Za svůj dosavadní život jsem překročil práh věznice dvakrát. Pokaždé to bylo dobrovolně a jen na skok a pokaždé mě přes něj převedla souhra různých náhod a narážek jen tak mimochodem.

K té druhé návštěvě došlo minulý rok v červenci v rámci duchovní obnovy ve věznici v Rýnovicích u Jablonce nad Nisou. Původní přednášející zrušil svou účast a náhradní mě požádal, jestli bych nejel s ním, jako morální podpora. Řekl jsem, že ano, s tím, že vůbec netuším, k čemu tam budu dobrý, že mohu nabídnout pouze svoji účast a modlitbu. Stejně tak jsem na dotaz duchovní správy věznice, kdo jsem, odpověděl, že v podstatě „nikdo“. Ale pro ty zúčastněné jsem nebyl nikým, ale někým. Někým, kdo pro ně obětoval volný den, komu stáli za rozhovor. A obzvlášť cenné bylo, že jsem byl někdo z těch „slušných“ lidí. Jeden z nich mi pak do dopisu napsal: „Jseš můj první kamarád, kterej není grázl“.

Co mě asi šokovalo nejvíc, byla struktura účastníků obnovy. Nevím, co jsem čekal, ale 20 kluků mého věku (lehce nad 30 let) s opakovanými tresty a dvoucifernou délkou skutečně ne.

Druhý hlavní dojem byla jejich víra. Není vyumělkovaná a impotentní, jejich prosby mají zvuk, jejich radost a chvála vychází z živé zkušenosti. Není sebestředná, mnoho z nich se modlí nejen za své oběti a jejich rodiny, ale i za různé lidi, o kterých se dozvěděli, že potřebují modlitbu, s vědomím, že čas na modlitbu je jedna z mála věcí, které mají dostatek, a že nemusí do konce trestu čas zabíjet, ale mohou mu dávat smysl.

Zároveň je to ale víra křehká. Celou dobu mi ti hromotlukové s holými hlavami a potetovanými pažemi připomínali moje dva syny ještě zcela neodrostlé plenkám. V bezpečí svého společenství pod křídly paní kaplanky to „funguje“, ale bez této opory se všechno rychle sesype. A mnozí si uvědomují, že nemají kam jít, že nemají někoho, kdo jim pomůže v jejich boji proti starým známostem, návykům a způsobům řešení, a jsou vlastně rádi za dlouhé tresty.

Takže otázka, se kterou jsem odjel a která pořád neodezněla, je, co s tím? Co by se dalo dělat pro tyto lidi, jejichž všichni kamarádi jsou grázlové, jejichž rodiny jsou často rozbité, jejichž zaměstnatelnost je díky záznamu v rejstříku mizivá… a co můžu udělat já.

Duchovní obnova má člověka zneklidnit v jeho jistotách a pohodlí, znovu nastolit otázku, kdo je můj bližní, rozšířit pohled a srdce. Nevím, jak primární účastníci, ale já jsem se vracel domů obnoven.

PS: Toto je spíše spam využívající distribuční síť Zpravodaje: další věc, se kterou by bylo potřeba něco dělat, je nabídka práce pro vězně. Ve vězení je možné pracovat, ale jelikož velmi málo zaměstnavatelů má chuť si s takovými lidmi něco začít, je nabídka velmi malá a práce tak častěji není než je, což je demoralizující a rozkladné. Tak kdyby někdo ze čtenářů cítil, že tudy vede odpověď na otázku, co můžu udělat já…

Jiří Ozzy Černý

Převzato ze Zpravodaje pražské arcidiecéze 2014/02

Redakčně upraveno