23. 8. 2006

Jak se bránit zneužívání klienty?

Referát ze Setkání křesťanských zdravotníků v Praze v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem v Praze 20.5.2006.
Pojistka ? to co zazní, bude mé osobní přesvědčení, zkušenost, to co mne k tématu napadlo, nemám patent na rozum a ve skutečnosti toho moc vlastně nevím, vzhledem k rozsahu nemůže jít o nějaké vyčerpávající pojednání o všech aspektech tématu a ostatně bych to ani nezvládl, i kdybych měl třeba i dvacet pět minut, i víc. Ono tohle moje téma by šlo psychologicky pojednat z mnoha různých úhlů ? jako umění komunikace, nebo se zaměřit na prvky asertivity, na umění říkat ne, nebo to zase pojmout jako součást problematiky hranic, atd. Já vám nabídnu vhled do svého přemýšlení z úhlu analytické psychologie a doporučuji přístup jako v Tescu ? líbí, nelíbí. Představte si, že teď těch dvacet minut projíždíte mezi těmi regály. Jestli vás něco zaujme, vemte to do ruky, prohlédněte si to blíž, a když se vám to bude jo líbit, šup s tím do košíku, jinak to vraťte. A když vám přijde, že to jsou zbytečné a navíc drahé krámy, vůbec si toho nevšímejte, nechte to být, jeďte dál.


Co to je zneužívání klienty, o co vlastně jde? Možná už je problém s pojmem klient. Zaregistroval jsem změnu, je tendence opouštět i ve zdravotnictví pojmenování pacient a mluvit o klientovi. To je velká změna, posun od modelu pasivního přijímání péče k péči, kterou si klient do jisté míry sám spoluurčuje, podílí se na ní, spoluřídí. A je to možná i posun směrem ke zvýšenému počtu situací možného zneužívání klienty. Pokud se nespletu, budu nadále užívat dvojici pojmů ? pomáhající x klient. (Vy už si to každý transponujte do svých pojmů ? zdravotník, personál, sestřička x pacient, nemocný, klient, žlučník na sedmičce u dveří)


Zneužívání klientem.

Je to nějak nenormální situace. Normální je, když si nás klienti použijí, když využijí našich nabízených služeb, když si užijí nás, naší služby, naší odbornosti i nás samotných osobně ve svůj prospěch. A my s tím souhlasíme a celý ten proces nějak řídíme, máme z toho dobrý pocit a ještě za to dostáváme zaplaceno.


Oproti tomu zneužití je obecně negativní jev. Zneužitý je poškozený zlem, je vtažený do zlého konání, poslouží zlému nechtěně, nedobrovolně, jako oběť. A v interakci mezi pomáhajícím a klientem jde o situaci, kdy jsem klientem vmanipulován a více méně nedobrovolně donucen k činnosti, kterou vlastně nechci teď a tímto způsobem konat. Tohle považuji za důležité, v té situaci zneužití klientem se většinou nejedná o obsah té činnosti, ten většinou bývá legitimní, ale spíš jde o ty okolnosti, čas, způsob, kvantitu a především jde o tu nedobrovolnost a přemožení naší svobodné vůle. Jak k tomu může dojít? Máme přece ohromnou převahu ?bílého pláště?, za námi je instituce, ohromná moc a převaha celé té naší profesionální výbavy atd. A proti nám stojí nebo dokonce leží oslabený, ubohý, nemocný člověk, který potřebuje naši pomoc. To on přemůže naši svobodnou vůli? Ne. Teď jsem u samého jádra svého dnešního sdělení pro vás. Jsem přesvědčený, to, co přemůže naši svobodnou vůli a učiní z nás oběť zneužití není náš klient, ale temná, nevědomá stránka nás samých. To v nás samých, v hlubinách naší psychiky, se probudí ta síla, která nám vezme naši svobodu, přemůže nás a donutí nás udělat co nechceme. A náš postoj obětavé služby je zdestruován a my jsem vrženi do pozice zneužité oběti. Chci připomenout, že k podmínce obětavé služby patří svoboda. Rozdíl mezi obětí ve smyslu ?obětovat? či ?obětovat se? a obětí ve smyslu ?být obětován? je právě v té svobodě! Nemám-li svobodu, jsem ten, kdo je obětován a ne ten, kdo se obětuje či obětavě slouží. Tuto nešťastnou proměnu jistě znáte z mnoha hořkých životních příběhů, na začátku zapálení, ochota, nadšení, na konci hořký pocit zneužívané oběti. A já jsem přesvědčený, že tou příčinou, která má tuto tragickou proměnu na svědomí, je síla našeho nekultivovaného a zanedbávaného nevědomí, a nikoli okolnosti či lidé kolem nás. Je totiž velice pravděpodobné, že jakmile jsem vlečen něčím silnějším do činnosti, kterou nechci, z hlediska analytické psychologie je ve hře nejspíš nutkavé, neurotické komplexové jednání. Komplexové jednání označuje jednání, které vzniká následkem aktivizace komplexu. Kratinké vysvětlení, opakování látky ? komplex je tvořen obsahem, vázaným na archetypové jádro a masivním emočním potenciálem. Tento emoční potenciál je poplatný nějaké minulé, dávné, ohrožující situaci, a do nevědomí se dostal vytěsněním, stejně jako ten obsah. Tam se nabalily na archetypové jádro a vznikl komplex. A ten od té doby ?čeká? a nepromarní žádnou příležitost, aby si mohl zabouřit. A tu příležitost dostává, když se člověk ocitne v situaci, která se nějak podobá té dávné situaci ohrožení. Takto lze rozumět většině našich emočně neadekvátních reakcí ? v banální situaci prožívám neadekvátně silnou emoci. Neadekvátně silnou proto, protože vlastně náleží úplně jiné, dávno zapomenuté vytěsněné scéně. Znám případy, kdy je takto člověk přemožen soucitem, proti své vůli. Nebo jsem paralyzován a neschopen odporu.


