Jestliže se děsíte pozemské bídy, proč nemáte strach z bídy na věčnosti?  - archív citátů

24. 1. 2008 , Jan Heller

Jdeme životem skoro v temnotách (Jan Heller)

Cesta modlitby
Nejdřív - asi většina z nás - jdeme životem skoro v temnotách. Bída roste. Na pomezí zoufalství voláme? Bože, pomoz! Bůh dlouho neodpovídá, asi jako ženě Kananejské /Mt 15,23/. Až po čase říká: Podívej se na Krista!
Pokoušíme se k němu vzhlédnout. Ani to nejde snadno. I když je s námi hluboko ve vší bídě světa, přece je zároveň vysoko. Pak zaslechneme, co říká: Učte se ode mne pokoře srdce a trpělivosti pod křížem. Vezměte jej, přijímejte jej, nechtějte jej hned odhodit. Nám se ovšem nechce, tak si hrajeme na hloupé a ptáme se: Co to znamená?

Kristus odpovídá: když odmítáš kříž, odmítáš mne, Krista Ukřižovaného. Svoboda, do které tě vedu, je především svoboda od nároků od spoutanosti vlastním já. A my se chvějeme a práme se znovu, teď už v úzkosti: Co si tedy vlastně ještě smím přát?

A Kristus - či Bůh jím – odpovídá: Smíš si přát, abych v tom všem, čím jdeš, byl s tebou. Jako Bůh s Kristem, jako Otec se Synem. Ano, ve všem, čím jdeš: úzkostmi, strachy, pochybnostmi, bolestí, umíráním. Vším tím jde s námi On sám. A když my tím vším jdeme, smíme z toho vyrozumívat, že si nás On tak s sebou bere do lidského údělu. To je smysl starého dogmatického vyjádření verus homo – pravý člověk.

Tak člověk stojí na konci svých sil. Co je s tím vůbec možno dělat? Odevzdávat to. Když to odevzdáváme doopravdy, z hlubin a v hlubinách, poznáváme, že On to také s námi opravdu nese. Nejsme sami.

Tak jdeme dál Cestou, možná na ní spíše klopýtáme. Ale v něčem se přece začíná jasnit. Rozpoznáváme, že odevzdávat jen svou vlastní bídu je málo. Je třeba upřímně a z hlubin, spontánně a opravdově odevzdávat Bohu bídu celého světa, celého vesmíru, všeho stvoření.

Když si to uvědomíme, dolehne na nás, jak jsme v tom zadlužení. Uvědomíme si, jak právě v této modlitbě a přímluvě troskotáme, jak z temných koutů nitra vystupují skryté zbylé chuchvalce našeho sobectví. Pořád nám jde víc o sebe než o druhé. A hlavně: Nemáme co nabídnout. Ukazuje se nám, jací jsem bytostní žebráci /Luther/.

Konečně se rozpomeneme znovu na Krista. My nemáme nic, on vše. A on to vše dává. Tak přichází v Kristu Boží láska sama a nabízí se za celý hynoucí vesmír. Přijmout to znamená zapomenout na sebe, tentokrát už doopravdy: Přijď království tvé, ne moje ani naše. Buď vůle tvá, ne moje ani naše. Posvěť se jméno tvé, ne moje ani naše. Tak se konec naší vůle stává začátkem nových věcí. Starý věk se láme ve smrti vlastního já, ohněm sebespálení pod mečem cherubů /Gn 3,21/ se vracíme do ráje. Živ jsem pak už ne já, ale živ je ve mně Kristus. /Gal 2,20/


Koncept 29. 4, 04, přepis 9.5.04

Čtení z dnešního dne: Pondělí 16.7.

Iz 1,10-17; Mt 10,34 – 11,1

Komentář k Iz 1,10-17: Není i moje zbožnost někdy podobně křečovitá? Uvědomuji si, že hlavní a jedinou oběť přinesl Ježíš? Nesnažím se vlastní silou „dobýt nebe“, a neodvádím tak svou pozornost od potřebných?

Zdroj: Nedělní liturgie

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2018) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2018) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2018) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Katolická charismatická konference 2018

(4. 7. 2018) Začátek prázdnin je v Brně již neodmyslitelně spojen se začátkem charismatické konference, která se letos uskuteční od...

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2018) svátek 5.7.

Svatý Prokop (svátek 4.7.)

(3. 7. 2018) (*Chotouň asi 970 + Sázava 25.3.1053)