Rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem Ocarm

Někteří u ní nacházejí útočiště a pomoc pro svůj život, spoléhají na její přímluvu. Druzí nechápou, proč by ji měli pro svou víru potřebovat, a jsou i mnozí, pro něž je ohrožením jejich snahy o čistotu víry. Kdo je tato žena Maria, o které Bůh tak krásně vypovídá v předobrazech Starého zákona i v prorockých předpovědích a která ve svém Magnificat vyznává své blahoslavenství?
- Vidíte mariánská zjevení a jejich dopad na život věřících jako něco pozitivního, nebo spíše problematického?

Mariánská zjevení a jiné mimořádné duchovní zkušenosti mohou vést, a často vedou k obrácení člověka nebo k podstatnému oživení křesťanské víry. Jde-li o zkušenost autentickou, ponese dobré ovoce v osobním životě, a tím i v životě rodiny, ve farnosti, v zaměstnání a podobně. Za takových okolností lze těžko něco namítat, naopak, bylo by na místě děkovat Bohu, že sáhne i k mimořádným prostředkům, jen aby člověka oslovil a přitáhl k sobě.

U někoho však vinou jeho lidské nezralosti zvítězí sektářská mentalita, která se mimo jiné projevuje vymezením se proti celku, proti jinak smýšlejícím. Svět je rozdělen na „my a oni“. My – správně věřící, kteří uznáváme mariánská zjevení, a ti, kdo je neuznávají. Jindy je pro nás autoritou nějaká omilostněná osobnost, která, jak se zdá, má „přímou linku“ do nebe, a kdo ji neuznává nebo si dovolí mít výhrady, patří mezi lidi neduchovní. Podobná mentalita pramení, jak jsme řekli, buď z lidské nezralosti, nebo i z duchovní pýchy, která je na hony vzdálená duchu evangelia.





- Jakou vážnost by měl věřící přikládat poselstvím Panny Marie z různých mariánských zjevení?

Tady je předně třeba zdůraznit, že ani u schválených zjevení církev nikoho nezavazuje jim věřit. Církevní schválení nám pouze zaručuje, že daná poselství jsou v souladu s pokladem víry předávaným církví, a tedy s Božím slovem, jež zůstává základním pramenem teologie a také základním duchovním pokrmem každého opravdového křesťana. Proto vidím jako problematické, když někdo bedlivě sleduje všechna slova Panny Marie i soukromá zjevení kdekterého vizionáře, a zanedbává Boží slovo.

Ještě vážnější problém nastává, jestliže začneme soukromým zjevením poměřovat Zjevení předávané církví a její učení, zatímco by tomu mělo být naopak. Nedávno se v některých mariánských společenstvích tvrdilo, že Panna Maria nesouhlasí s přijímáním na ruku, které schválili jako možné naši biskupové ve shodě s papežem. Jindy se u nás zase šířilo údajné proroctví odněkud z Polska, v němž Panna Maria měla tvrdit, že příští papež bude vtělený Antikrist. Snad ani nemusím dodávat, jaké důsledky to bude mít na život křesťana nebo společenství, která podobným pseudozjevením nekriticky uvěří. To by totiž znamenalo, že Panna Maria podkopává jak papežství, tak učitelský úřad církve, jež ustanovil sám Ježíš, a to není možné. Jak víme z Písma, skutečná Panna Maria evangelia neopravovala, pobízela jen k naplňování Ježíšových slov. Dodnes jistě nedělá nic jiného.

Shoda s Písmem svatým je jedním ze zásadních kritérií, podle nichž můžeme rozeznat pravá zjevení od falešných. Znovu opakuji, jestliže se soukromým zjevením začne poměřovat a rozlišovat Zjevení předávané tradicí a učitelským úřadem církve, jestliže vyměníme Písmo svaté za nějaký spisek, o jehož původu ani moc nevíme a jenž si s Božím slovem protiřečí, dostali jsme se do slepé uličky.





- Jaký je vlastně dnes obecně postoj církve k soukromým zjevením?

Z historie i uznaných zjevení a nakonec z mnohých životů světců víme, že církev je vůči mimořádným jevům opatrná. Podle někoho snad až příliš, opatrnost je však nutná už z jednoho prostého důvodu: procento zjevení, která se ukáží jako pravá, je vzhledem k celkovému počtu hlášených zjevení velmi malé. V současnosti například mají ve Vatikánu dokumentaci asi dvou tisíc údajných mariánských zjevení z celého světa. Přitom jen ze situace naší místní církve víme, že několikanásobně vyšší bude počet těch, jež o rozlišení církve nestojí, přičemž jim jejich vyznavači věří s neochvějnou vírou. Zároveň však církev dobře ví, že Bůh k nám může promlouvat i touto cestou, proto uvedené jevy zkoumá s vážností a pokud vykazují známky Boží přítomnosti, nezdráhá se je podporovat. Stačí vzpomenout velkou úctu současného papeže k Panně Marii Fatimské a podobně.

Když ale hovoříme o postoji církve, je potřeba rozlišit církev jakožto lid Boží, postoj příslušných zodpovědných autorit a postoj jednotlivých osobností, třeba i biskupů. Nyní jsem mluvil o problematice oficiálního stanoviska, za něž ručí příslušná kongregace v Římě. Existují však i postoje vlivných jednotlivců, teologů či biskupů, u nichž se může projevit v těchto otázkách kromě nutné opatrnosti i méně svatá motivace, jako je touha nemít potíže, jež zvítězí nad potřebou hledat pravdu, nebo dokonce arogance a přezíravost. Stačí vzpomenout na historii zjevení v Lurdech, na mnohá trápení z oficiálních míst, která zažili snad všichni mystikové, naposledy třeba Padre Pio. Při jeho beatifikaci prohlásil papežský kazatel otec Cantalamessa, že všechny tyto zkoušky jistě pomohly k jeho očištění a prověření jeho svatosti, ale to nic neubírá na zodpovědnosti těch, kdo mu tato trápení připravili. Pro dokreslení složitosti rozlišování v těchto případech bych rád dodal, že ani papež Jan XXIII. otci Piovi nevěřil, a dnes jsou oba v seznamu světců. Zůstává ale pravdou, že dalším z rozlišujících kritérií mezi člověkem Bohem obdarovaným a falešným prorokem je i hluboká pokora, což znamená i otevřenost ke kritice a poslušnost vůči církevní autoritě, navzdory tomu, že je poznamenána lidskou slabostí.



***

Marie a Petr Lindrovi

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku, KT č. 19/2004 (9.5. 2004)

***

Více o úctě k Panně Marii naleznete na webu maria.cz


***

Další texty k tématu Maria naleznete zde