Moje představa o církvi byla moc pěkná, ale příliš naivní
Narodil jsem se a vyrůstal ve velmi zdravém církevním prostředí. Moje farnost (na Kubě) byla sice malá, ale byla jednotná, otevřená a apoštolská. Nikdy jsem doma neslyšel žádnou zničující kritiku vůči společenství, ani jsem neviděl nic skandálního. Lidé samozřejmě nebyli dokonalí, jako nejsou nikde, ale všeobecně byla atmosféra mé domovské komunity velmi pozitivní.
Stejně i kněží a ostatní duchovní, které jsem poznal ve svém mládí a během studia na medicíně, byli znamenití. Ani oni nebyli bez chyby a já jsem znal jejich slabé stránky, ale všechny spojovalo přání přiložit ruku k dílu a pracovat na společném projektu jménem církev a Boží království.
Když jsem pak ale pobýval v semináři, začal jsem se dozvídat, že některé skupiny v církvi mezi sebou soupeří. Nebo jsem zaslechl kněze či řeholnici mluvit o jakési nehoráznosti. Došlo mi, že moje představa o církvi, byla, jak jednou řekl jeden kněz, „moc pěkná, ale příliš naivní“.
Není jednoduché hned zpozorovat špínu v tom, co máte od raného dětství zafixované jako průhledné a čisté. Jako když pomalu rosteme a jednoho dne, vlastně ani nevíme jak, nám dojde, že naši rodiče nejsou dokonalí. Že tito hrdinové našeho dětství jsou lidé jako všichni ostatní. Že mají své chyby a že věta „žili šťastně až do smrti“ patří opravdu jen do pohádek.
V církvi potkáš mnoho dobrého i špatného a budeš muset bojovat
„V církvi,“ řekl mi jeden můj doprovázející kněz Juan de Dios, „potkáš mnoho dobrého i špatného a budeš muset bojovat. Nejen proto, že to špatné je jako prach, co se na tebe nalepí, ale také, když ho potkáš, abys ho dokázal vymýtit.“
Bylo to těžké. Především když se nepravosti církve vytáhly na světlo ne proto, abychom našli nějaké řešení, poučili se z nich, nebo se aspoň pomodlili za nápravu toho špatného, ale když se pralo špinavé prádlo pouze pro kritiku samu. Často se přitom nebral ohled na ty kolem, kteří možná nemají schopnost rozumět tomu lidskému, hříšnému a křehkému, co v církvi je. To se týká především dětí. Pokud nebereme v úvahu všechny důsledky a jen před nimi mluvíme a pomlouváme, chováme se tak nezodpovědně jako příslovečný slon v porcelánu.
Víra se nestává dospělou, dokud nenarazí na nepřístojnosti v církvi
Dnes zastávám názor, že víra se nestává dospělou, dokud nenarazí na nepřístojnosti v církvi, v celém církevním společenství, jak mezi hodnostáři, tak mezi obyčejnými lidmi. Jeden z duchovních mé diecéze dal na dveře ceduli, na níž bylo psáno: „Nejsme tu proto, že jsme dobří, nýbrž proto, že jimi chceme být.“
Každá víra potřebuje zkoušky, protože láska se neutužuje v případě, že není třeba za ni bojovat nebo trpět. Záruka lásky je utrpení. Pouze tehdy, když trpíme pro něco nebo někoho, koho máme rádi, a přesto zůstaneme věrní a láska bude stále na prvním místě, získáme pevnost, kterou jsme předtím neměli. Proto je síla lásky podrobována zkouškám, problémům, nemocím, chybám menším, větším, dokonce i těm fatálním, které jsme napáchali. Zůstanou definitivně zapsány v minulosti a jejich přijetí je možné pouze s obrovskou dávkou omluv a pochopení.
V lidském životě existuje mnoho situací, které víru podrobují větší zkoušce, které jsou těžší pro pochopení a přijetí, než jsou omyly církve. Nicméně setkání s nepravostmi církve a vlastní rozhodnutí z pozice lásky zůstat věrný a bojovat proti nim zevnitř nabízí jedinečnou možnost, aby se víra mohla posilovat a stávat dospělejší. Naprosto souhlasím s výrokem, že „prvním krokem k reformě církve je zůstat její součástí“. Nechci se dotknout něčích citů a chápu, že zákruty dějin jsou složité, ale svatí a schizmatici vždy žili ve stejném prostředí krize. První bojovali a trpěli vevnitř a dříve či později pomohli církvi krizi překonat a zachovat věrnost její identitě a ideálům. Druzí vyšli veřejně házet kamení a nakonec pomohli stvořit rozkol a nenávist, z nichž některé se zdají být věčnými.
Církev je jako jakákoli rodina, báječná, ale i plná chyb
Na stranu druhou, aniž bych chtěl popírat nepravosti, nesmíme zapomínat, že církev je tvořená lidskými bytostmi, které usilují o ideál, jenž se splétá z každodennosti; mezi světlem a stínem, jistotami a pochybami. Všichni chceme být dobří v tom, co děláme; ať už jsme studenti, pracující, přátelé, manželé, děti, nebo rodiče. Snažíme se uspět, ale nevyhneme se pádům, chybám, klopýtnutím a couvnutím. Je třeba vůle a odhodlání, ale je pošetilé vyžadovat neustálou dokonalost.
Od dětství mi můj otec říkával větu, kterou jsem dlouho nemohl pochopit. „Mysli jako církev,“ říkal mi. Myslím, že jsem jí porozuměl až na studiích v Římě. Tato církev je jako jakákoli rodina, báječná, ale i plná chyb. S přibývajícími lety stále víc rozumím svým rodičům, jejich cnostem a slabostem. Nakonec se potvrdilo, co jsem jednoho dne objevil – nejsou dokonalí. V naší výchově udělali chyby, v některých případech jim chyběl nadhled, v jiných byli snad příliš tvrdí. Možná je to jen otázka pohledu, jak jsme je vnímali. Ale vždy nás milovali a chtěli pro nás jen to nejlepší. Kdybych se mohl znovu narodit, nechtěl bych do žádné jiné rodiny, nikdy bych si nezměnil své příjmení. A stejně tak bych vždy chtěl vyrůstat jako člen církve.
