Farnost "bez-duchá" nepřináší odpověď
Po stránce duchovní je snad zřejmé, že farnost je plně sama sebou svým žitím evangelia, svou duchovní autenticitou a hloubkou, je sama sebou především působením Ducha svatého.
Dnešní situace, kdy řada lidí hledá nějaké duchovní prostředí a nalézá je mnohdy ve velmi bizardních sektách a uskupeních upozorňuje, že farnost "bez-duchá", ať už pak jen úředně strohá nebo naopak snad i lidsky přívětivá a atraktivní, nepřináší na toto hledání žádnou odpověď.
Z tohoto hlediska je opravdu primární starost o to, čím farnost žije, ne zda dělá to, co se líbí a co bude oceněno. Takový postoj ovšem klade nárok na víru, že rozsévané a žité Boží slovo přinese úrodu, a také že křesťanské cestě sluší i přísluší určitá míra neúspěchu ve světě a ta jí neznehodnocuje.
Nežije-li farnost v převážné části svých členů dost výrazně z Ducha Božího, nedává-li jeho působení dost místa a nedává-li se jím používat, potom je jen více či méně úspěšným "občanským sdružením", byť třeba s cíli kulturně hodnotnými a společensky vesměs prospěšnými.
Prostor života, nesený vírou
Farnost může být jen prostorem "speciálního náboženského konání", ve kterém člověk plní své náboženské povinnosti, případně získává útěchu, posilu a odpočinek před návratem do "zlého světa". Potom ovšem člověk žije "skutečný život" jinde, než ve farnosti. Nebo může být farnost prostorem života, nebo jedním z prostorů života, ve kterém se odehrává mnoho důležitých věcí. Může to být prostor, kde je člověk utěšován a také se stává utěšitelem. Prostor, kde někdo může víru přijmout a ze kterého (a s jeho podporou) může víru šířit.
***
Převzato se svolením z publikace Farnost na přelomu století, kterou vydalo
nakladatelství Trinitas. Delší ukázku z této publikace naleznete zde.
