Jestliže se děsíte pozemské bídy, proč nemáte strach z bídy na věčnosti?  - archív citátů

18. 2. 2002 , Angelo Scarano

Horský průvodce zná cestu a důležité okolnosti výstupu

(Komentář ke 2. neděli postní z rubriky "Kázání, úvody")
Knihy španělského mystika Jana od Kříže jsou dnes celkem známé: mnoho lidí, nejen řeholníků, v nich hledá inspiraci pro svůj život. Jeho snad nejznámější knihou je „Výstup na horu Karmel“. Autor zde podává jakýsi návod, jak se dostat na vrchol karmelské hory, kde probíhá hostina „s tučnými hody“ ve společenství s trojjediným Bohem: tou cestou je trojí „nic, nic, nic“ („nada, nada, nada“). Abychom mohli dostat vše, máme se všeho vzdávat. I naše postní putování se dá přirovnat výstupu na horu Karmelu: anebo, možná přiléhavěji, výstupu na Golgotu, kde se v závěru postní doby máme setkat s Kristem ukřižovaným …a vzkříšeným.
Je dobrodružné zdolat horu pyšně se tyčící: stačí pohlédnout na ni, aby člověk zatoužil předvést své schopnosti, poměřit se s ní. A něco podobného je i s prožíváním postní doby, s výstupem na horu Golgoty: „sportovně založené typy“ možná přijmou výzvu postní askeze jako možnost překonat sebe, své schopnosti, své staré návyky --- zkrátka trochu jako sportovní výkon, spartakiádu. Jiné typy, ty obětavé, přijmou stejnou výzvu jako šanci „se zcela vydat, strávit“, obětovat sebe sama bez ohledu na únavu. Jako šanci konečně zcela zapomenout na sebe.

Každý výstup na horu je namáhavý a vyžaduje úsilí. Ale ještě důležitější je vystupovat s horským průvodcem, který zná cestu. Bylo by totiž pošetilé chtít se vydat sami. Pokud přijmeme postní snažení vážně, možná se dopustíme malého (či velkého) omylu: budeme chtít „vykonat vše potřebné“ naplno a sami, i když se zaťatými zuby: přece ukážeme Kristu, že jsme stoprocentními křesťany, ne? A v návalu tohoto nadšení zapomeneme, že takový přístup nepovede k cíli. K výstupu totiž potřebujeme průvodce: aby nám ukázal cestu, aby nám podával ruku na neschůdných a nebezpečných místech. Třeba si to ani neuvědomujeme, ale někdy jsme tak naplněni „svatým nadšením pro věc“, že nepočítáme ani s Kristem, s jeho vedením: přece známe cestu sami, církev nám jasně předkládá a říká, jak prožít postní období. Ale tak jednoduché to není: každý z nás potřebuje svého osobního průvodce, který upozorňuje na úskalí, na chybné kroky – kterých si nejsme ani vědomi. Někdo z nás třeba přecení či podcení půst, jiný modlitbu, jiný „odloučenost od druhých“ a konečně jiný „sebevydání pro druhé“. Snadno se odchýlíme příliš nalevo nebo napravo: a proto potřebujeme Krista – průvodce, který nás upozorní a vrátí na správnou cestu. Stále znovu máme pozorně naslouchat jeho slovu evangelia a nechat se usměrnit, přesměrovat …

Jinou chybou by bylo počítat jen s vlastními silami. Nejspíš nám brzy dojde dech … Pokud přece jen nějakou dobu vydržíme, pak s vyplazeným jazykem budeme kráčet dál, ve snaze se aspoň dobelhat na vrchol. A samozřejmě takový přístup není ideální, ani evangelní: vede ke karikatuře křesťanství, kdy všechno konáme z donucení, protože „musíme“. Snadno se dostaví vyčerpanost, pocit vyhoření. A vyždímaný člověk nemůže prožívat radost z takové cesty. Čas od času je třeba se zastavit a pohlédnout na Krista, radovat se z jeho blízkosti. Něco podobného prožili i apoštolové na svém postním putování … k Velikonocím. Kristus jim chvíli předtím jasně řekl, že se mají všeho vzdát a zřeknout, aby mohli kráčet s ním do Jeruzaléma (a ve stejném duchu mluví i Jan od Kříže: Nic, nic, nic). A Kristus jako moudrý Učitel ví, že musí ulehčit tuto náročnou cestu: proto učedníkům dává zahlédnout „slávu velikonočního rána“. Dává jim zakusit něco z radosti tučné hostiny na vrcholu hory.

Radost z Krista umožňuje kráčet rozhodným krokem do Jeruzaléma: to platí i pro nás. Bylo by osudné chtít oddělit „postní dobu od Velikonoc“: teď musím prožívat askezi, sebezápor, pak o Velikonocích radost, uvolnění. Už teď se můžeme a máme dívat na velikonočního Krista, proměněného a oslaveného. A už teď, nakolik je to možné, bychom měli se s ním setkat: na hoře proměnění. Radost z Kristovy blízkosti umožňuje prožívat radostné křesťanství: radostný půst (bez pochmurné tváře!), jásavou modlitbu (vždyť blízkost Boží tváře naplňuje radostí!), štěstí ze skutků milosrdenství (nemiluje snad Bůh radostného dárce?).

Tato neděle nás vyzývá, abychom se zastavili (spíš zastavovali) a pohlédli na Krista oslaveného. Odloučit se čas od času od lidí, nechávat „své povinnosti“ dole na úpatí a vystupovat na horu Tábor není „nadbytečným luxusem“, ale nutností. Jinak snadno ztratíme Krista z očí, ztratíme zacílenost na vrchol hory. Potřebujeme světlo hory Tábor, abychom mohli kráčet ve světle - ke světlu velikonoční neděle.


Celý rozbor textu a komentáře naleznete zde

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 19.7.

Iz 26,7-9.12.16-19; Mt 11,28-30

Komentář k Iz 26,7-9.12.16-19: Touha po Hospodinu, hledání jeho pravdy, žízeň po spravedlnosti. Jásot ze vzkříšení mého Pána kéž přemůže obavy všedních dní…

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2018) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2018) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2018) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2018) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Katolická charismatická konference 2018

(4. 7. 2018) Začátek prázdnin je v Brně již neodmyslitelně spojen se začátkem charismatické konference, která se letos uskuteční od...

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2018) svátek 5.7.