Jedna žena řekla matce Makríně:
„Už nedokážu vystát všechny ty zbožné řeči o Bohu.
Vždyť ani nevíme, kdo Bůh je, a tak proč o něm stále mluvíme,
jako bychom to věděli?“
„Ano, někdy je to trochu únavné, že?“ odpověděla matka Makrína.
„Ale jsme jenom lidé a musíme mluvit o věcech,
na kterých nám nejvíc záleží, i když nevíme, co tím opravdu myslíme.
Slova jsou jenom stíny skutečnosti, kterou hledáme,
ale musíme je používat, protože to jsou také znamení,
ukazující na to, co je mimo náš dosah.“
„Ale já nechci vidět stíny nebo znamení,“
řekla ta mladá žena.
„Chci vidět Boha!“
„Má milá,“
řekla matka Makrína,
„ovšem aby se to stalo,
musíš přestat mluvit
a musíš čekat.“
