Od Boha se vzdálíme ani nevíme jak…

Osobní modlitbě je třeba zůstat naprosto věrný. Jinak se člověk může probudit do dne, ve kterém bude mít i jako farář pocit, že Bůh je mu vzdálen. I když to vypadá jako zdánlivá ztráta času, je to přesně naopak; čas, kdy člověk zůstává sám a v míru, pomáhá najít sílu jít dál a znovu se obětovat pro skutečnou lásku, bez níž by celá kněžská služba přišla vniveč.

Jinak se ale člověk nesmí zastavovat, pokud se tedy nechce stát farářem, který je lhostejný k problémům svých věřících a zavírá oči před skutečnými potřebami obyvatel své farnosti. Tím by se změnil na pouhého úředníka, který je jen zřídkakdy k dispozici ostatním. A je samozřejmě otázkou, zda by takový duchovní mohl být i dobrým manželem nebo otcem.

Přehnaná aktivita

Velkým nebezpečím pro duchovního je i přehnaná aktivita. Tolik věcí je třeba udělat, o tolik lidí je třeba se postarat, že se člověk snaží vyšetřit stále více času. Nakonec si ale naruší svou přirozenou rovnováhu, kterou potřebuje každý organismus, aby mohl vyváženě pracovat. Dopadne tak, jak často dopadají manželství: přežívají, ale nefungují. Vstane a jen pracuje, stále dokola, ale nikdy se vlastně nepotká ani s Bohem, ani sám se sebou, s nikým.

Vnější podmínky pro modlitbu

Můj přítel – kněz Héctor mě v mládí vedl ke stabilitě modlitebního života. Přísně trval na pravidelnosti. „Raději,“ říkal, „deset minut každý den než dvě hodiny jednou týdně.“

Opravdu jsem si hledal čas na modlitbu. V oněch dobách jsem zjistil, že dvě nejdůležitější podmínky pravidelné modlitby jsou konkrétní odpovědi na otázky kdy a kde. Věděl jsem, že pokud bych vstával s myšlenkou: „Dnes se musím modlit,“ ale nestanovil bych si dobu, den by se nakonec zkomplikoval a můj pokus o kontakt s Bohem by se smrsknul na okamžiky, kdy bych si na to vzpomněl uprostřed jiných věcí, a vynechal bych tak tu nejdůležitější část bytí, toho být spolu jen ty a já. Nebyl jsem daleko od pravdy, že „umět být“ je jedním z největších tajemství každého vztahu. Bez toho nepřežije nic – ani víra, ani partnerské vztahy, ani přátelství.

Dalším bodem byla potřeba najít si místo, kde by se dalo modlit. Je to podobné jako s přáteli – ne každé místo je vhodné ke konverzaci, zvlášť tehdy, chcete-li být sám nebo zakoušet potěšení z blízkosti druhé osoby.

Mluví Bůh jen k někomu?

Rozdíl mezi lidmi není v tom, že Bůh s někým mluví a s někým ne, ale v tom, že někteří si vytvoří vnitřní klid a prostor na to, aby mu naslouchali, zatímco jiní v sobě mají příliš mnoho hluku, takže je prakticky nemožné, aby jeho hlas zaslechli.