Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

13. 5. 2015 , Aleš Opatrný (Foto: IMA)

Jak dnes žijeme rodinu

Jak dnes žijeme rodinu

Jak žijeme rodinu dnes

Budeme o tom uvažovat z různých stran. Vyhneme v mediích často opakovaným a mnohdy řádně nedoloženým tvrzením:

  • rodina je dnes v krizi;
  • klasická rodina se přežila, je jí odzvoněno;
  • rodinu tvoří jakékoliv uskupení osob;
  • polovina manželství se rozvádí;

Také se pokusíme vyhnout příliš ideálním obrazům křesťanské rodiny, protože jsou v něčem nereálné a proto považovány za nevěrohodné, nebo se jimi trápí poctiví lidé, když chtějí jen a jen ideál a uskutečňují ho s neideálními lidmi (to jsme všichni) a v neideálních podmínkách (ty byly také vždycky). Ideál vede k dobrému směřování, ale nemůže být jednoduše ideál „každodenní normou“.

 

Jak tedy žijeme rodinu dnes?

  • ne jako včera natož předevčírem;
  • ne podle ideálních představ (tak to bylo ovšem vždy);
  • v prostředí, které občas vypadá, jako by o stabilní a normálně uspořádanou rodinu ani nestálo;
  • v prostředí, kde je málokdo schopen a ochoten být skutečně sám, ale to neznamená, že vytváří stabilní dlouhodobé či dokonce celoživotní vztahy;
  • v situaci, kdy mnozí mladí nemají zkušenost funkční a stabilní rodiny;
  • v situaci, kdy jsme neustále obklopování historkami a obrazy z nefungujících, vznikajících a rozpadajících se vztahů;
  • a také v touze mnohých „vrátit čas“ a nějak (třeba zákony) dosáhnout toho, aby věci byly tak, jak byly (zdánlivě) dřív.

 

Žijeme v paradoxní společnosti, kde:

  • je absolutním bohem svoboda jednotlivce;
  • je silný „netlak“ morální (případně tlak amorální, byť nepřímý);
  • je ale život státem, zákony a reklamou regulován víc, než si běžně uvědomujeme;
  • si může v mnohém každý dělat co che, ale v mnoha ohledech je náročné odůvodnit a obhájit odlišnost (to zná většina věřících, ale ne jen oni).

 

Jak žijeme rodinu, nezáleží jen na našem „plánování“ a rozhodnutí, ale do velké míry také na tom:

  • v čem (v jaké rodině) jsme vyrostli;
  • co je pro nás opravdu (každodenně, ne jen proklamativně) zásadně a trvale důležité;
  • jak se chceme přizpůsobovat okolí a podmínkám;
  • jak se musíme přizpůsobovat okolí a podmínkám;
  • jak se chceme (dokážeme) lišit od toho, co „se“ dělá nebo „se“ myslí.

 

Jan Pavel II. ve svém posynodálním listu Familiaris consortio[1] věnuje pozornosti nejen diskutovaným jednotlivým tématům, ale také metodickému přístupu, když zdůrazňuje nutnost poznání situace manželství a rodiny v jednotlivých kulturách a oblastech:

Boží plán s manželstvím a rodinou se týká konkrétně muže i ženy v jejich každodenní existenci, v určitých společenských a kulturních poměrech. Proto má-li církev plnit svou službu, musí se snažit poznat poměry, v jakých se dnes manželství a rodina uskutečňují.

Toto poznání je pro evangelizaci nezbytně nutné. Církev přece musí přinášet neměnné a zároveň stále nové Kristovo poselství rodinám naší doby. Rodinám, které žijí v podmínkách současného světa a jsou v něm povolány přijmout plán, který Bůh s nimi má, a podle něho také žít.[2]

Toto poznávání nemá jen prostý analytický smysl. Může být také určitým poučením pro církev, přesně podle doporučení, které pastorální konstituce uvádí v článku 44[3].

