Nesmíme se uzavírat do sebe, ale –jak nám to připomíná postní liturgie- podle Pána Ježíše nežít sami sobě...

Vážení posluchači Radia Proglas!

            Pevně doufám, že nebudete považovat za chlubení, že jsem mohl pronést děkovnou řeč při příležitosti udělení čestného doktorátu v Polsku. Připomenul jsem svou vděčnost za podporu v době nesvobody, kdy jsme jezdívali do Polska studovat, prožívat dny se spolubratry dominikány v Krakově a také jsme tam mohli získat licenciáty teologie, přestože ve své vlasti jsme byli v občanských zaměstnáních. Téma mé licenciátní práce znělo Zápas o člověka a bylo to právě době vzniku Charty 77 a působení polské Solidarity.

         Chci proto zmínit něco o častém tvrzení, že jsme jako Česká republika jedním z nejateističtějších států Evropy, či světa. Těžko srovnávat poměry s okolními zeměmi na Západ i Východ. Náš prostor byl sekularizován, tedy zesvětštěn v souvislosti s průmyslovou revolucí, kdy naše země představovaly průmyslové srdce Rakousko-uherské monarchie. Církev se v té době snažila budovat sociální síť, nicméně narazila na protivníka – vídeňskou liberální vládu, která českým zemím upřela suverenitu. Především česká inteligence ve straně Mladočechů pak prosazovala zásadu „pryč od Vídně, pryč od Říma“. Kardinál Bedřich Schwarzenberg vedl protestní delegaci k císaři, ovšem jeho snaha neuspěla. To znamenalo obnovování a příklon k české duchovní tradici, pieta bohemica, tvořené sv. Václavem, sv. Vojtěchem, sv. Ludmilou, sv. Anežkou Českou, sv. JanemNepomuckým a dalším patrony. Ve spojení s mariánskou úctou k paladiu země České, které podle legendy daroval kněžně Ludmile arcibiskup sv. Metoděj se pak propojila opět česká a moravská spiritualita. Velehrad se mění v centrum duchovního, kulturního i sociálního programu, který bude mít vliv na katolicismus v České republice dodnes. O tom svědčí i návštěva papeže v roce 1990 při jeho první cestě za hranice železné opony.

         Ale vrátím se k tomu, odkud křesťanství v našich zemích vzniká, k devátému století, kdy se střetává západní a východní křesťanství a kdy se vlastně vytváří jakási polarizace mezi Čechami a Moravou. Nejznámější, ale snad také nejzkreslenější je historie husitství u nás. Nebyl to zápas dvou církví- husitské a katolické, církev byla tvořena dvěma konsistořemi a jazykově utrakvisté užívali ve značné míře češtinu, zatímco katolické obřady byly latinské. Vznikaly pak různé nábožensko – politické proudy, až v době osvícenství je možné se hlásit k pěti vyznáním – římskokatolickému, luterskému, kalvínskému, pravoslavnému a židovskému. To ovšem pro řadu lidí nastolilo otázku, jak se díky rodinným tradicím ztotožnit s některým vyznáním povoleným, když žili například jako čeští bratři. Proto byli někteří zapisováni do šesté skupiny jako ateisté. V té době ovšem se monarchie hlásila k římsko-katolickému vyznání, ostatní jmenovaná vyznání byla jen tolerována. To se změnilo po roce 1866 po prohrané bitvě s Pruskem, kdy se monarchie stává nábožensky neutrálním státem, je plně respektována náboženská svoboda.

         Počtem pokřtěných katolíků se pohybujeme kolem 40% občanů, ostatních pokřtěných v jiných církvích je 7%. O své příslušnosti k církvi ovšem asi čtvrtina pokřtěných ani neví. Snad proto je tu tolik věřících v „něco“, co je nad námi. Jádro katolické církve, které může tvořit 20% obyvatel, však neprojevuje zájem a není ve velkém duchovním kontaktu s oněmi „něcisty“, jednoduše je považuje za ateisty. Tento indiferentismus se nám tedy nedaří překonávat, protože přestože jsme obnovili církevní školství, zorganizovali charitu a podobně, máme velké nedostatky v katechezi. Setkání mladých z Taizé a celé Evropy na počátku letošního roku v Praze však ukázalo podporu a pochopení ze strany úřadů i obyvatel, kteří přiznávají, že nejsou členy církví.

         Myslím, že právě vztah k oněm pokřtěným, ale málo informovaným a málo spojeným se životem církve by měl být prvním krokem a naší první starostí k postupné obnově křesťanství. Nesmíme se uzavírat do sebe, ale –jak nám to připomíná postní liturgie- podle Pána Ježíše nežít sami sobě, ale pro druhé. Kéž nám k tomu žehná Matka našeho Pána, Maria, tolik uctívaná a milovaná v celé naší vlasti.

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.