Naše křehkost není překážkou působení Boží milosti, naopak... - archív citátů

6. 4. 2011 , Aleš Opatrný

Křest jako dar. Jjak žít ze křtu. (Aleš Opatrný)

Konspekt přednášky na kněžském dnu v Praze 24. 3. 2011
Realita č. 1:
Mnohdy nekonečné debaty o tom, zda pokřtít dítě „neřádných“ rodičů (případně ještě pochyby o křtu dětí svobodných matek nebo „dětí ze zkumavky“).
Nebo úvahy o tom, jak rodiče zavázat, aby dítěti poskytli křesťanskou výchovu – třeba zdůrazněním povinností.

Realita č. 2.
Když přijde dospělý člověk se zájmem o křest, který není samozřejmě na křesťanství zralý, co mu ukážeme – nabídneme? Jak mu dáme najevo, že se ocitl na začátku cesty k velkému obdarování? Jak mu to řekneme, aby to bylo nejen správné, ale aby to i mohl pochopit?
Nebo začneme: Jo, to m u s í t e ............?

Realita č. 3.
Studenti dálkového i denního studia píší seminární práci na téma: Co pro mne znamená můj křest?
Typické odpovědi:
- ještě jsem o tom nepřemýšlel;
- neschopnost reflexe, píší jen katechismové odpovědi;
- krásná vyznání konvertitů, a to těch, kdo byli pokřtěni jako děti a teprve ve zralejším veku došli k víře, nebo těch, kdo uvěřili a byli pokřtění jako dospělí.

Otázka pro naši pastorační praxi: Je křest něčím, co je především „před člověkem“ – tedy k čemu směřuje, na co se připravuje, nebo (také, zejména) co je „za člověkem“ – tedy z čeho žije?

Zkusme položit otázku: Žije křesťan (pokud jde o svátosti) primárně ze křtu, nebo z eucharistie? Vždyť křest je branou ke všem svátostem a zásadně mění „statut“ člověka před Bohem!
A zabýváme se tím, co to znamená žít ze křtu?


Koncil o svátostech:
Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, navíc však jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku. (SC 59)
Vzdělávací význam svátostí zde nespočívá v nauce o nich, jakkoliv je potřebná, ale v jejich slavení. Slavením svátostí, samotným konáním, jsme my jakožto kněží jakož i ostatní účastníci vzděláváni.
První efekt vzdělávání: Jakkoliv je v zásadě potřebná katechetická příprava ke svátostem, není podmínkou jejich účinnosti. Svátosti jsou ryzím Božím darem, zprostředkovaným církví.

Druhý efekt vzdělávání: Samo slavení svátostí nás uvádí do jejich smyslu, zprostředkuje pochopení jejich významu.

Právě tento druhý vzdělávací efekt bych chtěl poněkud ozřejmit a rozvinout u křtu.
V liturgické knize Uvedení do křesťanského života (všeobecný úvod) čteme:

1. Svátosti, jimiž jsme uváděni do křesťanského života, osvobozují od moci temnot, přivtělují ke Kristově smrti, pohřbu a zmrtvýchvstání, udělují Ducha adoptivních dětí Božích a dávají účast na oslavě památky smrti a zmrtvýchvstání Páně ve společenství s veškerým Božím lidem (Srov. Ad Gentes 14)

2. Křest přivtěluje ke Kristu a včleňuje mezi lid Boží. Odpuštěním všech hříchů pozdvihuje člověka z přirozeného stavu k vznešenosti adoptivního dítěte Božího a činí jej novým stvořením z vody a Ducha svatého. Proto se Božími syny pouze nenazýváme, nýbrž jimi opravdu jsme.

S určitým zjednodušením můžeme říci, že křest dítěte nám především ukazuje křest jako obdarování, pro jehož přijetí ve chvíli křtu obdarovaný nedělá a nemůže dělat nic.

Křest dospělého nás potom názorně učí, že k daru křtu se dochází cestou poznání a obrácení, tedy cestou, na které se změní zásadní životní orientace. Tato změna a k tomu dar křtu znamená, že křesťan je, jak říká svatý Pavel „nové stvoření v Kristu“, nový člověk.

Křest je tedy:
Dar nového života, který vstupuje do života doposud žitého.
Vysvobození z moci zla, které nepokřtěný čelil jen vlastními silami.
Život z Ducha Božího, který je podle apoštola Pavla jedniným možným modem života křesťana (Řím 8).

Dále křest otevírá bránu k dalším svátostem, a to ne až někdy, ale hned: po křtu dospělého následuje bezprostředně biřmování a přijetí eucharistie.

Teď se podívejme na věc z druhé strany:

Jak křesťanský život spočívá na Kristu?
Pokřtěný člověk nejde (nemá jít) životem sám, ale ve všem a všude s Ježíšem, který se s ním ve křtu spojil. Jde o celoživotní vazbu, jejíž síla i prožívání může dál růst.

