Vstupní modlitba – orace

Všemohoucí, věčný Bože,
tys nám poslal svého Syna:
stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže,
dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli,
abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení.

(Překlad latinského originálu: Všemohoucí, věčný Bože, abys lidskému rodu dal příklad pokory k následování, učinil jsi, že Spasitel přijal naše tělo a podstoupil kříž; dopřej milostivě, ať jsme hodni podržet příklad jeho trpělivosti a dosáhnout účasti na vzkříšení.)

Vjezd do Jeruzaléma a povýšení na kříž

Šestá neděle postní nese dvojí název: květná – pašijová. Podle starého římského zvyku se při mši totiž zpívají pašije; od středověku navíc podle jeruzalémského zvyku předchází samotné mši procesí s palmovými ratolestmi. Jediné slavení tak objímá dvojí královský triumf Krista: při vjezdu do Jeruzaléma a při povýšení na kříž.

Dvě podoby kenoze 

Vstupní modlitba vychází z římského prostředí a klade tedy důraz na Kristovo utrpení. Česká verze modlitby je zřetelně inspirována hymnem z listu Filipanům (Flp 2,7-8). Latinský originál je spíše ozvěnou listu apoštola Petra: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad…“ (1Petr 2,21), neboť se v něm mluví o tom, že Bůh nechal Spasitele přijmout tělo a trpět na kříži, aby dal příklad pokory k následování. Vstupní modlitba tak se stručností vlastní římské liturgii spojuje dvě podoby kenoze Božího Syna, vtělení a kříž, které byly ve starověku dokonce slaveny v jeden společný den: „Skrytá harmonie mezi zvěstováním a křížem spočívá v kenozi milovaného Syna. Ve zvěstování se nachází její počátek, její semeno je ještě křehké. V hodině kříže je dovršena a její klas je obtěžkán. V prvním Slovo přijímá od své matky lidský úděl, ve druhém přijímá od všech lidí břemeno hříchu a smrti.“

Kříž a vzkříšení

V modlitbě prosíme, abychom jednak následovali Krista v jeho ponížení (lat. abychom podrželi příklad jeho trpělivosti), jednak abychom měli účast na jeho vzkříšení. V křesťanství nemůže být jedno bez druhého: ani pouhé utrpení bez vzkříšení, ani pouhé vzkříšení bez kříže. Obojí si tedy vyprošujeme.

(Pozn.red.: Kenoze, z řec. kenosis - ponížení, doslova „vyprázdnění se“ od vnějších projevů slávy)