Extrémy demokracie a hierarchie
Jedna malá církevní nadsázka

Někteří věřící bědují nad tím, jak je v naší církvi málo demokracie. Jiní věřící se na zavádění demokratických prvků do života církve dívají úkosem. Odhlédněme na chvíli od specifického charakteru církve a zkusme si představit, co by se stalo, kdyby v církvi zcela převážili stoupenci jedné z těchto „skupin“. Píše se rok 2150...
 
SUPERDEMOKRATI Z DOLNÍ LHOTY

Kostel farnosti Dolní Lhota, která v demokratizaci církve pokročila nejdál, je pestře vyzdoben pracemi farníků. Nad kněžištěm, které se ale kněžištěm nenazývá, září nápis ze Skutků apoštolů: "...sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení." Nápis symbolizuje rovnost laiků a kléru. V Dolní Lhotě je důsledně uplatněn princip subsidiarity (to, co lze řešit na nižších úrovních, se na nich také řeší) – každá diecéze má vlastní kodex, utvářený zezdola, každá kostelní lavice má svou spiritualitu. Po příchodu do kostela věřící hlasují o třech otázkách: 1. Jaký charakter má mít příští setkání (mše, bohoslužba slova, jiná možnost), 2. Kdo a o čem bude příští neděli kázat a 3. Jaká píseň a na jaký nástroj se bude hrát a kdo ji zahraje. Minulou neděli byla odhlasována mše, a tak dnes přijíždí mladý kněz, který se ve dveřích kvapně loučí se svou manželkou (zrušení povinného celibátu zde bylo odhlasováno už před 30 lety) a spěchá za oltář. Po evangeliu k ambonu pouští paní Novákovou, která při minulém výběru kázajícího dostala (i díky svému početnému příbuzenstvu) nejvíc hlasů. Kazatelka hovoří o tom, jak sama chápe biblický text, a zmiňuje příklady ze své rodiny a zaměstnání. Po jejím kázání následuje diskuse a připomínky, mj. i to, že příště by možná bylo dobré projev zkrátit aspoň na 30 minut. Následuje Vyznání víry, jehož poslední aktuální pozměňovací návrhy – navržené věroučnou sekcí místní farní rady – byly před měsícem schváleny dvoutřetinovou většinou. Jedna liturgická reforma střídá druhou, mše je pestrá a zapojí se do ní téměř všichni, ačkoli se kapku protáhne. Nedávná petice vymohla pro celý děkanát zrušení sterilního obřadu přijímání Eucharistie, který zahrnoval přežilé přešlapování „ve frontě“. Věřící se tedy přesouvají do farního sálu, kde se podávání Eucharistie děje v rámci skutečné večeře, takže je z ní cítit sesterskobratrský duch prvotní církve. Po jídle ještě kněz (nazývaný zde "moderátor farní komunity") připomene, že konkurz na diecézního biskupa se přehoupl do druhého kola. Strhává se plamenná diskuse nad promítanými volebními spoty, v nichž kandidáti prozrazují své názory na odhlasované papežské encykliky. Místní věřící jsou svobodní a plně se ve farnosti realizují. Nové věci mnohdy prosazují zejména ti, kteří jsou průbojnější. Ale moc se zde nejezdí na pouti či setkání s věřícími jiných diecézí, protože hlasování všech účastníků o formě společné mše zabere nejmíň půl roku.





SUPERHIERARCHOVÉ Z HORNÍ LHOTY

V Horní Lhotě naopak nechápou, proč by se 2000 let stará církev měla demokratizací přizpůsobovat státním útvarům, zformovaným často teprve před pár desetiletími, a zavádět „infekce všeobecné rovnosti“. Nad presbyteriem kostela stojí citát ze Skutků apoštolů: "Dali jim losy a los padl na Matěje," připomínající způsob výběru nového apoštola, čímž se naznačuje, že jmenování osob do církevních funkcí se odehrává čistě v kompetencích Ducha Svatého, kterému není třeba (ani radno) pomáhat. Výzdoba hornolhotského kostela se omezuje na polopatistická znázornění, která neodpoutávají pozornost od kontemplace. Jakákoli hlubší umělecká díla by se musela podrobit zdlouhavému procesu desítek nejlépe mezinárodních komisí, zkoumajících jejich pravověrnost. Pět minut po začátku mše přijíždí přepracovaný kněz, vracející se právě z Prahy, ze školení týkajícího se vedení farních matrik. Jakoukoli jeho práci navíc nelze delegovat na laiky (nejsou vzdělaní a dění v církvi je tolik netrápí), takže kněz nemá čas sledovat ani dění ve světě, natožpak v teologii. Jako všechny apoštoly znal nejlépe svatý Petr, tak i dnes všechny kněze nejlépe znají lidé z Vatikánu. Slovo kněze má samozřejmě větší váhu než slovo laika, i proto musí o jakémkoli vystoupení v médiích předem a písemně informovat instituci, která stojí nejméně o tři úrovně výše a nesmí sídlit v tuzemsku, aby nebyla zaujatá. Mešní písně jsou v Horní Lhotě rozděleny podle menší či větší katolicity v nich obsažených, hlavním kritériem při jejich výběru pak je frekvence slov "matičko", "vroucně" a "serafové" v jejich textu. Ve farnosti dominují ženy, ale před vstupem na farní půdu musí podepsat prohlášení, že budou vykonávat jen manuální práci a že květinová výzdoba musí projít kolaudací kněze. Muži nenacházejí prostor pro své oblíbené diskuse, mši prosedí co nejdál od oltáře, nejlépe v kopuli věže. Vyprazdňující se kostel není třeba plnit časopisy či knihami, protože některé z nich by mohly nabízet netradiční a neschválené myšlenky. Farnost je potřeba ještě pevněji sjednotit, což je v dnešním myšlenkovém postmoderním chaosu možné jedině tak, že všichni budou číst jednu jedinou knihu – pokud možno ne Bibli, protože ta nabízí různé výklady.

Věřící z Horní Lhoty mají zúženou možnost výběru duchovních služeb. Ovšem semknuté (i když řídnoucí) šiky věřících zase mohou bez obav přijet kamkoli na pouť, protože mše (a vůbec forma pastorace) jsou navlas stejné i v diecézích s radikálně odlišnou religiozitou. Komu nestačí oficiální spiritualita, ať jde do řádu - ale ať už nezakládá nějaký nový, je jich dost. Věřící se nemusí trápit nějakými novými změnami a liturgické reformě se vyhýbají v obavě, aby neztratili svou katolickou identitu a nevědomky se nepřesunuli do jiné církve nebo sekty. Velkou výhodou tohoto systému je, že hornolhotské farníky vede k velké pokoře a k větší důvěře v Poslední soud, kde se všechno nějak vyjasní. Na druhou stranu ale místní farníci cítí v hloubi duše nespokojenost s tím, že se nemohou podílet na budování církve, kterou (snad) dosud nepřestali mít rádi.





NÁVRAT ZPĚT

...ale píše se rok 2004. Jak je patrné, na zárodky obou těchto tragikomických vizí narážíme už v dnešním společenství církve. Není třeba dodávat, že jak „dolnolhotští“, tak i „hornolhotští“ se stali obětí svých vlastních, výhradně lidských představ o církvi, která je přitom zárodkem království nebeského již tady na zemi. Jak bude vypadat církev roku 2150? Její podoba jistě závisí na řadě okolností, včetně běhu “okolního světa“ a počtu věřících. Budoucnost církve závisí však také na Tom, který ji skrytě řídí, a také na naší schopnosti pokorně ustoupit z vlastních, čistě lidských projektů.


***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku