kristus jich právě sedm ustanovil,“ je málo. Přesvědčivější je již odkaz na staré podání církve: Také ortodoxní církev, která se oddělila ve středověku od římsko-katolické církve, slaví do dneška sedm svátostí. Otázka „proč právě sedm“ tím ale ještě není zodpovězena.
Další úvaha nám ale může dále pomoci: Kdy v životě člověka jsou svátosti slaveny? Na začátku života (křest), při vstupu do věku dospělosti, často při opuštění školy a na začátku výchovy k povolání (biřmování), při uzavření manželství a založení rodiny (manželství), v nemoci a nebezpečí smrti (poslední pomazání), když se člověk odhodlá zasvětit svůj život Bohu ke spáse a smíření svých bližních (kněžské svěcení) a konečně když si je člověk vědom, že nemůže žít z chleba samého, že k životu potřebuje více než ošacení a stravu, že stále znova potřebuje společenství s Bohem a lidmi (přijímání).
To jsou tedy klíčová místa života. Takříkajíc osy, na kterých spočívá každý lidský život. To jsou uzlové body v životě člověka, na kterých zvláštním způsobem pozoruje, že nemůže dělat vše sám. Kde si je vědom své závislosti na jiných a své potřeby pomoci.
To nejsou náboženské oslavy násilně uvedené do světa Kristem nebo křesťany, nýbrž vrcholná období života. Tato vrcholná období života existovala také již před Kristem, existují po Kristu také u lidí, kteří o křesťanství nic neví nebo nic vědět nechtějí. Vykrystalizovaly ze zkušenosti lidstva. Kristus je ale zcela vědomě postavil pod zvláštní ochranu a zvláštní příslib Boha.
Narození, nemoc a smrt, plnoletost, sňatek, smíření – veřejný život nalézá mnoho slavností a ritů, aby byl vyjádřen význam těchto událostí. Není divu, že církev je nemůže a nechce nechat bez požehnání Boha. Působí tím zcela ve smyslu Krista. To ovšem neznamená, že by Boží milost byla vázána na těchto sedm svátostí tak, jako by se Boží spása vylévala na lidi jen přes sedm kanálů. To ne. Ale v přijetí svátostí si smí být člověk zvláštním způsobem jistý, že Bůh je s ním, je mu blízko.

Samotný Bůh působí
Vraťme se ještě jednou zpět k výtce, že svátosti připomínají kouzelnictví a magii. Člověku se hlava polije vodou a říkají se k tomu obřadná slova – a tím se Bůh zmocnil tohoto člověka? Biskup pomazává mladým lidem čelo a říká k tomu vždy stejná slova – a tím je v nich Duch svatý? Jsou zde tedy používána určitá znamení a vyslovována určitá slova – a pak je přítomen Bůh? To se zdá být skutečně zvláštní. Copak můžeme takhle zacházet s Bohem? Jenom ukážeme prstem – a je tu?
K tomuto dojmu v minulosti bezpochyby také přispělo to, že věřící už nerozuměli znamením. Mnohokrát už nenacházeli žádnou souvislost s tím, co by se při tom mělo stát. Neuměli porozumět latinským slovům. Mnohé se tedy stalo nesrozumitelným, mysteriózním ritem.
Snad jste v posledních letech zažili nějaký sňatek nebo křest. Nebo jinou svátost. Pak víte, že zde dnes již není důvod k nedorozumění.
Ačkoliv to bylo vždycky učením církve, musí církevní zvěstování dnes opět nově vysvětlovat a jasněji než dříve zdůrazňovat, že rity samotné, věci, znamení a slova nemají samy o sobě žádnou sílu. Bůh nemůže být vynucen. Když se tedy v oslavě Boha děje spása, pak jen proto, že on sám tak chce a působí. On sám. Ne příjemce a také ne dárce svátosti. Bůh se drží tohoto znamení, ale ne protože musí, nýbrž protože slíbil, že se na cestě lidských věcí a znamení sdělí lidem. Člověk se smí na tento slib Boha spolehnout, dokonce kdyby dárce svátosti v zásadě vůbec nebyl hoden tohoto posvátného úkonu. Předpokladem pro působení Boha jsou ovšem dobrá vůle a vnitřní připravenost příjemce.