A podobně působí podobný fenomén, a tím je tzv. protipřenos. Opět v kostičce, protipřenos znamená, že tváří v tvář konkrétnímu člověku je mé chování určováno opět dynamikou nevědomí, a to emočním potenciálem, který je tentokrát vázán na zcela jiného člověka ve zcela jiné situaci. Nejčastěji je to dávno minulá vytěsněná scéna, kdy dítě stojí tváří v tvář rodičovské autoritativní postavě a je nějak ohroženo. Co protipřenos, podobně jako komplexové jednání, páchá v mezilidské komunikaci, vztazích a jednání, nechám na vaší fantazii, paměti a zkušenosti. Jakým způsobem se protipřenos využívá v analytické psychoterapii, to si nechám na jinou přednášku. Pro nás je důležité, že jsme označili dva, po mém soudu velmi důležité, zdroje a předpoklady pro vznik situace zneužití personálu pacientem.


A jak se tedy bránit, co dělat? Připravil jsem si pojmově situaci pro představení řešení z pohledu analytické psychologie. Pro pořádek zmíním namátkou další možnosti, jako jsou:

Komunikační dovednost, asertivita, umění říkat ne, pevnost v držení hranic profesionálního vztahu a další, ty nám mohou velmi pomoci a je důležité udržovat a rozvíjet tyto dovednosti v náležité úrovni.


Analytická psychoterapie nabízí jiný pohled a jiné řešení, které se podobá spíš prevenci. Jde o to, že při výkonu pomáhající profese se nezbytné, být průběžně v kontaktu se sebou samým. Kvalitní, pravidelný kontakt sám se sebou, se svými pocity, sny a sněním, se svými slabostmi, zraněními, nemocemi a také se svými zdroji životní síly, tedy s těmi hlubšími vrstvami mé psychiky, svým nevědomím. V mém pohledu a chápání v těchto hlubinách člověk v podstatě plynule přechází do oblasti ducha, do oblasti víry, modlitby, kontaktu se svým Bohem, s Bohem uvnitř.


Jestliže službu bližním chápeme jako naplňování vztahu s Ježíšem ve ?vnější? sféře, ve službě potřebným, pak je důležitým protipólem podobně intenzivní naplňování vztahu s ním ve ?vnitřní? sféře v komunikaci se svými hlubinami, kde je prostor kontaktu či dokonce prolnutí lidského a Božího.


Být v kontaktu sám se sebou neznamená jen zpytování svědomí před zrcadlem, ale znamená také být v kontaktu se svými zraněními. Naše zranění jsou totiž tím, co nám dodává část naší odborné kompetence, naše vlastní zranění nás spojují s našimi klienty, umožňují nám empatií vstupovat do jejich světa, porozumět jejich životní situací a společně hledat a nalézat cestu dál. Jako mnohdy, jde samozřejmě o míru té zranitelnosti, já musím mít k dispozici přiměřenou paletu sebeúzdravných postupů, které udržují moji zraněnost v těch mezích, které mi umožňují sloužit těm druhým a nestat se sám objektem pomoci. Ale neměl bych si myslet, že předpokladem služby je nezranitelnost a nezraněnost, protože potom bych byl tím víc ohrožený svými vlastními vytěsněnými temnými silami, které se vždy aktivizují v kontaktu s utrpením, nemocí, bezmocí, depresí, zoufalstvím. Naopak, zranitelnost je nezbytná, zraněnost je nevyhnutelná v pomáhajících profesích.


Vždyť je jen jeden svět, jeden duchovní svět, jeden Bůh nad námi a v nás, a jedna a táž galerie démonů okolo nás, v těch kterým sloužíme i v nás samých.


A nemám-li být ohrožený vydíráním a zneužitím, měl bych znát sám sebe, své temnoty, znát svou komplexovou scénu. Měl bych znát dobře svůj životní příběh a mít ho natolik zpracovaný, abych v něm nepotřeboval nic měnit nebo přecházet mlčením. Měl bych být citlivý ke svým pocitům, snům, strachům, obavám, ke vší té havěti, která se kroutí v temných zákoutích psyché každého z nás, ke všemu tomu haraburdí, ke všem těm smetištím, ke všem těm křehkým květinkám, které tam mnohdy vyrůstají. Měl bych umět sestoupit do temnot a zase z nich vyjít, říkám tomu umění vycházet a vcházet. Když neznám cestu tam, nemohu se dostatečně přiblížit ke svým klientům a být s nimi a u nich natolik blízko, aby jim má přítomnost byla co platná. Když neznám cestu zpátky, hrozí, že se utopím v jejich i vlastních temnotách.


