aneb svíčky, květiny, věnečky a modlitba...
Dnešní den nás přivádí k zamyšlení jak nad vztahy s těmi, kteří už zemřeli, tak nad smrtí samotnou. Velká pozornost, která se věnuje tématu smrti prakticky ve všech kulturách, připomíná, že smrt zřejmě není samozřejmá, ačkoliv jí končí každý lidský život.
Dnešní den nás přivádí k zamyšlení jak nad vztahy s těmi, kteří už zemřeli, tak nad smrtí samotnou. Velká pozornost, která se věnuje tématu smrti prakticky ve všech kulturách, připomíná, že smrt zřejmě není samozřejmá, ačkoliv jí končí každý lidský život.
Autentický projev našich vztahů
Svíčky, květiny a věnečky na hrobech jsou vzhledem k životu těch, které jsme měli rádi, zcela neúčinné, nic nepřinášejí do života, který skončil. A přece mohou vyjadřovat něco velmi důležitého. Vůči těm, kdo žili před námi, se cítíme být většinou dlužníky. Neudělali jsme pro ně dost, nebyli jsme jim dost vděční, nestačili jsme dokončit něco, co jsme vůči nim začali…Smrt, i když je očekávaná, je vždy jakýmsi „přerušením dialogu“, který je mnohdy dialogem lásky. A naše květiny, svíčky a intenzivní vzpomínky naznačují, jak rádi bychom ve své lásce „dořekli“ to, co jsme v našich vztazích nestihli do chvíle, než přišla smrt. Jakkoliv jsou už pro život zesnulých zbytečné, tak mohou být autentickým projevem našich vztahů.
Modlitba za zemřelé – pokračování dialogu lásky
U křesťanů – katolíků je pak ještě jedno velké téma v souvislosti s dnešním dnem a v souvislosti se smrtí druhých. Je to modlitba za zemřelé. I zde můžeme vidět pokračování smrtí přetrženého „dialogu lásky“. Modlitba chce něco dobrého udělat pro toho, komu se cítíme být za jeho pozemský život dlužni. Může být výrazem naší touhy svědčit Bohu ve prospěch našeho zesnulého – připomínat, co dobrého o něm víme a vyznávat, že to pro nás znamená víc, než jeho provinění. Bývá projevem vděčnosti za jeho život, který byl pro nás obdarováním. A také vyznáním naší důvěry v Boží milosrdenství a ve váhu Kristovy oběti, které přemáhají váhu lidských hříchů. Může být i poctivým výrazem našeho špatného svědomí, protože jsme nemuseli našemu bližnímu zůstat tolik dlužni…A samozřejmě může být veřejně pronášená modlitba nebo připomínka zemřelého také okázalou snahou ukázat všem, jak jsme na něho nezapomněli a jací jsme tedy dobří – ale o tom není třeba uvažovat.
Položme si však podstatnější otázku: kdy je modlitba za zemřelého skutečně křesťanskou modlitbou? Nejde teď jen o text modlitby, ale o úmysl, s jakým je pronášena, o postoj víry, který za ní stojí. Vše totiž spočívá na otázce, zda věříme, že Bůh chce spásu člověka víc než člověk sám – protože je nekonečně moudřejší, láskyplnější a milosrdnější než si i nejušlechtilejší lidé dovedou představit. Na rozdíl od pohanských představ, podle kterých museli příbuzní zemřelých udělat mnohé pro to, aby se tito dostali do místa štěstí a hojnosti, je to v křesťanství vlastně naopak. Pro to, aby se mohla naplnit ta nejlepší perspektiva lidského života za hranicí smrti, neudělal především něco hříchy obtížený člověk, ale svatý Bůh. „Bůh tak miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Boží vůle po spáse člověka a Kristova oběť jsou tím, co hříšníkovi otevírá Boží blízkost – nebe. Proto skutečně křesťanská modlitba není „uplácením“, „podplácením“ nebo „nakláněním si Boha ve prospěch hříšníka“ (byť by některé texty modliteb a písní mohly tento dojem budit), ale má být připojením se k této Boží touze po záchraně člověka. A je také vyjádřením solidarity nás, tápajících hříšníků, s těmi, jejichž tápavé hledání dobra a okoušení zla ne zemi už skončilo. Nejsme možná ani lepší ani horší než oni. Anebo třeba i jsme. Ale v každém případě chceme stejně jako chtěli oni, aby nás naše slabosti, viny a selhání věčně nepronásledovaly. A chceme stejně jako oni najít konečně plnost lásky, života a šťastné vzájemné sounáležitosti bez konce. Proto se za ně můžeme s plným porozuměním modlit. Tedy vyznávat Bohu, že my i oni o toto věčné štěstí stojíme, vyznávat svou neschopnost vlastními silami toho dosáhnout, vyznávat velkou důvěru v Boží milosrdenství a v sílu Kristovy oběti, přemáhající nespornou tragickou váhu lidského hříchu. A děkovat za to, čím byl pro nás jejich život obdarováním.
