2. 3. 2015 , (Foto: IMA)

Jak se nenechat udusit ´černou kronikou´ života?

Jak se nenechat udusit  ´černou kronikou´ života?

Najít odvahu podívat se na svůj život novým pohledem

Život nám často – můžeme říci neustále – staví před oči naše pochybení a nejrůznější  tragické situace plné smrti a nenávisti, která ovládá tento svět. Když se nad tuto černou kroniku nedokážeme povznést, riskujeme, že v sobě zcela udusíme důvěru a naději.  Co máme dělat?

Musíme najít odvahu a podívat se na svůj život novým pohledem, očištěným upřímnou lítostí a vytrvalou modlitbou. Právě v modlitbě se můžeme setkat s Bohem, mluvit s ním a naslouchat jeho hlasu. Budeme-li o to usilovat, Bůh se nám zjeví ve své tajemné a paradoxní přesažnosti – svrchovaně veliký, a zároveň blízký, dobrý a trpělivý – a naše srdce se otevře pravdě o nás samých i o druhých lidech. Tváří v tvář Bohu se každé odsouzení mění v pokornou prosbu o odpouštění pro všechny, neboť všichni jsme spoluzodpovědni  za zlo.

Toto pravidelné setkání s ním mění způsob, jakým vidíme dějiny svého života i celého světa. Zde se můžeme učit objevovat stopy Boží přítomnosti a skrytá, avšak živá semena dobra. Zde můžeme s vírou a trpělivostí čekat, až tato setba vykvete do své plné krásy.

Milovat tak, jak miluje Bůh

"Připodobnit se Bohu znamená milovat tak, jak miluje on, mít radost a potěšení z dobra, které prožívá náš bližní, a trpět a naříkat nad zlem, které na něj doléhá. Duše, která takto vnímá svět, je otevřená dobru a touží jedině po dobru. Proto při pohledu na hříchy lidí neupadá do pýchy, nikoho nesoudí a nikým nepohrdá. Pýchu, která člověka vede k posuzování, v ní ničí právě toto vědomí, takže vidí nejen morální zlo svého bližního, kterým sama trpí a které si přivlastňuje, ale všímá si i tělesných bolestí, které sužují lidstvo, a v síle lásky, která ji zcela naplňuje, je považuje za své bolesti" (Anděla z Foligna, Istruzioni, Florencie 1926, 257n).

Bože, má netrpělivost vnímá život pouze jako námahu

Bože, kdykoliv se omezenost mého životního obzoru
odvažuje posuzovat nekonečné prostory tvého milosrdenství,
vyslyš mě, Pane, a odpusť.

Má netrpělivost vnímá život pouze jako námahu, utrpení,
prázdné sliby nebo zbytečné zkoušky.
Rozšiř mé ubohé srdce, abych nezarmucoval Ducha svatého,
který všechno udržuje při životě a všechno obnovuje.

Nauč mě, Bože, vidět ve věcech i v lidech, kteří mě obklopují,
jen to nejlepší, nauč mě pozorovat tento svět
očima tvé otcovské lásky. 

Děj, ať beru sám sebe takového, jaký jsem,
a ať se tím neznepokojuji.
Dej, ať poznám, že se na mě díváš se zalíbením,
že mě očekáváš a že mi odpouštíš
a ať se také já učím odpouštět, očekávat a mlčet.

Ty sám mi dej poznat nejvhodnější dobu a způsob,
abych svým bližním nabídl pomoc, kterou potřebují,
a nikoho nevylučoval ze svého srdce.

Cítím-li, že na mě útočí strach
a má naděje skomírá, ujmi se ty sám, Pane, iniciativy.
Kéž můj výkřik „Jak dlouho ještě, Pane?“
není projevem pýchy ani hořkou výčitkou,
ale voláním dítěte, které – přestože má slzy v očích – ví,
že mluví se svým Otcem. 

 

Se svolením převzato z knihy Lectio Divina na každý den v roce 3, str. 119-121
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno

 


Hospodinu svěř svůj osud,
v něho důvěřuj, on sám bude jednat.