Srdcem při tom
K opravdovému přijetí patří vůle k obrácení a snaha hledat Boha a setkat se s ním. Kdo chce potkat Boha, musí se k němu vydat se srdcem na dlani. Bez víry je cesta ke svátostem nesmyslná a bezcenná. Svátosti se tím stávají formalitou a lží, rouháním se Bohu (blasfemií). K předpokladům pro setkání s Bohem ve svátostech patří také jeho převedení do života. Příjem svátostí zavazuje. „Ritus bez angažovanosti, kterou předpokládá, ztělesňuje a vyjadřuje, je magií a lží před Bohem a lidmi.“ (L. Boff) Člověk se tedy musí nechat svátostmi změnit. Jinak snad opakovaně přijme svátost bez toho, aniž by byl kdy spojen s Kristem.
Svátosti ale přesto nejsou jen pro „svaté“, nejen pro takové, kteří již mají skálopevnou víru. Jsou tu obzvláště pro lidi zatížené starostí a vinou, malověrností, pro utrápené lidi, kteří ale přesto doufají, že ve svátostech zažijí pomoc a osvobození a tím se stanou svobodnějšími a schopnějšími pro křesťanský život.
Svátosti jsou viditelná znamení Boží milosti, tedy znamení, která oznamují Boží blízkost a zároveň ji také způsobují. Člověk je pak přijímá dobře a správně, když se skrze ně sám stává stále více znamením Krista a jeho radostného poselství – když se tedy sám stále více stává znamením, svátostí Boha.
- Které nové poznatky o svátostech jste získali na základě našich výkladů?
- Když pozorujete svůj okruh příbuzných a známých: Proč přijímají tito lidé svátosti (které)?
- Považujete za správné odmítnout za určitých okolností svátost?

Svátost křtu
Téměř každý, kdo je tázán na svátosti, jmenuje přinejmenším křest. A téměř každý také míní, že bezpečně ví, že křtem se stáváme křesťany. To je přinejmenším jednou správně. Všichni pokřtění patří ke společenství křesťanů. Je to největší náboženské společenství světa. Ve starých spolkových zemích SRN se více než 90 % lidí označuje za křesťany. A přece je tu potíž. Je opravdu každý pokřtěný křesťanem? Nepatří k bytí křesťana už nic více než křest? Nechce mnoho pokřtěných později o křesťanství už nic nevědět? Kde zůstává křesťanská životní orientace? Mnoho lidí to cítí: rovnice křest = křesťan nevychází. Musí tu být ještě více. Ke křesťanskému bytí patří osobní rozhodnutí člověka k víře. Ale právě kvůli tomu přemýšlí mnoho lidí, také věřících křesťanů, o tom, jestli je křest dítěte smysluplný; ono nemůže přece ještě samo rozhodovat. Nebo se táží svého svědomí, jestli smějí křtem předpokládat nebo ovlivnit pozdější rozhodnutí dítěte o víře.

