Historickou zásluhou svatého Tomáše Akvinského je, že vyzdvihl samostatnost filozofie a tím i vlastní právo a zodpovědnost stát vlastními silami rozumu proti historicky a duchovně jinak laděnému názoru církevních otců.
Církevní otcové formulovali křesťanskou víru vůči novoplatónským filozofiím, v nichž byly náboženství a filozofie nerozlučně propojeny, jako pravou filozofii a přitom zdůraznili, že tato víra odpovídá požadavkům rozumu hledajícího pravdu; že – na rozdíl od mytických náboženství, která se stala jen pouhou zvyklostí –, říká „ano“ pravdě. Avšak v době vzniku univerzit již tato náboženství v západní Evropě neexistovala, bylo zde jenom křesťanství, a tak bylo nutno novým způsobem stanovit vlastní zodpovědnost rozumu, který nebude absorbován vírou. Svatý Tomáš působil v privilegovaném období: poprvé v historii byly plně zpřístupněny Aristotelovy spisy a došlo také na židovské a arabské filozofy, coby vlastní dědice a pokračovatele řecké filozofie. Křesťanství tak muselo v novém dialogu podstoupit zápas o svou vlastní racionalitu s racionalitou jiných. Filozofická fakulta, která pod názvem artistická fakulta do té doby sloužila jen jako jakýsi předstupeň ke studiu teologie, byla povýšena na samostatnou fakultu, suverénního partnera teologie a jí reflektované víry.

Text přednášky, 17. ledna 2008

(Z knihy: 365 dní s Benediktem XVI., kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.)