Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

6. 12. 2001 , Jiří Skoblík

K adventu, zejména k esse a fieri

Je asi zbytečné vysvětlovat, co slovo advent znamená. V kostelích i mimo ně se právě v současnosti velmi často ozývá a předpokládá se, že všichni vědí, že se jedná o nějaký příchod. Že se pro věřící jedná o příchod Ježíše Krista, není pro mnmohé důležité, spíše mají před očima příchod vánoc. Je až s podivem, s jakým předstihem se všude objevuje vánoční výzdoba.
Slovo advent však zasluhuje trochu zamyšlení, třebas filozofického charakteru. Nějaké bytí buď je nebo není. Třetí možnost s ohledem na princip vyloučeného třetího neexistuje. Výchozí myšlenka se dá rozšířit: nějaké bytí je buď přítomno nebo přítomno není. V obou případech je řeč o staticky pojatém bytí. Je-li bytí přítomno, prostě zde je a je to trvalý stav. Právě tak lze staticky pojímat nepřítomnost bytí.

Pojem adventu vnáší do statického pojímání rozruch. Nevyjadřuje ani esse, ani non esse, ale fieri. Něco není přítomno ani není nepřítomno, ale je umístěno mezi oběma póly. Bytí se stává, opouští nebytí, nedorazilo však dosud do bytí. Je v pohybu, sune se od jednoho bodu k druhému, prostě přichází. Vyjádřeno klasickými termíny, probíhá uskutečňování pouhé možnosti, čili proces aktualizování potence. Advent je tedy pojem vysoce dynamický.

V psychologické rovině odpovídá zmíněné dynamice prožitek vzrušení. Advent vzrušuje, a to na obě strany. Pozitivně, jde-li o něco nebo o někoho, po kom se touží. V opačném případě vzrušuje samozřejmě negativně. V klasických textech: "Maranatha!", proti tomu "Dies irae".

Už je to víc než deset let. Kdo šel tehdy na procházku na Petřín, viděl zaparkové cesty ucpané trabanty a wartburgy, které tam odstavili jejich majitelé z NDR, protože s nimi nemohli vjet do nádvoří západoněmeckého velvyslanectví. Češi sice neměli příležitost naložit podobně se svými škodovkami, velmi živě však vnímali vzrušení nad adventem nového uspořádání věcí. Někoho by snad mohla napadnout analogie s odumíráním asyrské veleříše, i když se nyní dobytí Ninive nekonalo.

Nejen obsah, ale taky intenzita prožívání každého adventu je závislá na kvalitě toho, co nebo kdo přichází. Věřící křesťan je veden k tomu, aby chápal advent, o kterém se nyní mluví a který má být předmětem tohoto zamyšlení, nikoliv jako řeč o něčem, ale o někom, a tím podle jeho víry není nikdo menší než Tvůrce univerza, vstupující do středu svého díla (aby odtamtud byl záhy vyhnán). Platí tedy: obsah a intenzita pozitivního prožívání křesťanského adventu jsou závislé na kvalitě, kterou přiznáváme přicházejícímu Ježíši. Zdánlivě je vše naprosto jasné: přichází Bohočlověk a přináší spásu, říká víra (fides quae!). Proto říká sv. Pavel v třetí neděli adventní "Radujte se stále v Pánu, opakuji radujte se, Pán je blízko." Z etického hlediska je pozoruhodné, že dokument o křesťanské neděli mluví o radosti jako ctnosti (s příslušnými důsledky, které z toho v mravním životě člověka vyplývají), ačkoliv je především afektem.

Vznešené myšlenky o Ježíši Kristu zprostředkovala církev. Myšlenkami členů církve se stávají tehdy, když je od církve přijmou. Není to tak snadné, jak by se zdálo. Církev jako nevěsta Kristova, jeho mystické tělo, putující Boží lid (tuto skutečnost, která je a právě protože je mysteriem, se člověk snaží polapit nějakým vhodným označením) potřebovala mnohem delší dobu než je doba jednoho dlouhého lidského života, aby se dobrala významných závěrů o tajemství Ježíšovy osoby, o Kristově mysteriu. Jepičí život člověka na to tolik času nemá a přece by každý uvítal, kdyby mohl na základě Božího daru i vlastních úvah říci o Kristu totéž, co o něm říká nauka víry, etsi ecclesia non daretur.

Snad se zdá, že tyto řádky opouštějí rámec adventního zamyšlení a věnují se apologetice, přesto stojí za to, na započaté cestě pokračoval. Z řečeného mi vyplývají dva závěry. Jeden je tento: Nejsem-li schopen ocenit Ježíšovo mysterium jinak, než opakováním toho, k čemu dospěli jiní, jsem schopen ocenit vlastními silami jeho lidský profil, aniž bych myšlenky někoho musel opakovat. Má-li někdo potíže s Kristovým božstvím, nechť se začne zabývat jeho lidstvím. Ani to však není snadné.

