Buenos Aires.
Při svých rozhovorech s kněžími papež František již vícekrát (naposledy počátkem června při duchovní obnově pro kněze z celého světa) vyprávěl o kapucínovi z Buenos Aires, který je pro něj vzorem zpovědníka. „Před zpovědnicí má vždycky frontu, zpovídá celý den, a odpouští hodně. Odpouští, ale někdy má skrupuli, že odpustil příliš. A jednou, když jsme spolu mluvili, mi řekl, že trpí touto skrupulí, a já jsem se jej zeptal: „A co potom s tou skrupulí děláš?“ – „Jdu před svatostánek, dívám se na Pána, a řeknu mu: Pane, odpusť mi, dnes jsem odpouštěl moc. Ale aby bylo jasno, je to tvoje vina, protože to ty jsi mi dal špatný příklad!“.
Vatikanista z italského deníku La Stampa, Andrea Tornielli, se za tímto zpovědníkem vypravil. Devětaosmdesátiletý o. Luis Dli (foto), někdejší provinciál kapucínů v Río de la Plata, je dnes zpovědníkem na plný úvazek v buenosaireském kostele Panny Marie Pompejské. S úsměvem vzpomíná na své setkání s kardinálem Bergogliem, které se odehrálo několik let před jeho nástupem na Petrův stolec, a na svá tehdejší slova: „Je vidět, že na něho zapůsobila. Papež totiž ví, že trávím ve zpovědnici hodně času, hodiny ráno i večer. Musím papeži Františkovi poděkovat za důvěru, kterou si vůbec nezasloužím. Nestudoval jsem, nemám žádný doktorát, nemám vlastně vůbec nic, ale život mne hodně naučil a také mne poznamenal, protože jsem se narodil velmi chudý“, svěřuje se argentinský řeholník italskému novináři. Proto, jak dodává, „cítí povinnost nalézt pro každého slovo milosrdenství, pomoci, blízkosti. Nikdo nesmí odcházet a přitom si myslet, že nebyl pochopen, nebo dokonce vnímat odmítnutí či pohrdání.“
Otec Luis již léta tráví alespoň sedm hodin denně v malé zpovědnici. Drží v rukou růženec a zůstává, jak říká, „dokud v neděli nezhasnou svíčky a dokud lidé potřebují“. Jakou radu by dal spolubratřím ve zpovědnici? „To, co říká papež“, odpovídá, „nemám co dodat, protože cítím a prožívám totéž. Milosrdenství, pochopení, vložit se cele do naslouchání, abychom rozuměli, abychom se takříkajíc ocitli v kůži druhého člověka a pochopili, co se mu děje. Nesmíme být – mnou počínaje – funkcionáři, nýbrž projevovat výjimečnou blízkost a laskavost, protože lidé někdy vlastně ani dobře neví, co je to zpověď“. Nesmíme je proto vylekat, odradit, přidávat jim další starosti, doporučuje buenosaireský řeholník: „Jediné, co je ve zpovědnici zapotřebí, je touha být lepší – nic jiného. Nemusíš přemýšlet nad tím, kolikrát ses dopustil hříchu a s kým…Mám pocit, že takto se člověk oddaluje, zatímco já, jako zpovědník, mám povinnost jej přiblížit k Bohu, k Ježíši.“
Penitenty otec Luis nabádá, aby neměli strach a ukazuje jim obrázek, který znázorňuje objetí marnotratného syna s otcem. „Když se mne ptají, zda jim Bůh odpustí, vždy odpovídám: Bůh tě objímá, má tě rád, kráčí s tebou. Nepřišel, aby tě trestal, nýbrž aby ti odpustil. Přišel, aby žil s námi, a kvůli tomu sestoupil z nebe“, uzavírá buenosaireský kapucín, který v závěru krátkého rozhovoru s italským novinářem zavzpomínal na osobní setkání s otcem Piem: „Bylo to roku 1960. Onen muž, tak energický, mohutný a silný, když měl ve zpovědnici naslouchat a odpuštět, byl jako Ježíš“.
(jag)
odeslat článek
vytisknout článek
