Bože věčný, dej ať nikdy nezapomenu, že tu nejsem navždy.
Dej, ať si stále uvědomuji, že jsem jen poutníkem na zemi, kde nemám trvalé místo.
Zachovej mne svou milostí, dobrý Pane, aby mě nezaujaly radosti země natolik,
že bych zapomněl toužit po čistších radostech nebeských.
 
Dej ať se štěstí tohoto dne nestane osidlem mému příliš světskému srdci.
A jestliže jsem dnes místo štěstí zažil zklamání nebo porážku,
jestliže mě potkal smutek tam, kde jsem čekal radost,
pak mi, prosím, dej milost přijmout to z tvých rukou
jako laskavou připomínku toho, že zde není můj trvalý domov.

Děkuji ti, Pane, žes vložil do mého srdce věčnost a vědomí tvé vyvýšenosti,
takže mě žádná věc tohoto světa nemůže plně uspokojit.
Děkuji ti za to, že každá přítomná radost je tak smíchána se smutkem a neklidem,
že zvedá mou mysl vzhůru k touze po dokonalejší blaženosti.
Nade všecko ti pak děkuji za jistou naději a zaslíbení věčného života,
kterou jsi mi dal ve slavném evangeliu Ježíše Krista, mého Pána. 
 
(John Baillie, Cesty člověka k naději a smíření, Modlitby padesáti století I., str. 51)