Žalm 37 (36)

Nehněvej se na ty, kdo konají zlo, *
nezáviď těm, kdo páchají nepravost,
vždyť zvadnou rychle jako tráva, *
jako zelená bylina uschnou.
Doufej v Hospodina a čiň dobro, *
pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu.
Raduj se v Hospodinu *
a dá ti, po čem touží tvé srdce.
Hospodinu svěř svůj osud, *
v něho důvěřuj, on sám bude jednat.
Tvé spravedlnosti dá vzejít jako světlu, *
tvému právu jak polednímu jasu.
Spočiň v Hospodinu a důvěřuj v něho! +
Nezlob se na toho, kdo má v životě štěstí *
a při tom strojí úklady.
Přestaň se hněvat a zanech zlosti, *
nepohoršuj se, to vede jen k zlému.
Neboť zločinci budou vyhlazeni, *
kdo však doufají v Hospodina, budou vlastnit zemi.
Ještě chvíli – a bezbožník zmizí, *
nadarmo se budeš pídit po jeho stopě.
Pokorní však budou vlastnit zemi, *
budou se těšit z hlubokého klidu.


Bezbožník strojí úklady spravedlivému, *
skřípá proti němu zuby.
Pán se mu však směje, *
vidí, že se blíží jeho den.
Bezbožní tasí meč, napínají svůj luk, +
aby skláli chudáka a ubožáka, *
aby povraždili ty, kdo žijí správně.
Meč jim však vnikne do vlastního srdce *
a jejich luky se zlámou.
Lepší je troška, kterou má spravedlivý, *
než velké bohatství bezbožníků,
neboť ramena bezbožníků budou zpřerážena, *
ale spravedlivé Hospodin podpírá.
Hospodin pečuje o život bezúhonných, *
dědictví jejich přetrvá věky.
Nebudou zahanbeni v dobách neštěstí, *
nasytí se ve dnech hladu.
Ano, bezbožníci zhynou, +
nepřátelé Hospodinovi zajdou jako květ luhů, *
vyvanou jako dým.
Bezbožník si půjčuje, ale nesplácí, *
spravedlivý se však ustrne a rozdává.
Ti, kterým Bůh žehná, vlastnit budou zemi, *
ti, kterým zlořečí, zhynou.
Hospodin dává krokům člověka sílu, *
má zalíbení v jeho životní cestě.
Jestliže padne, nezůstane ležet, *
protože mu Hospodin podpírá ruku.
Byl jsem chlapec, a už jsem stařec, +
ale neviděl jsem, že by spravedlivý byl opuštěn, *
že by jeho děti žebraly o chléb.
Pokaždé se ustrne a půjčí, *
za to na jeho dětech spočine požehnání.
Chraň se zlého a čiň dobré, *
a přežiješ věky,
neboť Hospodin miluje spravedlnost, *
neopouští svoje zbožné.
Zločinci však zajdou, *
potomstvo bezbožníků bude vyhlazeno.
Spravedliví budou vlastnit zemi, *
budou ji obývat věčně.


Ústa spravedlivého mluví moudře, *
jeho jazyk hovoří, co je správné.
Boží zákon mu ovládá srdce, *
proto nevrávorají jeho kroky.
Bezbožník číhá na spravedlivého, *
snaží se ho zabít.
Hospodin však mu ho neponechá v moci, *
nedá ho odsoudit, až bude souzen.
Doufej v Hospodina *
a drž se jeho cesty,
povýší tě, abys vlastnil zemi, *
s radostí uzříš zkázu bezbožníků.
Viděl jsem zpupného bezbožníka, *
vypínal se jako košatý cedr.
Přešel jsem – a hle, už ho nebylo, *
hledal jsem ho – a nenašel.
Všimni si člověka bezúhonného, pozoruj poctivého: *
vždyť budoucnost patří pokojným lidem.
Hříšníci však budou všichni zničeni, *
vyhlazeno bude potomstvo bezbožníků.

 

Čtení z dnešního dne: Pondělí 11.12.

Iz 35,1-10; Lk 5,17-26

Komentář k Iz 35,1-10: Jásot přírody kontrastuje s naším vztahem k ní. Často ji ničíme, aniž bychom si uvědomili, že i ona je pramenem poznání Jeho slávy! Z jejího souladu a harmonie můžeme mnoho vyčíst.

Zdroj: Nedělní liturgie

Jan od Kříže (svátek 14.12.)

(10. 12. 2017) Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy... Zemřel 14. 12....

Jak obdarovat, aby se nejednalo o další věc do šuplíku?

(7. 12. 2017) Přemýšlíte, jaký dárek k Vánocům vybrat nejbližším? Katolický týdeník přinesl několik zajiíavých tipů.

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni
(5. 12. 2017) Nabízíme vám zajímavý tip - jako jeden z důvodů navštívit západočeskou metropoli...

Adoptuj si politika

(4. 12. 2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude odrážet...

Mikuláš (6.12.)

(4. 12. 2017) Mikulášova velikost nebyla v hrdinství, které se nechává mučit, zavřít a popravit. Jeho velikostí byla každodenní...

Ježíškova vnoučata - již podruhé

(30. 11. 2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.