Kapitola Péče o pozůstalé
z knihy Spirituální péče o nemocné a umírající

Běžná zdravotní péče a spirituální péče se týkají nemocného, pokud žije. Po jeho smrti musí zpravidla blízcí zesnulého vykonat různé úřední úkony a vypravit pohřeb. V těchto věcech někdy najdou určitou pomoc ve svém okolí, jindy ale trpí značnou bezradností nad tím, jak vůbec zařídit pohřeb, nemluvě o následném vyřizování pozůstalosti, řešení finančních otázek a podobně.

Pro ty, kdo se o nemocného doma obětavě starali, přichází s úmrtím také konec námahy, která mnohdy vynapínala jejich síly na maximum. Zdálo by se tedy, že smrt jim přinese úlevu. Jenže opatrující se často zhroutí nebo pociťuje největší bolest až poté, co tato námaha skončí. Kromě toho si blízcí nemocného mnohdy po smrti vyčítají, co všechno mohli či měli udělat, ale neudělali. Jsou to většinou výčitky neoprávněné, vždyť nikdo není vševědoucí ani všemohoucí. Avšak tyto výčitky znamenají skutečné trápení. V neposlední řadě může pozůstalé trápit také to, co nikdy nebylo vysloveno, co zesnulému nestihli říct.

Pokud někdo umírá v nemocnici, nebývá zpravidla možné se s ním rozloučit tak, jak by si to nejbližší zesnulého přáli, což mnohdy zahrnuje i fyzické doteky. Rozloučení s mrtvým tělem je pro některé pozůstalé velmi důležité a je dobře, že v hospicích je na to zpravidla pamatováno. Mrtvé tělo není hned odvezeno a pozůstalí mohou se zesnulým pobýt v tichu a klidu v místnosti k tomu určené.

Podobně je pro mnohé důležité i rozloučení se zesnulou osobou formou pohřbu – ať už církevního, nebo jen občanského. Úmrtí, ztráta a rozloučení potřebují být ritualizovány, aby byly dobře odžity. Z tohoto hlediska je pohřeb nejen společenským, ale také psychohygienickým prvkem při zpracovávání ztráty blízkého člověka. Protože se ale v naší zemi takzvané „pohřby bez obřadu“ staly takřka běžnými, potřebují pozůstalí někdy povzbudit k tomu, aby pohřeb vypravili. Situace může být ztížena tím, že si zesnulý za svého života nepřál, aby byl vykonán jakýkoliv pohřební obřad. To je třeba respektovat, ale i v takovém případě je vhodné uskutečnit nějakou formu rozloučení, které je nejen pro pozůstalé, ale i pro přátele či spolupracovníky zesnulého potřebné.

Toto všechno také volá po dobrém duchovním doprovázení pozůstalých. Duchovní doprovázení má být doprovázením v zármutku, nikoliv snahou o popření zármutku nebo o jeho likvidaci. „Se smrtí milovaného člověka zakoušíme, co je to smrt. Tento zážitek smrti nás postihne, zasáhne a způsobí, že v sobě máme náhle zmatek i ve všem, co jsme do té doby považovali za samozřejmé. Otřese naším porozuměním světu a sobě samotným, ale nutí nás i k proměně – ať chceme nebo ne.“ Autorka také na základě své psychoterapeutické praxe uvádí, že nedostatek truchlení nad ztrátou milovaného člověka vede v některých případech ke vzniku depresí.

I v případech, kdy je u pozůstalých pevná víra v Boží milosrdenství a ve vzkříšení, znamená úmrtí milovaného člověka zásah do života, ztrátu a důvod k bolesti. Zarmoucený musí svou bolest prožít a jaksi jí projít, doprovázející má unést zármutek a bolest toho, koho doprovází, ne je chtít likvidovat.

Zatímco v minulosti bylo vcelku pravidlem, že pozůstalí dávali svým oblečením najevo, že jsou zarmouceni (doslova: „nosili smutek“), dnes se většinou podle oblečení smutek nepozná, snad jen na pohřbu. Černá barva je běžnou součástí oblečení a mnohdy převládá, ačkoliv dotyčná osoba žádný smutek nemá. To znesnadňuje správný odhad, jak například mluvit s příbuzným někoho, kdo byl už dlouho vážně nemocen, a není tedy zřejmé, zda je, nebo není po smrti. Ale vyhýbat se komunikaci jen z rozpaků často znamená ponechávat zarmouceného člověka v izolaci, což mu neprospívá.

Někteří lidé považují zármutek za projev slabosti a někteří horliví křesťané za projev slabé víry. Jenže smutek je přirozenou reakcí na ztrátu blízké bytosti a jeho adekvátní prožití je psychicky zdravé. Němčina zná výstižné slovo „Trauerarbeit“, protože smutek je třeba si „odpracovat“, tedy prožít, má-li se dotyčná osoba se ztrátou zdravě vyrovnat. Ke zdravému vyrovnání totiž nepřispívá ani vytěsnění či popření zármutku, ani povrchní snaha o rozveselení. Zarmouceným je tedy třeba dopřát slzy, nářek, případně výčitky, a tyto projevy nevyvracet ani před nimi neuhýbat, ale v solidaritě se zarmoucenou osobou je snášet. Je třeba nechat zarmoucenou osobu mluvit, třeba i opakovaně, o zármutku, o bolesti a o zesnulém. Útěchou pro zarmoucené je

chápající blízkost druhých, nikoliv snaha je rozveselit nebo odvést od tématu. Těm, kteří se dostávají častěji do blízkosti pozůstalých, lze doporučit útlou knížku Naděždy Špatenkové Poradenství pro pozůstalé.  V ní uváděné stručné desatero pro pozůstalé může posloužit doprovázejícímu k orientaci v tom, k čemu je třeba pozůstalé motivovat a pomáhat jim. Lze také využít certifikovaných služeb poradců pro pozůstalé.

Desatero pro pozůstalé:

1. Zapojte se do přípravy pohřbu.

2. Věnujte pozornost tomu, co jíte a pijete.

3. Zachovejte pokud možno normální režim.

4. Posuďte svůj zdravotní stav.

5. Hovořte o zemřelém člověku.

6. Dovolte si truchlit.

7. Udělejte si čas na truchlení.

8. Dovolte si zlostné pocity.

9. Dovolte druhým, aby vám pomáhali.

10. Nebojte se vyhledat pomoc / požádat o ni.

Nakonec ještě připojme upozornění, že i u těch, kteří vcelku dobře zvládli etapu truchlení, následují ještě nejméně dvě kritická místa. Bývá to prvé výročí smrti (u některých i každé další) a zpravidla první slavení vánočních svátků, zejména tehdy, když je zesnulý za svého života s pozůstalými slavíval společně. To vyžaduje pochopení a někdy i speciální péči.