A nejen to: požadavky a výzvy Ducha sv. jsou patrny také z událostí dějin. Proto může být církev přivedena k hlubšímu poznání nevyčerpatelného tajemství manželství a rodiny také situacemi, otázkami, úzkostmi a nadějemi dnešní mládeže, dnešních manželů a rodičů.[4]

Právě pohled do současné společnosti vedl papeže k zdůraznění potřebné orientace v tom, co se manželům a rodinám nabízí a co není zdaleka vždy s křesťanstvím spojitelné. Což je úkol, který dodnes nejen trvá, ale jeho význam se spíš stupňuje. Jako řešení zde není nabízeno jakékoliv odborné posouzení nebo snad váha mínění většiny, ale evangelní rozlišování.

K tomu přistupuje ještě další, v dnešní době zvlášť důležitá úvaha: nezřídka se dnes muži a ženě při jejich upřímném a důkladném hledání odpovědí na denní vážné problémy manželského a rodinného života nabízejí názory a návrhy, které jsou sice lákavé, ale přece různým způsobem poškozují pravdu a důstojnost lidské osoby. Tyto nabídky jsou často podporovány silnou a rozvětvenou sítí sdělovacích prostředků, které obratně a nepozorovaně ohrožují svobodu a schopnost objektivního úsudku.

 

Mnozí už vědí o tomto nebezpečí, hrozícím lidské osobě, a zasazují se za pravdu. Církev se k nim připojuje se svým evangelijním darem rozlišovat a nabízí svou službu ve prospěch pravdy, svobody a důstojnosti každého muže a každé ženy.[5]

To ovšem není jen důvodem o odsouzení těchto nabídek nebo k uzavření se vlivům sdělovacích prostředků (což stejně není úplně možné). Je to také výzva, abychom uvnitř církve nabízeli něco, co je v reálném životě reálných lidí uskutečnitelné a křesťanské. Což není snadné. 

 

Manželství a život rodiny

Život rodiny a její význam pro děti závisí do velké míry na kvalitě vztahu manželů. Je dobré si tedy uvědomit typické rizikové faktory manželství, kterým je radno se vyhnout nebo které radí od plánu, uzavřít manželství, v konkrétním případě ustoupit:

 Obecně lidské

  • - neschopnost oddělit se od rodičů (jednoho rodiče) či vlastní rodiny – kdo „neopustí“, ten „nepřilne“;
  • - neschopnost rodičů „propustit dítě“, na němž lpí, které se násilím odtrhuje sňatkem;
  • - pro potomka neutěšená situace v rodině, kterou chce řešit odchodem – sňatkem, nebo dnes častěji spolužitím s někým jiným bez sňatku);
  • neschopnost přijímat zodpovědnost („věčné mládí“);
  • extrémní žárlivost, která je nesnesitelná - je to neustálá řada podezírání a kontrol;
  • trvající „paralelní vztah“ nebo trvající promiskuita i po vstupu do manželství (vlastně cizoložství, které pokračuje v manželství);
  • předsevzetí změnit partnera či partnerku v čemkoliv závažnějším: přivést k víře, odvést od víry, pomoct z alkoholismu nebo drogové závislosti;
  • nečestnost, lhavost jako trvalá charakteristika;
  • příliš krátká známost, kdy neproběhly známé tři etapy: zaujetí protějškem, stimulace zájmu, srovnávání životních hodnot a nedošlo ke zvážení, zda je protějšek schopen naplnit očekávané role manžela, manželky, otce/matky atd.;
  • příliš dlouhá, tzv. „přechozená“ známost („už je nám hloupé se nevzít“);
  • příliš brzký sňatek po rozchodu s někým jiným, ať už jde o rozpad známosti nebo rozpad předchozího quasimanželského soužití manželství - nebezpečí, že vztah bude nesen afektem, který ovšem vymizí;
  • plánovaná delší nepřítomnost v prvém roce či prvých letech manželství (dlouhodobý studijní či pracovní pobyt jednoho z manželů);
  • finanční či dluhová zátěž, se kterou by jeden či oba vstupovali do manželství;
  • nerealisticky ideální představy o manželství;
  • záměr odsouvat rodičovství poměrně daleko, ač jsou k němu předpoklady.