Na příkaz Ježíše Krista
Většina našich čtenářů je pokřtěna. Velmi mnoho jich má přinejmenším vágní představu o významu křtu, mnoho se jich již křtu účastnilo, snad jako rodiče dítěte, snad také jako kmotr nebo kmotra.
Snad vás to překvapí: Křest není nic výhradně křesťanského. Křestní rity existovaly již před Kristem. Víme např. z Bible, že Jan křtil, aby vzbudil smýšlení a pokání. Také Kristus se podrobil tomuto Janovu křtu, aby dal příklad (Mk 1,10). Ale právě Jan zdůrazňoval velký rozdíl mezi svým křtem a oním, který přichází s Ježíšem Kristem: „Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým“ (Mk 1,8).
Kristus sám nekřtil. Shledával tento ritus ale za vhodný, aby byl převzat jako znamení spásy. Dal tomuto ritu zcela nový význam a působnost. Křest v jeho jménu se stane základní svátostí pro všechny, kteří se hlásí k němu a jeho církvi. Proto zněl jeho úkol učedníkům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,18).
Apoštolové a jejich nástupci udělovali křest, jakmile někdo přistoupil k víře. V první den svatodušních svátků, např. když Petr zvěstoval vykoupení, se posluchači zeptali apoštolů: „Co máme dělat, bratří?“ A Petr odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů a dostanete dar Ducha svatého“ (Sk 2,37).
Na konci prvního století máme již přesnější poučení o daru křtu v „Učení dvanácti apoštolů“ (druh vzorového katechismu rané církve, jehož tvůrce neznáme).

Co způsobuje křest
Znamením svátosti křtu je voda. Kněz – v případě nouze ale každý člověk – lije tomu, kdo chce být pokřtěn, vodu na čelo a pronáší při tom slova: „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Tím se událo to podstatné.
Všechno ostatní, co ke svátečnímu křtu přistupuje navíc, jen ještě dále vykládá, k čemu křtem dochází. K čemu ale křtem dochází?
Očištění – S vodou ihned spojujeme představu omytí. Ve skutečnosti jde také o očištění, o „smytí“ dědičné viny člověka a všech jiných hříchů, kdyby jich již byl schopen (křest v dospělosti).
Aby se toto působení naznačilo, nosili (dospělí) křtěnci rané křesťanské doby po dobu osmi dnů ode dne křtu (velikonoční noc) bílé šaty. Ještě dnes se neděle po Velikonocích nazývá „Bílá neděle“, protože dříve křtěnci o této neděli odkládali bílé šaty. Také dnes se ještě křtěncům při křtu přehodí nebo obléká bílé roucho.
Smrt a zmrtvýchvstání – Písmo svaté nazývá křest také odumřením a zmrtvýchvstáním s Kristem (Ř 6,3–11). Tím se stává zřetelným, že očištění křtem není nic povrchního, nýbrž člověk je zcela přetvořen. „Starý člověk“ musí odumřít. Pokřtěný má šanci nového začátku s Bohem.
Z tohoto důvodu byli nejdříve křtěnci zcela ponořováni do vody. Tím bylo mnohem zřetelněji než při ritu, který je obvyklý dnes, vyjádřeno, že starý hříšný člověk je pohřben s Kristem, aby s ním vstal z mrtvých k novému životu.
Nový život – očištění a odumření jsou obrazy toho, že něco musí být teprve odklizeno, než člověk může vstát z mrtvých k novému životu. Ještě zřetelnější se stává působení křtu v pozitivních výrocích Písma svatého:
Nikodemus byl mezi tehdejšími Židy váženým mužem. Byl teolog a politik. Jednoho večera přišel k Ježíšovi, aby se s ním pobavil o rozhodujících otázkách života. Kristus mu vysvětlil, že existuje jen jediný přístup k Boží říši a tím k vlastnímu životu: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (J 3,5). Křest je tímto novým zrozením. Křest skutečně daruje nový život (2 K 5,17). Křtěnec se stává Božím dítětem. Proto Písmo svaté nazývá křest také „obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého“ (Tt 3,5).
Začátek tohoto nového života má vyjádřit také jméno, které dítě při křtu obdrží. Nejlépe je to zřetelné, když dítě obdrží jméno člověka, který žil jako vzorný křesťan (jmenný patron).
Přijetí do církve – Křest nespojuje jen jedince s Bohem, nýbrž také se všemi ostatními lidmi, kteří věří v Krista. Křtem začíná členství v církvi. Abychom to vyjádřili obrazně, provádí se počátek slavnostního křtu v předsíni nebo u vchodu kostela. Teprve potom je křtěnec zaveden do kostela. Nejsmysluplnější je, když je křest darován před celou obcí, aby se tímto způsobem ještě více znásobilo uvedení do obce církve. Z tohoto důvodu je dnes křest udělován už jen ve výjimečných případech doma nebo v nemocnici, snad když je dítě nemocné a nemůže pro něj být myslitelný křest v kostele.
Katolická církev pokládá za pokřtěné také všechny ty, kdo přijali křest v nějakém jiném církevním společenství. Každý křest, který je vykonán politím vodou a ve jménu trojjediného Boha, je platný. Není proto také žádné opakování křtu, žádné „překřtění“; to se provádí tehdy, když přetrvává oprávněná pochybnost o pravém uskutečnění křtu. Potom ale křest vlastně není opakován, nýbrž udělován poprvé – platně.
Křest nutný ke spáse? – Křest je pro všechny, kteří poznávají evangelium jako slovo Boží a mají možnost křtu, nutný ke spáse. Kde ale lidé nemají žádnou možnost přijmout křest, nemusí se ani tito zříci společenství s Bohem. Pro ně platí to, co jsme již řekli o možnosti spásy lidí, kteří žijí mimo církev (srov. list 10).