Jak svátosti závisejí na křtu a jak s ním souvisí?
Biřmování: „dotváří“ křest, vlastně k němu (historicky a teologicky) neodlučitelně patří. V naší dnešní praxi zvýrazňuje a posiluje vpojení pokřtěného do církve (pokřtěný nese pečeť Ducha, ne jen nějakého „církevního úřadu“) a posiluje vědomí, že křesťanský život (tedy život z víry) lze žít jen v síle Ducha svatého. Proto také liturgie i církevní právo bez rozpaků kladou u dospělého svátost biřmování hned za udělení křtu. Slaví se tedy v jedné jediné bohoslužbě celá iniciace, tedy křest, biřmování a eucharistie.

Eucharistie: křtem se člověk stává schopným plné účasti v bohoslužbě církve. Chválí tedy v eucharistii Boha jako ten, kdo je mu blízký, kdo k němu patří a kdo plně patří do chválícího, dekujícího a prosícího společenství církve.
Přijímá v eucharistii „pokrm nesmrtelnosti“ (sv. Jan Zlatoústý) – a to vždy a výrazně potom ve viatiku.

Pokání: křest znamená zásadní odpuštění hříchů, což chápeme a vidíme u křtu dospělého. Svátost smíření je potom dána křesťanovi jako „opravný prostředek“ po křtu, když se po onom generálním odpuštění hříchů a nabytí milosti ve křtu svými hříchy dostává do „stavu poškození“, který nemůže sám beze zbytku změnit. Důvod, proč se smiřovat ve svátosti pokání s Bohem a s církví, se stává zřetelným tam, kde je pochopeno, jak vysoko je křtem člověk pozdvižen, totiž na úroveň, na kterou by sám nikdy nedosáhl.

Pomazání nemocných: právě pokřtěný se může ve své nemoci plně spojovat s trpícím Ježíšem Kristem a právě pokřtěný právem očekává od Ježíše pomoc ve svém trápení, zejména pak posílení víry. V neposlední řadě pokřtěný může a má znát Trojjediného Boha, který ho přijal ve křtu za vlastního, jako toho, kdo úžasným způsobem odpouští.

Manželství: nerozlučné manželství, které, jak říká koncil, je svátostí, kterou jsou manželé ke svému úkolu „posilováni a jakoby svěceni“ (GS 48), je velkým a náročným úkolem. Křest, který člověka „přivtěluje ke Kristu a osvobozuje od mocí temnoty“, není sám o sobě zárukou úspěšného manželství, ale je východiskem pro přijetí této svátostné pomoci a je základnou bytí křesťana, na které křesťan stojí jako ten, kdo má vědomě účast na spáse. V neposlední řadě křest otevírá cestu ke zkušenosti velkého Božího odpuštění, která je velmi užitečná pro „praxi každodenního odpouštění“, bez níž se v manželství a v rodině nedá snesitelně žít. To všechno je pomocí k dobrému zvládání života v manželství, nenahrazuje to ovšem přirozené předpoklady manželů, které jsou také nutné.

Svěcení: jakkoliv znamená podíl na svátosti kněžství v kterémkoliv stupni (jáhen, kněz, biskup) velké pozdvižení člověka ke službě Kristu a jeho evangeliu, je třeba s Janem Pavlem II. vyznat, že křest je víc („vážím si víc svého křtu než svého papežství“) v tom smyslu, že člověka pozvedá na úroveň adoptivního dítěte Božího, údu Těla Kristova – což jsou věci, kterých nelze žádnou lidskou mocí dosáhnout.


A nakonec otázka – úkol: Jak budovat křestní spiritualitu?
(Zdá se mi, že je vůči eucharistické, mariánské nebo specificky řádové spiritualitě poněkud nebo i silně v pozadí.)

Některé prvky:

* Srozumitelně zdůraznit
- vyvolení;
- přijetí Bohem;
- pozdvižení na úroveň dětí Božích?

* Budovat život křesťana ne v prvé řadě na musíš–nesmíš (na což stejně mnozí nedbají), ale na vědomí, že mu byl křtem svěřen nový život – nový zdroj žití – nový status.

„Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla království Božího.“ (Sv. Lev Veliký – viz např. KKC 1691)

Proto důležitá otázka pro tento „Rok křtu“:
Jak žít ze křtu – čerpat z něho jistotu v životě – mít v něm „svátostnou kotvu“ za všech okolností?

Což také znamená:
Žít své křesťanství především z vděčného vědomí, že jsme obdarováni, a ne z trucu, strachu nebo z vědomí vlastní skvělosti či hodnoty vlastních výkonů.
Žít jako sice bídný, hříšný, vším možným ohrozitelný, leč k velké radosti a vděčnosti obdarovaný člověk.

To je úkol pastorace, duchovního doprovázení, katechizování.

Čtení z dnešního dne: Úterý 16.1.

1 Sam 16,1-13; Mk 2,23-28

Komentář k Mk 2,23-28: Ježíš i mě povzbuzuje k odvaze! Není ovšem mé křesťanství svazováno strachem, abych „něco neporušil“?

Zdroj: Nedělní liturgie

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem Letnic) a je...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...

Svátek Křtu Páně

(9. 1. 2018) V neděli po slavnosti Zjevení Páně (6.1.) se slaví svátek Křtu Páně.

Jiří Reinsberg - výročí úmrtí (+ 6. 1. 2004)

(6. 1. 2018) 6. 1. 2004 zemřel výrazný, legendární a vyhledávaný farář u Panny Marie před Týnem na pražském Staroměstském náměstí a...