V evangeliu věta stojí proslulá věta o celnících a nevěstkách, kteří mají náskok před prominenty. Věřící jsou na tuto větu zvyklí a radostně s ní souhlasí. Proto nepředstavuje žádnou překážku adventní radosti. Přeloží-li se však její obsah do dnešní doby, řekl nějaký nábožensky a společensky bezvýznamný návštěvník katedrály, stojící hluboko pod církevní hierarchií, kardinálu Vlkovi na konci slavnostní bohoslužby, že odpuzující bezdomovec, vyspávající opičku na hlavním nádraží, je na tom u Boha líp, než kardinál. Jak by asi v takové chvíli reagovali přítomní věřící? Byli by jistě takovou řečí pobouřeni a ministranti nebo kostelník by se pokoušeli smělce vyhnat z katedrály jako rušitele bohoslužeb.

Uváží li se, že v společenských rolích aktérů popsané scény prvního století, kterými jsou Ježíš, celníci, nevěstky, velekněží a zákoníci je určitá analogie se společenskými rolemi dvacátého století, a že křesťanství smělce prvního století pohoršeně neodsoudilo, jak by to udělalo křesťanství století dvacátého, ale povýšilo ho k nejvyšším poctám na oltáři, není dostatek místa pro údiv.

Přitom nejde o neprůhledné mysterium, ale o srozumitelnou řeč. To lze dokázat tím, že jsou po ruce přesvědčivá a uklidňující vysvětlení, jak porozumět větě o náskoku společenských outsiderů před prominenty. Kdo by však s příslušným vysvětlením pospíchal, neutralizoval by neslýchaný náboj popsané scény, která má pomoci taky dnešnímu křesťanovi. Proto by ji měl na sebe nechat působit dostatečně dlouho, aby se zbavili pokušení: „nás se to netýká".

Týká-li se to však taky nás, musíme-li si vážně položit zneklidňující otázku, nejsme-li na tom podobně jako velekněží a zákoníci, a je-li ten, kdo nás svým výrokem zneklidnil, sám Ježíš, je důvod radovat se z toho, že přichází? Důvod pro to je, ale pod podmínkou, že vyslovené výtky šmahem nezamítneme, ale vztáhneme je ochotně na sebe, i když jsou pro nás hořké. Není totiž snadné, jít cestou spásy za celníky a nevěstkami v druhé řadě a zvládat silné pobouření, které nás přitom jímá. Ale je to cesta k svobodě s podobným radostným očekáváním, jaké měli němečtí turisti v podzimní Praze před jedenácti lety. Je to taky cesta k vyššímu porozumění, protože nastoupením cesty k svobodě, vroubené realistickým sebeoceněním, odvrátíme od sebe ostří věty nerozumíte-li věcem pozemským, jak budete rozumět nebeským?

První závěr z úvodní úvahy říkal: Nejsem-li schopen ocenit Ježíšovo mysterium jinak než opakováním toho, k čemu dospěli jiní, jsem aspoň schopen ocenit vlastními silami jeho lidský profil. Nyní k druhému závěru, který s prvním souvisí. Nejsem-li schopen dospět k Ježíšovu mysteriu jinak, než tím, že je mi víra v ně darována, nesmím ji před druhými vydávat za své dílo.

Rád bych znovu upozornil na dost častý zlozvyk věřících. Když vysvětlují a zdůvodňují svou víru druhým, jakoby říkali, že je k víře přivedly ty a ty důvody. To ale není pravda. Víru dostali darovanou. Jinak by totiž neuvěřili v inkarnaci jako mysterium, ale dopracovali by se k němu jako k logicky uchopitelnému předmětu lidského poznání. My můžeme poctivým hledáním dospět dost daleko, můžeme projít řadu kategorií, do kterých se Ježíš zdánlivě vejde. Půjdeme přitom v stopách kafarnaumského setníka, který se opíral o životní zkušenost. Že nám však například kategorie Mesiáše už dostupná není, říkají slova: Petře, nesdělilo ti to tělo a krev, ale nebeský Otec. Důvody, které je možno pro takové odhalení uvést, a které jsou v standartní lidské komunikaci sdělitelné, jsou dodatečným rozumovým podložením víry, která už byla darována. To se týká jak Petra, tak taky nás. Jako návod, jak o své víře mluvit, se hodí Ježíšovo slovo: "kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko..." Nedává se návod, jak k víře dospět, ale probouzí silnou touhu po ní. Zatouží-li po ní člověk a touží-li po ní vytrvale, je to účinnější než studium argumentů.

Adventní doba obsahuje proslulý citát, který snad přinese uklidnění. Rosu dejte nebesa shůry a oblaka dštěte spravedlivého, se četlo v starších českých překladech. Jako je pro pozemskou úrodu důležitá rosa jako pramen pozemské vláhy, tak je pro nebeskou úrodu důležitý spravedlivý jako pramen nebeské přízně. Latinský překlad Písma svatého Starého Zákona zní nubes pluant iustum. Ono iustum chápe překlad jako maskulinum a myslí tím spravedlivého Syna člověka, přicházejícího v oblacích. Gramaticky by však slovo iustum mohlo být překládáno taky jako neutrum, v smyslu to, co je spravedlivé, nebo jednoduše spravedlnost. Tak to taky myslí Izaiáš, z jehož proroctví je tento text vzat. Tedy: z oblaků ať kane spravedlnost.