Mají se křtít malé děti?
Je dnes všeobecnou praxí církve křtít již malé děti. Nepředpokládá ale křest osobní rozhodnutí? Nejsou křtem dětí zavazovány církvi nevědoucí a nedospělé děti?
Ježíšova výzva k obrácení platí bezpochyby přinejmenším dospělým a plnoletým lidem. Také kázání apoštolů a prakřesťanských misionářů byla určena dospělým. Z křtu dospělých ale vyrůstá sám problém dětského křtu. Mohou rodiče, kteří věří a jsou přesvědčeni o ceně křtu, zavrhnout to, aby nechaly pokřtít své děti?
Tak tedy od počátku existuje praxe křtu malých dětí. „Pokřtil jsem ho a jeho celý dům“ (Sk 16,15; 1 K 1,16). „Jeho celý dům“ zahrnuje podle tehdejšího použití jazyka také děti. Po Tertullianovi (konec 2.st.) je křest dětí již všeobecným pravidlem. Křesťané při tom jednají zcela v souladu s Ježíšem, který z Boží říše nikoho nevylučuje a má zvláštní zalíbení pro nezletilé a děti (Mt 19,4; Lk 18,15 a další).
Především bylo ale věřícím od počátku jasné, že křest je nezasloužený a žádnými vlastními výkony nenárokovatelný dar. Před Bohem jsme my všichni v situaci dítěte, které se musí nechat obdarovat. Před tím, co je křtem darováno, stojí dospělý s dlaněmi stejně tak prázdnými jako dítě, které ještě nemůže věřit a rozhodovat se. Neboť samotnou víru musí Bůh umožnit svojí milostí.
Rodiče se vždy snaží vychovat své dítě od počátku dobře, předat mu tolik, kolik jen možno na duchovních a kulturních statcích. S tím nemůžete čekat, než se dítě bude moci samostatně rozhodnout. Právě tak se křesťanští rodiče snaží předávat svým dětem velký statek své víry. Počátek k tomu ale tvoří křest. Jen rodiče, kteří o tom nejsou sami přesvědčeni, od toho mohou ustoupit. Opomenutí křtu by bylo právě tak předrozhodnutím rodičů jako křest.
Kmotři – Dospělí jsou křtěni, když existuje připravenost k víře a vůle ke křtu. Ale ani křest dítěte není udělován odděleně od víry. Zde je to víra rodičů a kmotrů, která dává jistou garanci toho, že dítě bude vychováváno ve víře. Kde se to jeví beznadějně, nesmí být křest udělen.
Kmotři přebírají závazek, že se budou starat o pozdější křesťanskou výchovu pokřtěného. V zastoupení za dítě vysloví spolu s rodiči vyznání víry. Ručí tak za jeho víru a zastupují současně společenství církve. Jsou tedy více než jen svědky křtu.
Proto je tedy pochopitelné, že kmotr má být členem církve, do které je dítě křtem začleňováno. Např. by bylo jednoduše od evangelického kmotra požadováno příliš, aby byl zodpovědný za katolickou výchovu svého kmotřence. Může být ale snad svědkem křtu nebo čestným kmotrem. Už vůbec by nebylo zodpovědné vybrat nábožensky netečného kmotra.

