Naše křehkost není překážkou působení Boží milosti, naopak... - archív citátů

3. 8. 2007 , Aleš Opatrný

Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ?

/Latinská mše II./
Pokusme se uvažovat o tom, kdo v naší zemi předkoncilní liturgii požaduje.
 
Na první pohled by se zdálo, že to budou především pamětníci staré liturgie, kteří si na obnovenou liturgii (za čtyřicet let!) nezvykli. Nepochybně i tito lidé existují, ale přinejmenším v naší zemi netvoří významnou část těch, kteří starou liturgii požadují a opěvují.
 
Prefekt kongregace pro svátosti kardinál Knox rozeslal roku 1980 biskupům celého světa list, ve kterém se dotazoval, zda v jejich diecézích existují skupiny, trvající na staré liturgii. Tehdejší pražský arcibiskup a předseda interdiecézní liturgické komise kardinál Tomášek Tomášek s jistou hrdostí odpověděl, že liturgie v latinském jazyku (podle misálu Pavla VI.) se v jeho diecézi na mnoha místech slouží, ale skupiny, trvající na užívání staré liturgie žádné nejsou. Odůvodňuje to mimo jiné tím, že reforma byla zavedena jednotně a s řádnou přípravou věřících (koncept dopisu kardinálu Knoxovi je uložen v archivu Arcibiskupství pražského). Zda tato skutečnost byla dána pouze dávnou náklonností našich katolíků k užití lidového jazyka v liturgii která teď byla naplněna, nebo zda také určitou roli hrála státní mocí způsobená nemožnost sdružovat se do zájmových skupin a konat nějaké „veřejné církevní disidentství“, můžeme dnes těžko rozsoudit.



Zastánci staré liturgie jsou zřejmě lidé, kteří se od liturgie a způsobu života církve, v kterém vyrostli, nechtějí odloučit, a také ti, kteří, ač starou praxi liturgického života neznají z vlastní zkušenosti, starou liturgií vyzdvihují a prezentují ji jako lepší. V naší zemi jsou dnes vlastně vehementními zastánci staré liturgie z největší části lidé, kteří v ní nevyrostli.

Dejme stranou v těchto úvahách některé halasné výkřiky odpůrců nové liturgie, když jejímu užívání souhrnně připisují nekázeň, svévoli a nevkus. Tyto všechny věci se jistě vyskytovaly a vyskytují, ale je to záležitost osob, vedoucích na určitém místě bohoslužbu, nikoliv vlastnost liturgie samotné. Ta, je-li řádně slavena, k svévoli nevede. A tvrzení, že jen starou liturgii lze hluboce prožívat, vyvrací například zkušenost každého, kdo zažil novou liturgii při bohoslužbách Jana Pavla II., kardinála Špidlíka, Jana Ev. Urbana a mnoha dalších.

Je také nepochybné, že kněží vzdělaní, kteří svou věrnost církvi a evangeliu osvědčili dlouholetým statečným pobytem v žaláři, byli vesměs koncilovými změnami a obnovenou liturgií nadšeni, ač (nebo právě proto), že vyrostli a byli vzdělání v předkoncilní liturgii i teologii (například kněží Pilík, Zvěřina, Mandl, Mádr, Bouše, Dvořák, Jan. Event. Urban) a také řada velmi vzdělaných katolických laiků (Myslivec, Vaško, Neradová, a mnozí další). Považovat tyto lidi za nějaké svévolné uličníky, kteří si s radostí začali dělat s liturgií, co je napadlo, může snad jen ten, kdo je neznal a nic seriozního se o nich nechce dozvědět.



V debatách o předkoncilní a pokoncilní liturgii se méně hovoří o tom, že zásadní odpůrci nové liturgie, tedy například Bratrstvo Pia X., neodmítají jen pokoncilní liturgii, ale 2. vatikánský koncil jako takový a zejména pak jeho učení o ekumenismu a náboženské svobodě. Na rozdíl od takzvaných sedisvakantistů neodmítají zastánci staré liturgie, jsou-li odpůrci koncilu, koncilové a pokoncilní papeže, ale odmítají důležité body legitimních rozhodnutí koncilu, která byla vykonána v jednotě s papežem a jím stvrzena. Otázkou potom je, jaký je skutečný postoj k celému učení církve i u těch, kteří zdánlivě „pouze“ odmítají pokoncilní liturgii, kterou nynější papež v Motu proprio označuje jako řádnou. Je prostě něčím jiným chce-li člověk k novému přiřadit také něco z minulého (to je postoj Benedikta XVI., který nechce ztratit nic z úctyhodné liturgické tradice), nebo je-li v podstatě vše po koncilu odmítnuto a dotyčný křesťan chce žít pouze v tom, co v církvi existovalo do 60. let dvacátého století. Těmito otázkami se ovšem dostáváme chtě-nechtě na pole nauky o církvi, na pole eklesiologie. Nejen liturgie je výrazem života a teologie církve, ale také vnímání změn v církvi souvisí s jejím teologickým chápáním. Vidí křesťan církev jako „Boží lid, putující dějinami“, nebo jako jakýsi kamenný hrad, do kterého vstoupí a tak se izoluje od vlivu světa? Počítá křesťan s trvalou působností Ducha svatého v církvi, která sice nezabrání jednotlivým chybám či omylům, ale která je přesto zárukou věrného putování církve k trvalému naplnění jejího úkolu? Proč by měl být Duch svatý u díla jen do poloviny 20. století a potom už ne?

Pokračování příští týden.

Latinská mše I. zde

 

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 18.1.

1 Sam 18,6-9; 19,1-7; Mk 3,7-12

Komentář k Mk 3,7-12: I dnes mnozí neduživí a nemocní vyhledávají Kristovu církev. Kéž je to pro mě jeden ze znaků její pravosti!

Zdroj: Nedělní liturgie

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...

Svátek Křtu Páně

(9. 1. 2018) V neděli po slavnosti Zjevení Páně (6.1.) se slaví svátek Křtu Páně.