 

Specificky křesťanské

  • společné katolické vyznání jako zásadní důvod k manželství - na nesplnění ostatních

požadavků pro dobré soužití se nehledí nebo se nehledí dostatečně;

  • - manželství uzavřená příliš brzy nebo za nevhodných okolností jako legitimizace sexuálního soužití;
  • sklon u jednoho z partnerů, zejména muže, k „diktátorskému křesťanství“;
  • sice stejná víra, ale zcela rozdílná kultura života (např. někteří cizinci, nebo extrémně

rozdílná kultura rodinného života rodin snoubence a snoubenky);

  • zbožnost v bigotní formě, kdy jsou normální lidské vztahy a řešení problémů falešně

spiritualizovány, případně je „zbožností“ zakrývána neschopnost jejich řešení;

  • představa o životě v manželství jako „klášteru ve dvou“;
  • spirituálně a lidsky nedořešený a vnitřně nezpracovaný odchod z řehole či semináře, a to i v případě, že je po právní stránce vše vyřešeno.

 

Trvalé úkoly

Pokud bychom jen opakovali správné požadavky na život manželství a rodiny nebo naopak jen přitakali tomu, jak se manželství a rodina dnes žije, případně propaguje, mnoho bychom lidem neprospěli. Jako trvalý úkol proto vidíme zkoumání konkrétní situace v oblasti párového soužití a rodiny a to v jejich různých etapách, jak je uvedeno výše, a konání trvalé „osvětové činnosti“, která nejen poukazuje na rizikové faktory manželství, ale vede také k tomu, aby se jim buď předcházelo, nebo se optimálně řešily, pokud se v manželství a rodině vyskytnou. V neposlední řadě bude třeba prohloubit teologii manželství, která se týká celého komplexu života manželství a rodiny, ne jen některých jejich oblastí. Vhodným východiskem k těmto úkolům je také publikovaná přednáška kardinála Kaspera[6] kardinálům, představující „evangelium o manželství“ a jistě jím bude také průběh a závěry biskupské synody o manželství a rodině na podzim 2015.  

Nakonec uveďme úryvek z encykliky papeže Františka Lumen fidei, který akcentuje souvislost křesťanské víry a manželství:

 List Židům při líčení Abrahámovy cesty k budoucímu městu zmiňuje požehnání, které přechází z rodičů na děti (srov. Žid 11,20–21). První prostředí, kde víra osvěcuje společenství lidí, spočívá v rodině. Mám na mysli především trvalý svazek muže a ženy v manželství. Vzniká z jejich lásky, jež je znamením a přítomností lásky Boží, z uznání a přijetí dobra pohlavní odlišnosti, která umožňuje sjednocení manželů v jediném těle (srov. Gn 2,24) a dává jim schopnost rodit nový život, projev dobroty Stvořitele, jeho moudrosti a jeho plánu lásky. Na základě této lásky si mohou muž a žena slíbit vzájemnou lásku úkonem, jenž zahrnuje jejich celý život a připomíná mnohé rysy víry. Slíbit lásku navždy je možné, když se odhaluje plán, jenž je větší než naše vlastní plány, nese nás a umožňuje nám darovat milovanému člověku celou budoucnost. Víra pak pomáhá pochopit plození potomků v celé jeho hloubce a bohatství, protože v něm dává poznat tvořivou lásku, která nám dává a svěřuje tajemství nového člověka. Takto se na základě své víry stala matkou Sára, protože se spolehla na Boží věrnost jeho příslibům (srov. Žid 11,11)[7].