Žít jako pokřtěný
Ten, kdo byl pokřtěný jako dítě, musí později do své víry vyrůst a obnovit a potvrdit rozhodnutí ke křtu jak v liturgii (např. o velikonoční noci), tak i zvláště ve svém životě.
Papež Lev Veliký (440 – 461) píše: „Křesťane, poznej svoji poctu, nabyl jsi Boží přirozenosti, nevracej se zpět ke staré nicotě způsobem života, který neodpovídá tvé šlechetnosti“ (Sermo 21). Pokřtěný je sice osvobozen od viny, má nový život, ale nese jej „v hliněných nádobách“ (2 K 4,7). Pokušení, sklonu k lenosti, k sobectví, k používání loktů a moci není po křtu nijak ušetřen.
Zde má svůj původ mnoho výtek proti církvi: „Křesťané – ani oni nejsou lepší než ostatní.“ Pokud se tyto výtky zaměřují proti pouhým „spolukřesťanům“ tedy křesťanům, kteří jsou sice pokřtěni, ale nerealizovali žádným způsobem své křesťanské bytí, nezasahují křesťanství. Vážnější se ale stává tato výtka, když platí věřícím, kteří plní své náboženské povinnosti, ve všedním dni nenechávají ale pocítit nic ze svého křesťanského smýšlení. Zde ve skutečnosti chybí život z víry. Toto je jistě u těch, kteří by měli být podle Písma svatého „světlo světa“, aby „svítilo před lidmi“ (Mt 5,14), zvláště zlé. Na druhé straně ale nesmíme „soudit, abychom nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Dnes víme lépe než dříve, jak velmi může okolí a výchova zatížit člověka tak, že při vší snaze jen těžko vypořádá se svým založením.

- Proč se podle vašeho mínění pochází o křestu tak velmi diskutuje?
- Bylo by pro vás problémem nebýt pokřtěn popř. nenechat pokřtít vaše dítě? Nebo je pro vás naopak problémem být pokřtěn?
- Považujete křest za nutný ke spáse (tzn. nutný pro společenství s Kristem)? Když ano, jak vysvětlíte tuto nutnost sousedovi, který vás poprosí o informaci?

Tam, kde se pro mladého člověka stává rozhodnutí pro víru plnohodnotným, kde svůj křest musí „ratifikovat“, stojí další svátost:

Svátost biřmování
O svatodušních svátcích byli učedníci naplňováni Duchem svatým, kterého jim Ježíš slíbil před svým odchodem. Dal jim odvahu a sílu pro zvěstování poselství Ježíšova v celém světě (srov. Sk 12). Od té doby apoštolové a jejich nástupci, biskupové, svěřují křtěnému Ducha svatého vzkládáním rukou:
„Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“ (Sk 8,14–17).
Vložit na někoho ruku znamená: zmocnit se ho; v tomto případě: zavést ho k Bohu. Zde nám tedy Písmo svaté jmenuje druhé, od křtu zřetelně odlišené znamení, ve kterém se k nám přibližuje Bůh. Tuto svátost nazýváme biřmování. To bylo v prvních stoletích udělováno většinou ihned v návaznosti na křest, ke kterému stojí v těsném vztahu. Z textu Skutků apoštolských vyplývá, že bylo vyhrazeno apoštolům; proto je dárcem biřmování až do dnešního dne zpravidla biskup jakožto nástupce apoštolů. Biskup ovšem může moc biřmovat předávat (delegovat), když to vyžaduje počet biřmovanců nebo jiné okolnosti.
„Biřmování“ pochází – právě tak jako konfirmace – z latinského „confirmatio“ a znamená posílení. Při svátosti biřmování pokládá biskup biřmovanci ruku na hlavu, pomaže ho na čele križmem (olej, do kterého je přimíchán balzám) a říká: „XY, přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Pomazat někoho olejem znamená – vzpomeňte si na pomazání při císařské korunovaci ve středověku – předat mu sílu a moc.

