Řecké myšlení dalo přednost "theória" - intelektuálnímu poznání; tou je pak vedena "praxis" - mravní jednání. Je to zřejmé např. už v Sókratově "etickém intelektualismu", ale kromě jiného i v Platónově a Aristotélově filosofii. V křesťanském prostoru zvláště Augustin zdůrazňuje prvenství vůle a lásky. Ve středověké scholastice to vede ke sporu mezi intelektualismem a voluntarismem.
V raném novověku vystupuje opět zřetelně do popředí teoretický prvek (racionalismus: Descartes, Spinoza aj.). Naproti tomu Kant omezuje teoretické (vědecké) poznání na pouhý jev v rámci možné zkušenosti. Kde končí vědění, tam je prostor pro mravní chtění. Co překračuje hranice teoretického "vědění", to postihuje praktická "víra" v postulátech praktického rozumu. Kantův následovník Fichte zdůrazňuje primát praktického jednání. Konec teoretického vědění prostředkuje svobodu mravníno jednání v "nekonečném snažení". Hegel tento poměr obrací potud, že chce ve "Fenomenologii ducha" zrušit vše praktické (morálku, právo a náboženství) v "absolutním vědění".

V novější filosofii stojí v popředí většinou praktické jednání. Tak je tomu u Marxe až do novomarxismu, u Nietzscheho a v existenciální filosofii, ve filosofii hodnot od Lotze až k Schelerovi aj.

Naproti tomu se ukázalo, že obojí, vědění i chtění, jsou způsoby realizace ducha, jež postihují jsoucno v jeho bytí, a proto v horizontu bytí. Neliší se svou předmětnou oblastí. Tak jako chtění, už i vědění se může vztahovat ke všemu, co "je".


***

Ukázku z knihy Základy metafyziky uveřejňujeme se svolením nakladatelství Trinitas, které knihu vydalo.


Další texty k tématu věda.