Překvapivý hlas zazněl nedávno z prostředí vyjednávačů našeho vstupu do Evropské Unie. Ta prý bude napříště zkoumat minulost našich čelných představitelů s cílem ověřit, zda jejich prostřednictvím staré struktury, oděné do nového demokratického kabátu, neovládly příliš proces našich současných reforem. Že tomu tak skutečně je, to ví u nás každý myslící člověk a tak nás překvapuje nanejvýš zpoždění, se kterým Evropská Unie na problém reaguje. Snad si doposud myslela, že budeme sami tento problém řešit rychleji a odhodlaněji, ale to je jiná otázka.
Snadno doložitelnou pravdou je, že nomenklaturní kádři se z české kotliny nevypařili ani nebyli nikam vysídleni. Jen změnili mimikri a křesla. Z ošklivých komunistických housenek se vyklubali nádherní manažerští motýli ... Jedním z děsivých důsledků komunistické totality je proměna ostatních občanů v netečné poddané, pro které má všechno, co přichází "shora" (ze sekretariátu té či oné vládní strany), takřka punc božího slova, jak poznamenal v úvodníku Lidových novin tento týden Ivan Medek. Ve společnosti formované už skoro 12 století křesťanstvím je to důsledek alarmující. Křesťanství hájí v Evropě už skoro 2000 let důstojnost jedince a tradičně je hlasem svědomí mocných, kterým připomíná jejich hříchy a povinnosti. Jak mohlo pouhých 40 let komunizmu u nás obnovit nekřesťanskou úctu k moci, bez ohledu na její původ a činy?

Křesťané by mohli a přímo měli sehrát významnou úlohu při obnově občanské společnosti u nás. Předpokladem je kritický vztah k moci a ten samozřejmě vyžaduje vzájemnou nezávislost. Jakže vyjádřil Solženicyn svou zkušenost z výslechů v moskevské Ljubljance? Jen když po nich nic nechcete jste opravdu svobodný a nezmanipulovatelný a dokonce máte i větší šanci všechny ty hrůzy přežít!

Petr Kolář SJ pro Ravat/ceco
Praha, 2. srpna 2000