V hovoru o křesťanské naději za hranicí smrti narážíme na skutečnost, že křesťanský náboženský jazyk je mnohým nesrozumitelný nebo je mu rozuměno jinak, protože posluchači se pohybují v jiných myšlenkových okruzích, než jsou křesťanské. Slova „vzkříšení“, „život věčný“, „zatracení“, „věčná blaženost“ do pojmového aparátu většiny současníků nepatří a pokud ano, mají významy značně jiné, než křesťanské. Zásadním problémem je ale to, že mnohý dnešní člověk nedisponuje zkušeností s Bohem, která by pronikala jeho ostatní životní zkušenosti. Poněkud drsně řečeno: jak má člověk stát o vzkříšení a život věčný u Boha, se kterým „se nezná“? Pokud někomu chybí zkušenost s Bohem, je těžké mu objasnit křesťanskou naději ve vzkříšení. Přesto je pravdou, že většina lidí nějaké touhy po přesažení hranice smrti ve svém osobním životě má a že samotná skutečnost, že je člověk stvořen k obrazu a podobenství Božímu, už zakládá nějaké zaměření člověka k věčnosti a k Bohu, ač to nedovede vyjádřit slovníkem křesťanské teologie.
Spíš než skutečnostem věčné odplaty za dobré a zlé rozumíme dnes ceně vztahu. Nemáme teď na mysli jen mezilidské vztahy, ale máme také na mysli vztah člověka k Bohu. Trvalý dobrý vztah je hodnotou, o kterou nechceme přijít. Právě zde se odvíjí možnost neznázorňovat obraz křesťanské naděje nějakými snadno představitelnými nebeskými blaženostmi, ale spíš ho představovat jako trvalý obšťastňující vztah s Bohem, který nezničí ani smrt. A který zcela naplňuje lidskou touhu po lásce. Vzkříšení tedy znamená nejen pokračování ale i rozvinutí vztahu s Bohem v nové skutečnosti, které se tradičně říká nebe a v kvalitě, kterou můžeme tušit, ale sotva si jí představit. Rozhodně je vzkříšení něco jiného než pouhé oživnutí mrtvoly nebo nějaké „plachtění duše“ v mezihvězdném prostoru.
Je to něco nepředstavitelného, co nejen naplňuje, ale zásadně přesahuje naše nejlepší touhy i možnosti.
Redakčně upraveno,
zvýraznění v textu