Aleš Opatrný
Svíčky, květiny a věnečky na hrobech jsou vzhledem k životu těch, které jsme měli rádi, zcela neúčinné, nic nepřinášejí do života, který skončil. A přece mohou vyjadřovat něco velmi důležitého. Vůči těm, kdo žili před námi, se cítíme být většinou dlužníky. Neudělali jsme pro ně dost, nebyli jsme jim dost vděční, nestačili jsme dokončit něco, co jsme vůči nim začali…Smrt, i když je očekávaná, je vždy jakýmsi „přerušením dialogu“, který je mnohdy dialogem lásky. A naše květiny, svíčky a intenzivní vzpomínky naznačují, jak rádi bychom ve své lásce „dořekli“ to, co jsme v našich vztazích nestihli do chvíle, než přišla smrt. Jakkoliv jsou už pro život zesnulých zbytečné, tak mohou být autentickým projevem našich vztahů.
Modlitba za zemřelé – pokračování dialogu lásky
U křesťanů – katolíků je pak ještě jedno velké téma v souvislosti s dnešním dnem a v souvislosti se smrtí druhých. Je to modlitba za zemřelé. I zde můžeme vidět pokračování smrtí přetrženého „dialogu lásky“. Modlitba chce něco dobrého udělat pro toho, komu se cítíme být za jeho pozemský život dlužni. Může být výrazem naší touhy svědčit Bohu ve prospěch našeho zesnulého – připomínat, co dobrého o něm víme a vyznávat, že to pro nás znamená víc, než jeho provinění. Bývá projevem vděčnosti za jeho život, který byl pro nás obdarováním. A také vyznáním naší důvěry v Boží milosrdenství a ve váhu Kristovy oběti, které přemáhají váhu lidských hříchů. Může být i poctivým výrazem našeho špatného svědomí, protože jsme nemuseli našemu bližnímu zůstat tolik dlužni…A samozřejmě může být veřejně pronášená modlitba nebo připomínka zemřelého také okázalou snahou ukázat všem, jak jsme na něho nezapomněli a jací jsme tedy dobří – ale o tom není třeba uvažovat.
Položme si však podstatnější otázku: kdy je modlitba za zemřelého skutečně křesťanskou modlitbou? Nejde teď jen o text modlitby, ale o úmysl, s jakým je pronášena, o postoj víry, který za ní stojí. Vše totiž spočívá na otázce, zda věříme, že Bůh chce spásu člověka víc než člověk sám – protože je nekonečně moudřejší, láskyplnější a milosrdnější než si i nejušlechtilejší lidé dovedou představit. Na rozdíl od pohanských představ, podle kterých museli příbuzní zemřelých udělat mnohé pro to, aby se tito dostali do místa štěstí a hojnosti, je to v křesťanství vlastně naopak. Pro to, aby se mohla naplnit ta nejlepší perspektiva lidského života za hranicí smrti, neudělal především něco hříchy obtížený člověk, ale svatý Bůh. „Bůh tak miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Boží vůle po spáse člověka a Kristova oběť jsou tím, co hříšníkovi otevírá Boží blízkost – nebe. Proto skutečně křesťanská modlitba není „uplácením“, „podplácením“ nebo „nakláněním si Boha ve prospěch hříšníka“ (byť by některé texty modliteb a písní mohly tento dojem budit), ale má být připojením se k této Boží touze po záchraně člověka. A je také vyjádřením solidarity nás, tápajících hříšníků, s těmi, jejichž tápavé hledání dobra a okoušení zla ne zemi už skončilo. Nejsme možná ani lepší ani horší než oni. Anebo třeba i jsme. Ale v každém případě chceme stejně jako chtěli oni, aby nás naše slabosti, viny a selhání věčně nepronásledovaly. A chceme stejně jako oni najít konečně plnost lásky, života a šťastné vzájemné sounáležitosti bez konce. Proto se za ně můžeme s plným porozuměním modlit. Tedy vyznávat Bohu, že my i oni o toto věčné štěstí stojíme, vyznávat svou neschopnost vlastními silami toho dosáhnout, vyznávat velkou důvěru v Boží milosrdenství a v sílu Kristovy oběti, přemáhající nespornou tragickou váhu lidského hříchu. A děkovat za to, čím byl pro nás jejich život obdarováním.
Aleš Opatrný
