Snaha o přirozenou zbožnost, resp. zbožnou přirozenost...

Je těžko uvěřit, že již uplynulo dvacet let od procházky bandy tehdy cca devatenáctiletých mládežníků v lese nedaleko Mníšku pod Brdy, kde se zpěvačka a písničkářka Jana dozvěděla od zpěvačky a nepísničkářky Boženky, že se stala šéfovou skupiny založené k interpretaci jejích (Janiných) písní. Čtyři nadšenci Jana, Boženka, Vojta a Pavel začali zkoušet písničky, které nechtěli uplatňovat ani tak na koncertních pódiích, jako v kostelech. Připravenost sloužit snad byla hlavní devízou, a tak se nabízely nejen bohoslužby, křty a svatby, ale dokonce i pohřeb. Zpívalo se u nás, po revoluci i v zahraničí – na svatořečení sv. Anežky v Římě a v SRN.
Protože byla možnost tu a tam vystoupit i na koncertě, začal se pro skupinu hledat název. Vědomě či podvědomě jsme nechtěli napodobovat skupiny, které si dávají velmi zbožné názvy a potom hrají velmi zbožně písně v e-moll, často na velmi zbožné, ale textařsky velmi, ale velmi otazné písně. Termíny zkoušek jsme si do diářů označovali zkratkou ZK (tehdy vhodné i jako zkratka úlevného „zatracený komunisti“), a tak se hledalo, jak by se ZK dalo prezentovat na veřejnosti. Návrhy typu Zubní kartáček, Zákaz krkání apod. neprošly. Ujala se však jako řešení z nouze Ztracená kapela. Máte-li k dispozici tyto informace, pochopíte, jak velmi jsme se bavili na koncertech, které moderovaly osoby duchovně zanícené, snažící se vykládat náš název tím, jak jsme ztraceni v Bohu apod.

Hudebně přístup k Janiným písničkám ovlivňovala spousta okolností: nedostižný Spirituál Kvintet, zkušenosti z kostelních sborů a schopnost zpívat čtyřhlasy. Nedomnívám se, že to byla hudební mimořádnost, ale spíše schopnost hudební i mimohudební cestou protlačovat obsah písní k posluchačům. Nejlépe to vystihuje tato neustále se opakující situace: Ztracená kapela se v potu tváře snaží o zbožné umění a po vystoupení za námi přicházejí rozjásaní lidé s komplimentem: s vámi je taková sranda …

Repertoár se postupně rozšiřoval. Kromě Janiných písní se pro vánoční období připravovaly koncerty z koled našich i zahraničních. Vedle toho se Ztracená kapela podílela na nahrávce hudebně-literárního pásma Popelka nazaretská pro vydavatelství ROSA.

Zlom personální i repertoárový pro Ztracenou kapelu nastal po revoluci. Poté, co nás Hospodin začal platit v DEM a hráli jsme m.j. v Berlíně na Deutscher Katholikentag 1990 a při první návštěvě Svatého Otce na Letné v Praze, nás „navždy opustil“ (ne, neumřel) kytarista Vojtěch Dynybyl a ZK přestalo fungovat. Jana a Boženka byly vdané, Pavel odejel na roční studia do zahraničí.

Dámy si ale pokoj nedaly: vyskytla se potřeba křesťanských písní pro děti. Po první nahrávce „Zpíváme si písničku“, kterou vytvořily na koleně, se ukázalo, že jde o „trh“, který není obsazen a kde se může výborně zúročit dosavadní přístup ZK k písničkám: snaha o přirozenou zbožnost (anebo ještě lépe: o zbožnou přirozenost) textovou i hudební, akustické nástroje, ne v e-moll a ne „Pán Ježíš“ na každém druhém řádku. A tu jako deus ex machina příchází Jan, řečený Bapťa, sám kytarista, kontrabasista, mandolinista, flétnista a kdovícoještě a svolává ZK dohromady. A tak postupně vznikla další tři alba dětských písní, poslední právě k dvacátým narozeninám Ztracené kapely.

Svého času si Jiří Tichota postěžoval, že existuje spousta soutěží pro začínající zpěváky, ale pro končící ani jedna. Ztracená kapela začíná živě vnímat i tento apel, a tak po dvaceti letech a po čtyřech nahrávkách s podtitulem „Chválíme Pána s dětmi“ začíná uvažovat o projektu „Chválíme Pána s důchodci – dědova mísa.“

Kontakt:
Pavel Svoboda
Jana Svobodová



Z T R A C E N Á   K A P E L A
Vás a Vaše děti srdečně zve na oslavu
20. narozenin skupiny a přivítání 4. alba

Z P Í V Á M E   S I   P Í S N I Č K U

neděle 23. září 2001 od 16 hod.
Sál kardinála Berana Arcibiskupského paláce
Praha, Hradčanské náměstí.