Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

21. 1. 2003 , Tomáš Špidlík

Církevní právo a obrácení kardinála Newmana ke katolické církvi

Aneb: proč je v církvi tolik paragrafů a nařízení?
Ptali se mladého muže, který se chystal na studie do Říma: „Copak tam budete dělat?“ – Studovat církevní právo“. – „Trvá to dlouho?“ „Tři nebo čtyři roky“. – Je těch církevních zákonů tolik, že to zabere tolik času ke studiu?“ – „Celý Kodex a ještě víc“. Z těch, kdo se dotazovali, to už jeden nevydržel a prohodil: „Já jsem vždycky slyšel, že studovali právo zákoníci a farizeové, Kristus Pán naopak prohlásil, že je ke spasení potřeba jenom lásky k Bohu a k bližnímu. Proč je tedy v církvi tolik paragrafů a nařízení?“
Námitka zní lidově, ale byla položena i od slavných teologů. Ve formě radikální ji vyslovil ruský slavjanofil A. Chomjakov. Obviňuje západní latinskou církev, že se pokoušela nahradit jednotu křesťanské lásky jednotou církevních předpisů a organizací. Taková jednota, říká, vypadá mohutně, ale je málo duchovní. Méně radikálně mluví někteří katolíci. Nepopírají, že jisté zákony musí být v každé organizaci. Ale zdá se jim, že jich je v dnešní církevní struktuře mnoho. Ve středověku se církev organizovala podle vzoru tehdejší feudální společnosti a tím, jak říkají, vzniklo mnoho předpisů, které život podle evangelia nepotřebuje a čistým vztahům lásky překážejí. Kolik je například potřeba dnes dokumentů, když chtějí dva slavit v kostele manželství! Není to jednoduché ani při pohřbu.

Dříve, než se dohodneme na tom, je-li něčeho mnoho nebo málo, zamysleme se nejdříve nad tím, jaký smysl církevní právo vůbec má, jaký je jeho původ a jakou má platnost. Zdá se to nepravděpodobné, ale je to skutečnost, že při obrácení kardinála Newmana ke katolické církvi mělo právě církevní právo jistou úlohu. Jak je známo, byl úspěšným kazatelem v anglikánském kostele v Oxfordu, kam chodilo mnoho studentů. Patřil k tzv. oxfordskému hnutí církevní obrody, která si stanovila jako program návrat k původní apoštolské církvi. Pozorovali totiž stále rostoucí sekularizaci, nedostatek duchovního nadšení i u těch, kteří tradičně chodili do kostela.

Ale u praktického Angličana vyvstala hned praktická otázka: Existuje taková církev ještě někde na světě? U těch lidí, se kterými se Newman denně stýkal i ve svém kostele, tvář původní apoštolské církve nenacházel. Začal se tedy zajímat o církev katolickou. Poznal, jak je organizovaná, jak jsou její vnější právní struktury vyvinuté. O tom však nic nečteme v evangeliu ani ve Skutcích apoštolů. Znamená to, že je křesťanství v totálním úpadku, že se poselství Kristovo nikde neuskutečnilo? Je myslitelné, že by byli praví křesťané jenom v jedné generaci po Spasiteli? Jací vlastně byli? Můžeme to dnes říci?

Newman začal poctivě studovat první prameny, aby na základě tohoto studia mohl na položenou otázku správně odpovědět. Jací byli první křesťané? Ke svému úžasu Newman zjistil, že se to nedá snadno říci. Jiný byl sv. Petr, jinak se nám jeví sv. Pavel, s různými typy se setkáváme ve Skutcích apoštolů. Není to divné, vždyť je každý člověk osoba v postatě nenapodobitelná. Ale důležitější je vědět, co ty různé osoby o Kristu učily. Zjišťujeme, že si neodporují, že se navzájem doplňují, ale že je tu nenápadný vývoj. Od samého počátku se církev představuje jako živý organismus a ne jako nějaká nehybná ideologie. Byla-li taková už v dobách apoštolských, znamená to, že je taková i později v dějinách, tj. vyvíjela se a vyvíjí se dodnes. Je Kristovo tělo a tělo roste. Důležité je, aby to byl růst organický, tj. podle své vlastní duše, pod vedením Ducha svatého.

