Tuto svátost vnímáme především samu o sobě, jako by to byla jedna přesně ohraničená událost v našem křesťanském životě. To má hodně do sebe. Kdo takto začne, může tak velmi prohloubit svůj dosavadní pohled víry. Můžeme však jít i jinou cestou.
Ve všech jednotlivých pravdách víry a ve všech požadavcích křesťanského života jde o něco jednoduchého a velkého - o jednotu a celek našeho života, který byl Bohem přijat a který je již teď naplňován jeho vlastním životem, jeho Duchem svatým…

Jak souvisí každá jednotlivá svátost s jednotou a celkem našeho života a se spásou, kterou ve víře prožíváme a vyznáváme?

Církev je "v Kristu jako svátost neboli znamení a nástroj niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení" (LG 1). Tato slova Druhého vatikánského koncilu na začátku konstituce o církvi upozorňují na souvislost mezi jednotlivými svátostmi a církví.

Výraz svátost zde není použit ve smyslu nám důvěrně známého technického termínu, nýbrž v jiném významu. Je zde použit jako přirovnání, které má svým způsobem říci, že jednotlivé svátosti naznačují a působí vše, co jim ve víře připisujeme, protože již církev, v jejímž životě jsou tyto svátosti viditelnými událostmi, je sakramentální (svátostná).

Proto také teologové označují církev jako základní svátost (Grundsakrament; Wurzelsakrament). A protože touto svátostí může být církev, jak řekl koncil, jen v Kristu, označují Krista jako prasvátost (Ursakrament).

Slova koncilu nás však vedou ještě o krok dále. Jako svátost spásy pro celé lidské pokolení slouží církev jako znamení a nástroj nejen spáse těch, kteří k ní patří. Nemá svůj význam a cíl sama v sobě.

V ní a skrze ni po všechny časy mají uprostřed lidstva zůstávat činné a přítomné slovo a skutek, které Bůh vyslovil a učinil ve svém synu Ježíši Kristu…


***

Text celé publikace, kterou tiskem vydalo Pastorační středisko, naleznete zde.