V následujícím přehledu budeme mít zejména na mysli účast laiků na pastoraci v širším slova smyslu. Tedy ne v prvé řadě laiky, kteří jsou v církvi zaměstnáni nebo jinak na stálo ustanovení (i když samozřejmě i je), ale hlavně ty, kteří svou pastorační práci vykonávají „v rámci svého křesťanského bytí ve světě“.

Předpoklady, kterými laici (mohou) v pastorační práci disponovat:

  • lidská blízkost pastorovaným;
  • souznějící životní role i zkušenost;
  • zkušenost s prožitím podobné situace;
  • křesťanská víra;
  • specifické obdarování.

Pozor: souznějící zkušenost může být i nevýhodou, je-li jednotlivá osobní zkušenost nepatřičně zobecněna. (Důležitá věta MUDr. Plzáka: Pro pomoc v manželských obtížích není člověk kvalifikován vlastním manželstvím, ale poradenskou zkušeností!)

Zásadním úkolem pastorujícího laika není nahradit svěceného služebníka (i když i to je někdy potřebné), ale posloužit druhému člověku tím, že jsou využity schopnosti, zkušenosti a obdarování pomáhajícího. Tato pastorační pomoc má základy obecně lidské i specificky křesťanské.

Důležité cíle, z nichž vyplývají také kritéria, lze například formulovat takto:

Tato činnost:

  • má sloužit šíření evangelia (byť nevysloveně – svědectví životem);
  • má podporovat soudržnost církve, sdílení darů;
  • je sice (také) seberealizací, ale seberealizace pomáhajícího nesmí být jejím cílem;
  • má respektovat hranice kompetencí, schopností, časových možností pomáhajícího;
  • může znamenat zaujetí nebo vykonávání neformální autority, ale není určena k „likvidaci“ nebo paralyzování autority formální;

Takováto pastorační činnost/pomoc je většinou časově i tématicky ohraničená. Neřeší se ani celý život druhého v jeho šíři, ani celý život druhého co do délky (až do smrti). Má za úkol zpravidla pomoci zvládnout životní událost nebo životní etapu tak, aby byl druhý člověk poněkud odbřemeněn a aby se mu napomohlo k nalezení prvých nebo hlubších kontaktů s Bohem nebo životních hodnot, které před Bohem obstojí.

Několik konkrétních příkladů/možností takovéto pastorační péče/pomoci:

  • lidská blízkost v životní krizi (krize se neřeší, ale je jí třeba dobře projít);
  • partnerství v úvahách při rozhodování (naslouchání, metodická pomoc – ne ovšem rozhodování za druhého!)
  • partnerství v osamění (ne ale otroctví, přisvojení);
  • doprovázení v nemoci;
  • pomoc v manželských a rodinných těžkostech a krizích (mnohdy velmi zodpovědná role, kde lze napáchat značné škody!);
  • doprovázení dospělých pokřtěných nebo „navrátilců k víře“;
  • účast na přípravách k přijetí svátostí (katechumenát, biřmování; manželství…).

Několik zásadních věcí, na které je nutné dbát:

  • nevytvářet si pozici nepostradatelného a nepřijímat tuto roli;
  • nevytvářet a nepřijímat pozici „absolutní autority“;
  • stanovit si včas hranice (časové, finanční, kompetenční) pomoci a péče a dodržovat je;
  • nemonopolizovat si péči („nechat místo i druhým“, být ochotným ke spolupráci);
  • nezneužívat vztah k vlastnímu prospěchu.

V pastorační péči je také třeba připustit a snést, že budu:

  • odmrštěn;
  • opuštěn;
  • přehlasován“ jinými, s nimiž nesouhlasím;
  • vystaven agresi toho, komu pomáhám nebo jeho okolí;
  • zažiji hrubý nevděk;

... ale také, že budu:

  • idealizován;
  • laskavě ale silně přivlastňován;
  • stavěn do dalších rolí, které mi nejsou vlastní a nemohu je sehrát. 

Proto musím vědět kým jsem a toho se držet za všech okolností, i když nemohu druhému svůj pohled na věc vysvětlit natož vnutit. 

Aby člověk v pastorační službě obstál a aby minimalizoval škody, které může způsobit druhým a také sobě, je třeba, aby:

  • čas od času konfrontoval své postupy, zážitky, problémy a navrhovaná řešení s rozumným a kriticky smýšlejícím člověkem (jde o „revizi konfrontací“, ne o schvalování!);
  • provázel svou činnost trvale modlitbou za sebe, za toho, komu pomáhá, za ostatní zúčastněné (spíš jde o modlitbu za osoby než za „zdar věci“).

Je třeba krotit:

  • touhu po úspěchu;
  • potřebu seberealizace;
  • strach z odpovědnosti;
  • snahu, v jejíž intenzitě nelze vytrvat;
  • vlastní představy o tom, co je pro druhého nejlepší;
  • snahu být moudřejší než Pán Bůh.