Účinky biřmování
Ve Skutcích apoštolů zní: „… a přijali Ducha svatého.“ Ovšem Duch svatý je svěřován člověku také již ve křtu. Co je tam ale založeno jako zárodek, má nyní dospět k plnému rozvinutí. Význam biřmování vidíme nejlépe, když se podíváme na apoštoly:
Také apoštolové patřili již před sesláním Ducha svatého k Ježíši, a přece byli v mnohém ohledu ještě nezralí a povrchní. Mysleme na jejich těžkopádné chápání a na jejich slabost víry. Duch Boží je ještě plně neuchopil. Plně změněné je nalézáme pak ale o svatodušních svátcích. Pouta úzkostlivosti a nerozumu padla, odvážně zvětšují poselství Krista. Nyní byli „naplněni Duchem svatým“.
Všechno, co jsme řekli o působení Ducha svatého v listu 7, můžeme použít i pro biřmování. Biřmování je svátostí růstu a pokroku v životě víry. Pokud dostáváme křtem „nový život“, pak je tento posílen biřmováním. Dělá křesťana dospělým a činí ho způsobilým k boji proti lenosti a nepořádku ve vlastním nitru a k otevřenému vyznání víry navenek. Každý věřící se stává zvěstovatelem evangelia ve světě: v povolání a politice, v rodině a společnosti, na ulici a v církvi.
Apoštol Pavel nám ve svém listu Galatským říká, co vykonává Duch: „Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost“ (Ga 5,22 a další). S odkazem na Izajáše 11,1–3 se mluví často o „sedmi darech Ducha svatého“: moudrost, rozumnost, rada, síla, poznání, zbožnost a bázeň Hospodinova.
„Na vlastní zodpovědnost“
Při biřmování už nepřebírají rozhodnutí o víře rodiče, kmotři nebo obec; biřmovanec musí nyní učinit své osobní rozhodnutí pro Krista a potvrdit jej před Bohem a obcí. To je předpokladem pro to, aby biřmování – jak jsme o něm výše hovořili – bylo účinné.
Proto také biřmování nepůsobí automaticky. Svátosti nejsou žádné „Sezame, otevři se“, vyžadují spoluúčast. Ne bez nás, ale s námi pracuje Bůh. Když se uzavřeme jeho vůli, nemůže vůči nám jednat. Rozumíme tak o něco lépe místu v Písmu, že existuje jeden jediný hřích, který nemůže být prominut, totiž „hřích proti Duchu svatému“ (Mt 12,31). Tím je myšleno toto uzavírání se člověka. Proti tomu je i Bůh bezmocný, neboť on člověka nenutí. Kde se jím ale necháme vést, nezaměřujeme náš život svémocně a sobecky jen na zisk a výkon, kde Boha slyšíme a kde si jeho „nazírání na svět“ přisvojíme, tam může působit.
- Jaké vzpomínky máte na své biřmování?
- Církev dnes vyzdvihuje biřmování jako „svátost rozhodnutí“. Který věk by se vám zdál pro biřmování nejvhodnější?
- Někteří míní, že právě v pubertě by mladistvým bylo Ducha svatého potřeba. Proto by mělo být biřmování v tomto věku. Jaký je na to váš názor?








***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)

 


Témata: Křest, Svátosti

Čtení z dnešního dne: Sobota 18.11. Posvěcení římských bazilik svatých apoštolů Petra a Pavla

Sk 28,11-16.30-31; Mt 14,22-33

Komentář k Mt 14,22-33: Ochota k následování. Potom ale zachvácení strachem a nedostatkem víry. A nakonec: Ježíšova záchrana před vlnami a zklidnění vichru. Dodnes v církvi stejné pořadí!

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...