A cestu se naučím, jen když se budu dívat, když si budu všímat, když si budu pamatovat, když se nebudu od ničeho pohoršeně odvracet.


A jak se to všechno dělá? Není to nesmysl? Vyzývám ke kontaktu s temnotami nevědomí. Nevědomí je od toho nevědomí, že si ho nejde uvědomit, ne?


Ne, naopak, nevědomí se pánubohu velmi povedlo, to je úžasná záležitost. Skládá se z mnoha vrstev, na to teď není čas, ale věřte mi, že celé velké vrstvy nevědomí usilují o to, aby byly zvědoměny, aby protlačili do vědomí nějaký ten obraz a symbol, aby do jejich temnot zazářilo světlo. A stále platí, že jednou z královských cest do nevědomí je sen. Skutečně si myslím, že není na škodu, když se jako pomáhající alespoň trochu vyznáme v tom, jak fungují sny. Vědět o tom, že jim jde kompenzaci vyhroceného vědomého postoje, že nás tedy upozorňují na nerovnováhu a snaží se těmi obrazy docílit znovu vyváženějšího stavu. Vědět o tom, že velmi často je sen nikoli obrazem vnějšího světa, ale symbolickým znázorněním naší vnitřní scény. Že každý člověk a každá věc ve snu může znázorňovat nějaký aspekt nás samých a naší momentální situace, která obsahuje nějaký rozpor či nevyváženost. Když se takhle podíváte na své sny, otevře se vám úplně nová dimenze porozumění, zkuste to.


A další cestou ke kontaktu s naším nevědomím je tělesný symptom. Každá naše nemoc, slabost, insuficience, bolest, se nějak projevuje somaticky. Když to vezmete, že skrze řeč těla, skrze nemoc a bolest těla k nám symbolicky promlouvají naše hlubiny, naše nevědomí, zase se vám otevře další dimenze porozumění. Bolí vás hlava nebo žaludek? Chcete mít všechno pod kontrolou nebo nemůžete něco strávit? O čem mluví bolest rukou v porovnání s bolestí nohou? (Nemyslím teď, že se pozná, jestli jste hráli fotbal nebo makali na zahrádce). Tady jde o citlivost pro symboliku. Co vám říká špatné dýchání a co bolest v zádech? Kdy jste se naposled pořádně zhluboka nadechli a narovnali? Že byste se před něčím nebo někým pořád hrbili? Nebo na všechno kašlete? Co kůže? Máte dobré hranice mezi sebou a zbytkem světa? Víte kde začínáte a kde končíte, nebo vám to musí nějaké to svědění připomínat? Tohle taky znamená být v kontaktu sám se sebou, prostřednictvím řeči těla a řeči nemoci, které jsou řečí našich hlubin.


A jedna z posledních myšlenek. Pro mne osobně je velmi důležité vědomí, že naše služba druhým je součástí našeho lidského a duchovního zrání, našeho následování Ježíši Krista. Pokud uneseme každý den kontakt se slabostí, úzkostí a temnotou našich klientů a pokud nezavíráme oči před slabostí, úzkostí a temnotou nás samých, ale obé akceptujeme a přijímáme, potud nejen že se stáváme stále méně zneužitelnými, znesvobozenými a manipulovatelnými našimi klienty i sebou samými, ale také jedinečným způsobem následujeme našeho Pána.

Vždyť Ježíš udělal právě tohle, podíval se na všechnu bídu, slabost a hřích světa, vzal je na sebe a tím je proměnil v cestu do Božího království.




***

Další texty k tématu služba naleznete zde


Čtení z dnešního dne: Úterý 12.11.

Iz 40,1-11; Mt 18,12-14

Komentář k Iz 40,1-11: I já jsem vyzván, abych volal! Okolí mám beze strachu upozornit: můj Bůh je šetrný ke slabým, jako pastýř k březí ovečce.

Zdroj: Nedělní liturgie

Jan od Kříže (svátek 14.12.)

(10. 12. 2017) Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy... Zemřel 14. 12....

Jak obdarovat, aby se nejednalo o další věc do šuplíku?

(7. 12. 2017) Přemýšlíte, jaký dárek k Vánocům vybrat nejbližším? Katolický týdeník přinesl několik zajiíavých tipů.

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni
(5. 12. 2017) Nabízíme vám zajímavý tip - jako jeden z důvodů navštívit západočeskou metropoli...

Adoptuj si politika

(4. 12. 2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude odrážet...

Mikuláš (6.12.)

(4. 12. 2017) Mikulášova velikost nebyla v hrdinství, které se nechává mučit, zavřít a popravit. Jeho velikostí byla každodenní...

Ježíškova vnoučata - již podruhé

(30. 11. 2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.