 

Závěr – tři přání:

Prvé přání – naděje. Přeji vám, abyste žili, ztělesňovali a šířili naději. Zejména vy, kdo rodiny tvoříte a žijete. Myslím, že k tomu jsou hluboké a jasné důvody, pokud nepropadneme běžným klišé, které buď jen opakovaně tvrdí, rodiny jsou v krizi, nic jiného už nedovedou říci a vybarvují tyto krizové momenty nepřehlédnutelnými ostrými barvami nebo říkají, že rodina je přežitá záležitost a velebí volné, nezávazné svazky, nebo pověstné „singly“. Solidní sociologické výzkumy a kulturní historie totiž jasně říkají, že rodina je jedním z nejstabilnějších útvarů v lidských dějinách[8]. Že je to přes všechny těžkosti, nezdary a deformace zdaleka nejlepší prostředí pro růst dítěte v harmonickou osobnost[9]. Že zkrátka v dějinách starších a hlavně nejnovějších sice existuje řada deformovaných nebo náhradních řešení rodinného života, ale přes to všechno nic lepšího, než stabilní rodina, pro tělesný a duševní vývoj dítěte, ale také pro tělesné a duševní blaho a harmonii člověka, který nemá povolání k životu bez manželství, prostě neexistuje. Snažíte-li se tedy o dobrý život rodin v přítomnosti a budoucnosti, snažíte se o realizace něčeho, co prokázalo v dějinách svou životaschopnost, svou skvělost, svou schopnost obstát i v mnohokrát měnících se socioekonomických a kulturních podmínkách a co ostatně křesťanství a velká většina náboženství vidí jako Bohem chtěný a požehnaný útvar a stav.  Nekonzervujete věci staré, nerealizujete pochybné a nevyzkoušené projekty, nebudujete chiméry, ale máte oprávněnou naději, že uskutečňujete a uskutečníte něco, co je životaschopné, vyzkoušené, požehnané i když ovšem také obtížné.

 

Druhé přání – naděje. Naděje v kvality člověka. Bible říká, že Bůh stvořil člověka k obrazu Božímu, stvořil ho jako muže a ženu a těmto dvěma a jejich budoucnosti požehnal.[10] Navzdory všem našim hříchům, slabostem a nedokonalostem víme, že člověk je vytvořen podle vynikajícího „projektu“. A Ježíš, přinášející spásu, tento „projekt“ obnovuje, aktualizuje a dovršuje, když těm, kdo v něho uvěřili, dává ospravedlnění a jako dar svého Ducha svatého[11]. A pokud jde o manželství (a tedy i rodinu), Ježíš nejen potvrzuje původní Boží plán, který s manželstvím počítá, ale obnovuje a dovršuje ideál manželství jako ideál trvalého, celoživotního a nerozlučného partnerství muže a ženy[12].  Pro věřícího člověka je tedy vědomí toho, že Bůh manželství chce, počítá s ním a žehná mu velmi pádným důvodem k naději tváří v tvář lidské slabosti, křehkosti a lidským pádům.

Dalším přáním je pro změnu opět naděje. Naděje, že přes všechnu lidskou slabost a přes všechny obtíže života budete Vy i mnohé jiné křesťanské rodiny ztělesněním pravdivosti dvou biblických obrazů, které bych považoval za důležité průvodce života rodin.

