Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. … Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ (srov. Jan 20,19-31)
Byl Tomáš nevěřící ze závisti?
Přestože každý z apoštolů, kteří viděli na vlastní oči vzkříšeného Ježíše, poskytl Tomášovi přesvědčivé svědectví, nechtěl uvěřit. Možná, že Tomášovi mohlo být líto, že "nebyl u toho", že byl mimo... Je možné, že jeho následná nevěřícnost tak plyne ze závisti. Lze vytušit jeho myšlenky: „Proč jsem tak nemohl být také? To není spravedlivé.“ Místo aby přiznal svou závist, hraje chytrého.
Závist nám působí mnohé těžkosti,
zvláště v duchovní sféře
Naše nepřející závist nám působí mnohé těžkosti. „Proč nemohu mít to, co mají jiní?“ Závist je absurdní obzvláště tam, kde se dotýká duchovního života. Existují totiž i takoví „produchovnělí“ jedinci, kteří nejsou schopni snést své bratry, kteří mají hlubší zkušenosti s Bohem. Závistiví jedinci jsou velice rozčarováni tím, že sami nic podobného neprožívají. Není nic absurdnějšího, než klerici, kteří si navzájem závidí pastorační úspěchy a uznání farníků. Závist je nejhloupější neřest: nic nepřináší. Jen špatný pocit a narušené vztahy. Papež František při své inaugurační promluvě (19.3.2013) pronesl, že „Závist špiní život“.
Jakmile člověk přestane uznávat Boha,
do vztahů se začne vkrádat závist
Jakmile člověk v praxi přestane uznávat Boha za svého otce, za svůj zdroj, cíl i smysl svého života, nedokáže ostatní lidi uznávat za své bratry a sestry. Nevěra vůči Bohu vede k nevěře vůči bližnímu. Do všech vztahů se vkrádá strach a s ním celý zástup chorobných reakcí, od otrocké podřízenosti přes nenávist, žárlivost, závist a touhu po pomstě až k násilí.
Všichni jsme údy jednoho a téhož těla
Kdo ale pochopil, co znamená, že my všichni jsme údy jednoho a téhož těla, zaraduje se, uslyší-li o milostech, jichž se dostalo druhým. Dary milosti přece nepatří člověku, nejsou soukromým majetkem. Náležejí společenství církve. Všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V církvi je všecko společné. Dostane-li se milosti tobě, upevní se tím nanovo i moje víra.
Lék na závist
Kdo se chce vyléčit ze závisti, nemůže ji jen tak potlačovat. Nejprve je třeba v sobě hledat to, co ji (od dětství) vyvolávalo. Je třeba v sobě hledat ta poranění lásky, která se stala zdrojem závisti. Pak je nutné se s tím vším obrátit k Bohu a jeho bezpodmínečné lásce ke každému z nás. On každého z nás stvořil jako jedinečnou, neopakovatelnou bytost. Stvořil každého s jedinečným posláním a povoláním. On každého z nás konkrétně miluje a s každým z nás počítá. A hlavně: s nikým nás nesrovnává.
Zakoušení lásky, lidské i Boží, pak postupně v člověku uspokojí nenasytnou touhu být milovaný, všímaný a doceněný. Objev přesažné lásky působí, že si závistivec může zamilovat i svůj vlastní život a nemusí se srovnávat s druhými, protože může žít pod pohledem absolutní lásky Boží. Pokud toto vše člověk prochází, nemusí se trápit svými nedostatky, ale může se radovat ze všech darů, které má a dostává - od Boha, od života a od lidí ve svém okolí.
Jak již bylo řečeno výše, jen potlačování (čehokoliv) není cestou. Je tedy dobré nezabývat se "potlačováním", ale nějakou pozitivní aktivitou. Závist se tak dá průběžně léčit i ve smyslu osvědčené duchovní metody agere contra, tedy působit pravý opak. Karmelitán P. Vojtěch Kodet například svým penitentům, kteří zápolí se závistí, doporučuje žehnat. Žehnat každému, komu závidíme. Žehnat i vše konkrétní, co závidíme... A je to metoda nanejvýš účinná a životem osvědčená. Člověk tak totiž není jen pasivním, hladovým a nenasytným pozorovatelem, ale stává se aktivním spolupracovníkem na Božím díle a kanálem Božího požehnání při posvěcování světa. Závist pak sama ustupuje, protože člověk má v ruce daleko více, než co je předmětem jeho závisti...
Víra, po níž toužil Tomáš, byla na dosah: měl ji jeho bratr
Víra, po níž toužil Tomáš, byla na dosah: měl ji jeho bratr. Pochybnosti mnohých vyplývají ze snahy zakusit všechno sami, bez spolehnutí na druhé. Boží řád je ale docela jiný. Otec si přeje, aby se jeho děti chovaly jako spojené nádoby. Dary udělené jednotlivci jsou určeny nejen jemu samému, ale také ostatním.
Náš stvořitel a Pán vše uspořádal tak, že když se chce někdo vyvyšovat pro dary, které obdržel, musí se zároveň pokořit pro ctnosti, které nemá. Když tedy Bůh někoho vyvyšuje pro milost, kterou mu dal, další milostí jej ale podřizuje někomu jinému. Bůh tedy vše uspořádal tak, že všechno je všech a díky požadavku lásky se to, co má jednotlivec, stává vlastnictvím ostatních. Každý totiž má v druhých to, co sám neobdržel. Proto mají všichni nabídnout své dary těm, kteří nebyli obdařeni. Apoštol Petr k tomu říká: „Navzá-jem si pomáhejte podle míry Božích darů, jako dobří správcové rozmanité Boží milosti“ (1 Petr 4,10). (Řehoř Veliký)
Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu (1 Kor 12,7)