Když se tedy z toho hlediska díváme na dnešní křesťany, nemůžeme je považovat všechny za odpadlíky od prvotní církve jeruzalémské. Zdají se být navenek jinší, ale nejsou zásadně jiní. Srovnejme konkrétně církev katolickou a to, co čteme ve Skutcích apoštolů. Vidíme tu podobný rozdíl, jako je mezi mladým děvčetem a pozdější dospělou ženou. Je to stejná osoba, ale vyrostla podle své vnitřní duše.

Církev roste ve svatosti, protože jsou v ní stále a stále noví světci. Svatost je jako duše. Ale církev roste i ve svém těle, tj. ve vnější organizaci. I ta se stává dokonalejší. K dobré společnosti patří právní řád. Katolická církev jej po dobu staletí velmi zdokonalila. Není tedy církevní právo proti lásce, ale je prostředkem, aby se lépe a spořádaněji uskutečňovala.

Můžeme k této Newmanově úvaze připojit jistou analogii z posledních dvou století. Při překotné industrializaci Evropy vyvstala tzv. dělnická otázka, boj o práva pracujících proti sobeckému kapitalismu. I tu byli někteří zbožní kazatelé, kteří tvrdili, že se ty spory musejí řešit křesťanskou láskou a ne organizací dělnických odborů a státními zákony. Dnes takové kázání považujeme za naivní. Právě ti, kdo chtějí uskutečnit křesťanskou lásku, se musejí postarat o to, aby měla zákonnou oporu. Pevně stanovená pracovní smlouva není proti lásce.

Láska ovšem musí zůstat duší právního zřízení, jinak se zvrhne. To platí o zákonech státních i o církevních. Kromě toho mají zákonitá ustanovení vážnou nevýhodu. Platí pro všechny stejně. Ale lidé nejsou stejní. Všeobecný zákon je jako jediné kopyto pro všechny boty. Střevíce podle něho zhotovené by mohly někomu ochromit chůzi. Víme, jak často se to stává ve státním zřízení. Týž zákon jednomu přeje a druhého utiskuje. Většinou říkáme, že se proti tomu nedá nic dělat, že pro všeobecné dobro musí trpět někteří jednotlivci. Církevní zákonodárství je tu proti státnímu ve velké výhodě. Připouští dispenzaci, tj. osvobození od zákona tam, kde by jeho uplatnění nevedlo k dobrému, ale ke škodě věřícího člověka. Tu dispenzaci dávají církevní představení. Některé případy jsou rezervovány úsudku biskupa, jiné samotnému papeži. Někteří se pohoršují nad tím, že má papež příliš velké možnosti, že je výš než církevní kodex, zákoník platný pro celou církev. Tu moc mu však dává sám kodex. Není to k tomu, aby své moci zneužíval, ale aby pomohl k lásce tam, kde k jejímu uskutečnění nestačí právo.

Všeobecně tedy můžeme říci, že církev užívá všeho lidského k uskutečnění cíle Božího. To lidské je podmíněno podmínkami lidského vývoje, je tedy podrobeno i změnám. Užívat lidského k duchovnímu není sekularizace, zesvětštění. To však se neúprosně dostaví všude tam, kde se duchovní hodnoty ztratí ze zřetele. Toto poselství je velmi aktuální pro dnešní demokratickou společnost, která hájí právní řád proti totalitnímu násilí. V evangeliu odsuzuje Ježíš farizeje, horlivé zastánce Božího zákona. Neodsuzuje tím Boží zákon, ale jeho zneužití. Vždyť zákon byl dán, aby vedl ke Kristu.


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 27. září 2002
 
Témata: Obrácení

Čtení z dnešního dne: Sobota 25.11.

1 Mak 6,1-13; Lk 20,27-40

Komentář k 1 Mak 6,1-13: Král Antioch, který šířil násilí, umírá v zoufalství. Na konci církevního roku mohu vzpomenout na všechny pronásledovatele církve. Ne s pocitem msty a zadostiučinění, ale spíš s lítostí…

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Don Giacomo Jakub Alberione (svátek 26.11.)

(25. 11. 2017) První systematický apoštol médií ve XX. století

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...