Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

3. 8. 2007 , Aleš Opatrný

Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ?

/Latinská mše II./
Pokusme se uvažovat o tom, kdo v naší zemi předkoncilní liturgii požaduje.
 
Na první pohled by se zdálo, že to budou především pamětníci staré liturgie, kteří si na obnovenou liturgii (za čtyřicet let!) nezvykli. Nepochybně i tito lidé existují, ale přinejmenším v naší zemi netvoří významnou část těch, kteří starou liturgii požadují a opěvují.
 
Prefekt kongregace pro svátosti kardinál Knox rozeslal roku 1980 biskupům celého světa list, ve kterém se dotazoval, zda v jejich diecézích existují skupiny, trvající na staré liturgii. Tehdejší pražský arcibiskup a předseda interdiecézní liturgické komise kardinál Tomášek Tomášek s jistou hrdostí odpověděl, že liturgie v latinském jazyku (podle misálu Pavla VI.) se v jeho diecézi na mnoha místech slouží, ale skupiny, trvající na užívání staré liturgie žádné nejsou. Odůvodňuje to mimo jiné tím, že reforma byla zavedena jednotně a s řádnou přípravou věřících (koncept dopisu kardinálu Knoxovi je uložen v archivu Arcibiskupství pražského). Zda tato skutečnost byla dána pouze dávnou náklonností našich katolíků k užití lidového jazyka v liturgii která teď byla naplněna, nebo zda také určitou roli hrála státní mocí způsobená nemožnost sdružovat se do zájmových skupin a konat nějaké „veřejné církevní disidentství“, můžeme dnes těžko rozsoudit.



Zastánci staré liturgie jsou zřejmě lidé, kteří se od liturgie a způsobu života církve, v kterém vyrostli, nechtějí odloučit, a také ti, kteří, ač starou praxi liturgického života neznají z vlastní zkušenosti, starou liturgií vyzdvihují a prezentují ji jako lepší. V naší zemi jsou dnes vlastně vehementními zastánci staré liturgie z největší části lidé, kteří v ní nevyrostli.

Dejme stranou v těchto úvahách některé halasné výkřiky odpůrců nové liturgie, když jejímu užívání souhrnně připisují nekázeň, svévoli a nevkus. Tyto všechny věci se jistě vyskytovaly a vyskytují, ale je to záležitost osob, vedoucích na určitém místě bohoslužbu, nikoliv vlastnost liturgie samotné. Ta, je-li řádně slavena, k svévoli nevede. A tvrzení, že jen starou liturgii lze hluboce prožívat, vyvrací například zkušenost každého, kdo zažil novou liturgii při bohoslužbách Jana Pavla II., kardinála Špidlíka, Jana Ev. Urbana a mnoha dalších.

Je také nepochybné, že kněží vzdělaní, kteří svou věrnost církvi a evangeliu osvědčili dlouholetým statečným pobytem v žaláři, byli vesměs koncilovými změnami a obnovenou liturgií nadšeni, ač (nebo právě proto), že vyrostli a byli vzdělání v předkoncilní liturgii i teologii (například kněží Pilík, Zvěřina, Mandl, Mádr, Bouše, Dvořák, Jan. Event. Urban) a také řada velmi vzdělaných katolických laiků (Myslivec, Vaško, Neradová, a mnozí další). Považovat tyto lidi za nějaké svévolné uličníky, kteří si s radostí začali dělat s liturgií, co je napadlo, může snad jen ten, kdo je neznal a nic seriozního se o nich nechce dozvědět.



V debatách o předkoncilní a pokoncilní liturgii se méně hovoří o tom, že zásadní odpůrci nové liturgie, tedy například Bratrstvo Pia X., neodmítají jen pokoncilní liturgii, ale 2. vatikánský koncil jako takový a zejména pak jeho učení o ekumenismu a náboženské svobodě. Na rozdíl od takzvaných sedisvakantistů neodmítají zastánci staré liturgie, jsou-li odpůrci koncilu, koncilové a pokoncilní papeže, ale odmítají důležité body legitimních rozhodnutí koncilu, která byla vykonána v jednotě s papežem a jím stvrzena. Otázkou potom je, jaký je skutečný postoj k celému učení církve i u těch, kteří zdánlivě „pouze“ odmítají pokoncilní liturgii, kterou nynější papež v Motu proprio označuje jako řádnou. Je prostě něčím jiným chce-li člověk k novému přiřadit také něco z minulého (to je postoj Benedikta XVI., který nechce ztratit nic z úctyhodné liturgické tradice), nebo je-li v podstatě vše po koncilu odmítnuto a dotyčný křesťan chce žít pouze v tom, co v církvi existovalo do 60. let dvacátého století. Těmito otázkami se ovšem dostáváme chtě-nechtě na pole nauky o církvi, na pole eklesiologie. Nejen liturgie je výrazem života a teologie církve, ale také vnímání změn v církvi souvisí s jejím teologickým chápáním. Vidí křesťan církev jako „Boží lid, putující dějinami“, nebo jako jakýsi kamenný hrad, do kterého vstoupí a tak se izoluje od vlivu světa? Počítá křesťan s trvalou působností Ducha svatého v církvi, která sice nezabrání jednotlivým chybám či omylům, ale která je přesto zárukou věrného putování církve k trvalému naplnění jejího úkolu? Proč by měl být Duch svatý u díla jen do poloviny 20. století a potom už ne?

Pokračování příští týden.

Latinská mše I. zde

 

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 23.11.

1 Mak 2,15-29; Lk 19,41-44

Komentář k 1 Mak 2,15-29: Horlivost pro Hospodina, dnes těžko pochopitelná. Proto tvrdíme, že je málo „povolání“. Rozhodnutí obětovat se, nelze-li jinak, odejít na poušť. A odtamtud zachraňovat…

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace KAAD poskytuje mladým křesťanským akademikům ze zahraničí studijní a badatelská...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...