Srovnáním sz textu s textem překladu, srovnáním spravedlnosti se spravedlivým sledujeme vývoj dějin spásy od staré k nové úmluvě. Abstraktum se v Ježíšově osobě konkretizuje. Dá se ale postupovat taky opačně. Od parafráze zpět k originálu, od spravedlivého k spravedlnosti.

Jaký užitek z toho plyne? Nezamlží se jedinečnost Ježíše Krista? Jak bylo řečeno, spravedlnost je abstraktum, konkretizované historicky v Ježíši. Ježíš vrácený zpět do abstrakta spravedlnosti není Ježíš ztracený, pouze jinak promlouvající. Je to Ježíš Kristus univerzální, který sděluje poselství i za hranicemi církve: "Ze svých slov budeš ospravedlněn, ze svých slov budeš odsouzen." Jestliže je spravedlivý identifikovatelný s Ježíšem Kristem, přicházejícím do Betléma a na oblacích nebeských, nevzdaluje se od něho text, mluvící o spravedlnosti, protože je identifikovatelná s Ježíšem Kristem anonymním, jehož skrytost bude odstraněna otevřením očí, až přijde čas, nebude-li se tomu člověk bránit.

V této věci jsme všichni na stejné lodi, věřící i nevěřící, jak bylo vidět na větě celníci a nevěstky vás předejdou. Ženě, cizince a družce šesti mužů byly u Jakubovy studnice sděleny věci, které Ježíš neřekl mužům, Izraelitům a náboženským prominentům. Daly by se shrnout do myšlenky Praví ctitelé se budou klanět s radikální poctivostí vůči dosaženému duchovnímu obzoru. Tak promlouvá univerzální Ježíš Kristus. To taky patří k adventní době.

V papežských dokumentech je zvykem, že se autor na konci textu obrací k Panně Marii. To lze napodobit. Vždyť adventní doba je dobou Mariina těhotenství, a to je jistě v životě každé ženy důležitou událostí. Pro lékaře může být zajímavé, k jakým zátěžovým situacím během jejího těhotenství došlo. Nevíme nic o tělesných komplikacích, zato se čtenář Písma dozví o komplikacích duševních.

První je započaté mateřství bez účasti manžela. Jak přijme tuto událost můj snoubenec? Žádný muž na světě by své ženě nevěřil, že se dočkala panenského početí, nýbrž vždycky by je vysvětlil nevěrou. Absurdním domyšlením Mariiny situace by bylo, že by ji její snoubenec mohl jako cizoložnici nechat ukamenovat, což mu dovoloval Mojžíšův zákon a tím by zahubil zároveň s ženou Božího Syna, kterého tak slavnostně ohlásil anděl. Jestliže Maria odpověděla andělu vírou, staň se mi podle tvého slova, ústí její víra zcela organicky do naděje. Co Bůh započal, to taky zdárně dokončí.

Druhým problémem je návštěva Alžběty. Důvodem není pečování o těhotnou příbuznou, nýbrž přijetí nabídnutého důkazu, že anděl mluvil pravdu. Alžbětino těhotenství je totiž právě proto, že je naprosto nefyziologické, důkazem těhotenství Mariina. Je ale neúnosné zeptat se staré ženy přímo: jsi v jiném stavu? Než se Maria může k něčemu rozhodnout, zasahuje znovu vyšší moc.

Propuká-li na to Maria v jásot Magnifikatu, dá se to vysvětlit nejen prostou radostí z vyvolení, nýbrž taky osvobozením z těžkého napětí, v kterém od počátku těhotenství žila. Jásot je motivován úžasem nad Boží režií, která odklízí všechny překážky, postavené do cesty poslušnému Božímu nástroji. Jak jinak chápat výraz ponížení? Originál totiž nevyjadřuje bezvýznamnost, ale pokoření. Co se jednou naplno projeví pod křížem, je na Mariině osudu, než vešla do slávy, od samého počátku jejího mateřství patrné: per aspera ad astra.

Na začátek stránky Na seznam komentářů Na úvodní stránku



Se svolením převzato z webu ThDr. Jiřího Skoblíka, který přednáší morálku na Katolické teologické fakultě UK Praha
Témata: Advent

Čtení z dnešního dne: Pondělí 20.11.

1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64; Lk 18,35-43

Komentář k 1 Mak 1,10-15.41-43.54-57.62-64: Spolu s novým stylem, vynuceným řeckou nadvládou, přichází: porušení zákona, oddání se modloslužbě. Nepřipadá ti, že jsou lidé stále stejní? Chci jít proti proudu!

Zdroj: Nedělní liturgie

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...