Podobenství o marnotratném synu
Podobenství o marnotratném synu (nebo spíše „O soucitném otci“ – srov. Lk 15,11-32) představuje nevyčerpatelné bohatství, které každá doba znovu pro sebe objevuje.
Starší bratr dělá, co se mu řekne.
Jeho srdce ale vychladlo.
Starší bratr, který zůstal doma a nikam neodešel, ale nakonec doma se svým otcem vůbec není. Odmítá svého mladšího bratra, který se s potupou vrátil ze světa a pociťuje zášť, když se tomuto mladšímu bratrovi prokazuje jakákoliv láska nebo náklonnost. Starší bratr touží po otcově uznání a požehnání, ale zdá se, že netouží po jeho srdci. Ztratil radost ze života a jeho srdce se stalo sebestředné a pyšné. V našem podobenství nakonec stojí venku před domem, zatímco jeho bratr se raduje uvnitř.
Starším bratrem je ten, kdo vidí všechno, co „vykonal“, ale nemá ponětí o tom, co mu chybí vnitřně. „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil“ (Lk 15,29). Je to nenápadná past – zamilovat se do toho, co Bůh učinil, namísto toho, abychom milovali jeho samého, který v našich životech znovu a znovu jedná. Zapomenout na svou prvotní lásku, ať už nenápadně nebo nevědomky, znamená padnout do pasti syndromu staršího bratra. Ten nám jako jednotlivcům klade nástrahy a celá hnutí, komunity i církve vyčerpává.
Starší bratr v našem podobenství zůstává doma a dělá, co se mu řekne. Jeho srdce ale vychladlo. Ze života se mu stává rutina. Naše rutinní a zakořeněné hříchy nám brání v důvěrném vztahu s Otcem. Drží nás v postoji staršího bratra – žijeme v otcově domácnosti, ale nemáme účast na teple jeho objetí.
Chceme se cítit lépe.
A tak své chyby srovnáváme s druhými.
Tím, že se srovnáváme s druhými, se sami snažíme ospravedlnit. Chceme se cítit lépe a tak své chyby srovnáváme s druhými. Úzkostlivě se staráme o to, abychom se ospravedlnili a tak získali „právo“ odsuzovat druhé lidi.
Podívejme se znovu na staršího bratra z Lukášova podobenství. Očividně porovnává vlastní spravedlnost s bratrovým bezstarostným a zjevně hříšným způsobem života. Soudí na základě porovnávání. Neskrývají se ve skutečnosti v jeho srdci stejné hříchy? Odchází ze scény, odpírá otci svou přítomnost v domě, trápí jeho srdce, je sobecký, nezralý, vzdorovitý a zahleděný sám do sebe.
Když soudím,
odsuzuji sebe.
Naše odsuzování svědčí také o tom, že si neuvědomujeme, jak milosrdný je k nám Bůh. Když soudím, odsuzuji sebe. Dokazuji tím, že stále ještě žiji v hříchu, stále jsem zavržený. Pokud by takový hřích už v mém srdci nebyl, stalo by se tak milostí Boží, protože jeho láska tento hřích přikryla. On jej očistil svou krví a osvobodil mě. Jsem-li od něj skutečně osvobozen, pak z mého srdce bude proudit milosrdenství, a ne odsudek, protože i mně bylo prokázáno milosrdenství. Když ale soudím, pak dokazuji ostatním i sobě, že nejsem od svých hříchů osvobozen, že v nich stále ještě žiji.
Myslím si, že naše odsuzování druhých má kořeny v tom, že sami žijeme v zavržení, a ne v milosti. Boží milost jsme do svých životů ještě plně nepřijali. Nedívejme se ani na ostatní prizmatem jejich hříchů. Pohleďme na to, co Bůh stvořil. Zkoumejme své povolání, svůj potenciál v Kristu. Buďme si vědomi toho, že sám Kristus nám dal svůj život. V něm jsme byli ospravedlněni. Nemusíme žít v odsouzení. A protože už nad námi odsouzení nemá vládu, nemáme ani my odsuzovat druhé. Poznali jsme milosrdenství a tak i my můžeme prokázat milosrdenství. Boží srdce můžeme odhalit druhým jen tehdy, pokud nejdříve dovolíme Bohu, aby jednal v našem životě a vylil své milosrdenství na ty oblasti, ve kterých máme tendenci soudit druhé.
„Ať jsi kdokoliv, nemáš výmluvu, jestliže ze sebe děláš soudce! Tím totiž, že soudíš druhého, sám sebe odsuzuješ. A my víme, že Boží soud právem postihuje ty, kdo takové věci dělají. Soudíš ty, kdo něco takového páchají, a myslíš si, že unikneš Božímu soudu, ačkoliv sám děláš totéž?“ (Řím 2,1–3).
Když tedy odsuzujeme někoho jiného, odsuzujeme sebe, protože stejný hřích je v nás.
Mesiáš nebude soudit
podle toho, co vidí oči…
Naše soudy se někdy podobají soudům farizeů, kteří chtěli ukamenovat ženu – jsou založeny na klamu a sebeospravedlňování. Izaiáš nás informuje o tom, že Mesiáš nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit spravedlivě a rozhodovat bude podle práva (srov. Iz 11,3).