Tím prvým je Ježíšův obraz - podobenství o rozsévači[13]. Zatímco se mnohdy věnuje až přílišná pozornost varováním před tím, abychom nebyli půdou mělkou, neúrodnou, kamenitou, ve které zaseté semeno uschne, přijde často zkrátka hlavní téma tohoto známého podobenství o rozsévači, který vyšel rozsévat. Totiž tvrzení, podobenstvím zobrazené, že zasévané semeno je bezpochyby kvalitní, životaschopné, dobré, schopné přinést úrodu. Ve světle tohoto podobenství potom i rodina, kde se „rozsévalo dobré semeno“ Božího slova a přece se všichni v danou chvíli tímto slovem neřídí a semeno nechávají být bez péče, může ztělesňovat naději, že není ještě doba žně a dobré semeno – pokud bylo zaseto – má šanci přinést úrodu. K tomu se mi pojí ještě jeden evangelní obraz, ještě jedno podobenství, které si dovolím nazvat elegantně „podobenstvím pro slabé a spavé“, méně elegantně „podobenstvím pro osoby poněkud líné“[14]. To říká, že s Božím královstvím je to, jako když člověk nasel na svém poli dobré semeno. Ať bdí nebo spí, semeno klíčí a roste, ve svůj čas přináší plody. Tato naděje osvobozuje poctivého křesťana, ať rodiče nebo potomka, od úzkosti, že nesmí ani na chvíli „zamhouřit oči“, že se musí stále starat, hlídat, pěstovat, pečovat, poučovat ne-li nutit. Nemusí. Je-li zaseto dobré semeno, lze se také v naději spolehnout.       

 

A poslední přání je tak trochu přáním pro mne a pro všechny, kdo se zabývají celou šíři lidských a specificky křesťanských problémů v pastoraci. Je to přání – prosba. A jejím předmětem je, jak jistě uhodnete, opět naděje.

Velmi bych vás prosil, abyste nemysleli jen na ty, kdo vzornými (křesťanskými) rodinami byli, jsou, budou nebo být mají. Prosím Vás, abyste mysleli – alespoň v pozadí svých úvah, také na ty, kteří vzornými, standardními (křesťanskými) rodinami nejsou, nemohou být, a tedy nebudou. Podobně, jako na ně myslí například postsynodální dokument Familiaris consortio papeže Jana Pavla II[15] a také papež František.  Mám tedy na mysli lidi:

-          po rozvodu osamělé, ať s dětmi nebo bez nich

-          rozvedené a znovu sezdané

-          svobodné matky

-          ovdovělé

-          manžele, kteří nemohou mít děti

 

 

[1] JAN PAVEL II. Familiaris consortio: apoštolská adhortace Jana Pavla II. : o úkolech křesťanské rodiny v současném světě z 22. listopadu 1981. Praha: Zvon, 1992.

[2] FC 4.

[3] Obsáhle je rozváděno toto téma in: OPATRNÝ, M. Sociální práce a teologie, Praha: Vyšehrad, 2013, s. 114-153.

[4] FC 4.

[5] FC 4.

[6]  KASPER, Walter. Evangelium o rodině: úvodní projev k připravované synodě o rodině. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014

[7]Papež František Lumen Fidei = Světlo víry: encyklika. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2013.

[8] Model rodiny, tvořené rodiči, jejich dětmi, případně prarodiči vykazuje neobyčejnou stabilitu ve všech epochách vývoje lidstva a ve všech známých současných společnostech. Prakticky neexistuje žádný typ společnosti, který by se neopíral o rodinu jako o svůj základní článek. In: MATOUŠEK, O., Rodina jako vztahová síť, Sociologické nakladatelství: Praha 1997, s. 9.

[9] Stálá přítomnost vysoce citově angažovaných rodičů je dnes považována za nepostradatelnou podmínku zdravého duševního i tělesného vývoje dítěte. In: MATOUŠEK, s. 8.

[10] Srov. Gn 1,26-28.

[11] Srov. Sk 2,38.

[12] Srov.Gn 2,24 ;  Mt 19,6.

[13] Srov. Mk 4,1-9.

[14] Srov. Mk 4,26-29.

[15] JAN PAVEL II., Apoštolská exhortace Familiaris consortio z listopadu 1981, český překlad Zvon : Praha 1995.

 

 

Koncpekt přednášky na vikariátním dni klatovského vikariátu 7.3.2015 v Nýrsku. 
Redakčně upraveno (nadpis, perex).

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...