22.3.2015, 0:00

Ateističtí češi?

Nesmíme se uzavírat do sebe, ale –jak nám to připomíná postní liturgie- podle Pána Ježíše nežít sami sobě...

Vážení posluchači Radia Proglas!

            Pevně doufám, že nebudete považovat za chlubení, že jsem mohl pronést děkovnou řeč při příležitosti udělení čestného doktorátu v Polsku. Připomenul jsem svou vděčnost za podporu v době nesvobody, kdy jsme jezdívali do Polska studovat, prožívat dny se spolubratry dominikány v Krakově a také jsme tam mohli získat licenciáty teologie, přestože ve své vlasti jsme byli v občanských zaměstnáních. Téma mé licenciátní práce znělo Zápas o člověka a bylo to právě době vzniku Charty 77 a působení polské Solidarity.

         Chci proto zmínit něco o častém tvrzení, že jsme jako Česká republika jedním z nejateističtějších států Evropy, či světa. Těžko srovnávat poměry s okolními zeměmi na Západ i Východ. Náš prostor byl sekularizován, tedy zesvětštěn v souvislosti s průmyslovou revolucí, kdy naše země představovaly průmyslové srdce Rakousko-uherské monarchie. Církev se v té době snažila budovat sociální síť, nicméně narazila na protivníka – vídeňskou liberální vládu, která českým zemím upřela suverenitu. Především česká inteligence ve straně Mladočechů pak prosazovala zásadu „pryč od Vídně, pryč od Říma“. Kardinál Bedřich Schwarzenberg vedl protestní delegaci k císaři, ovšem jeho snaha neuspěla. To znamenalo obnovování a příklon k české duchovní tradici, pieta bohemica, tvořené sv. Václavem, sv. Vojtěchem, sv. Ludmilou, sv. Anežkou Českou, sv. JanemNepomuckým a dalším patrony. Ve spojení s mariánskou úctou k paladiu země České, které podle legendy daroval kněžně Ludmile arcibiskup sv. Metoděj se pak propojila opět česká a moravská spiritualita. Velehrad se mění v centrum duchovního, kulturního i sociálního programu, který bude mít vliv na katolicismus v České republice dodnes. O tom svědčí i návštěva papeže v roce 1990 při jeho první cestě za hranice železné opony.

         Ale vrátím se k tomu, odkud křesťanství v našich zemích vzniká, k devátému století, kdy se střetává západní a východní křesťanství a kdy se vlastně vytváří jakási polarizace mezi Čechami a Moravou. Nejznámější, ale snad také nejzkreslenější je historie husitství u nás. Nebyl to zápas dvou církví- husitské a katolické, církev byla tvořena dvěma konsistořemi a jazykově utrakvisté užívali ve značné míře češtinu, zatímco katolické obřady byly latinské. Vznikaly pak různé nábožensko – politické proudy, až v době osvícenství je možné se hlásit k pěti vyznáním – římskokatolickému, luterskému, kalvínskému, pravoslavnému a židovskému. To ovšem pro řadu lidí nastolilo otázku, jak se díky rodinným tradicím ztotožnit s některým vyznáním povoleným, když žili například jako čeští bratři. Proto byli někteří zapisováni do šesté skupiny jako ateisté. V té době ovšem se monarchie hlásila k římsko-katolickému vyznání, ostatní jmenovaná vyznání byla jen tolerována. To se změnilo po roce 1866 po prohrané bitvě s Pruskem, kdy se monarchie stává nábožensky neutrálním státem, je plně respektována náboženská svoboda.

         Počtem pokřtěných katolíků se pohybujeme kolem 40% občanů, ostatních pokřtěných v jiných církvích je 7%. O své příslušnosti k církvi ovšem asi čtvrtina pokřtěných ani neví. Snad proto je tu tolik věřících v „něco“, co je nad námi. Jádro katolické církve, které může tvořit 20% obyvatel, však neprojevuje zájem a není ve velkém duchovním kontaktu s oněmi „něcisty“, jednoduše je považuje za ateisty. Tento indiferentismus se nám tedy nedaří překonávat, protože přestože jsme obnovili církevní školství, zorganizovali charitu a podobně, máme velké nedostatky v katechezi. Setkání mladých z Taizé a celé Evropy na počátku letošního roku v Praze však ukázalo podporu a pochopení ze strany úřadů i obyvatel, kteří přiznávají, že nejsou členy církví.

         Myslím, že právě vztah k oněm pokřtěným, ale málo informovaným a málo spojeným se životem církve by měl být prvním krokem a naší první starostí k postupné obnově křesťanství. Nesmíme se uzavírat do sebe, ale –jak nám to připomíná postní liturgie- podle Pána Ježíše nežít sami sobě, ale pro druhé. Kéž nám k tomu žehná Matka našeho Pána, Maria, tolik uctívaná a milovaná v celé naší vlasti.

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.

Témata: Duka Dominik

Čtení z dnešního dne: Pátek 23.2.

Ez 18,21-28; Mt 5,20-26

Komentář k Mt 5,20-26: Často nás jde k oltáři tak málo… Není to právě tím, že se nedovedeme s druhými smířit, a tak raději zůsteneme doma?

Zdroj: Nedělní liturgie

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"

Přijímací řízení KTF - do konce února

Přijímací řízení KTF - do konce února
(20. 2. 2018) Přemýšlíte, kam se vydat po střední škole? Rádi byste rozšířili obzory možností studia svých dětí? Anebo Vaši potomci...

Když děti nepřicházejí

Když děti nepřicházejí
(20. 2. 2018) Nové číslo časopisu Rodinný život nese téma opředené mnoha otazníky, jež se ovšem dotýká stále většího počtu...