Vstupujeme do „výsadní doby, abychom se obrátili ke Kristu. Postní cesta se tak stane vhodnou příležitostí, abychom upřímně a pravdivě prověřovali sami sebe, abychom dali do pořádku svůj život a své vztahy k druhým a k Bohu“. Je to „náročná cesta, která nás má učinit ochotnými naslouchat Božímu slovu“, zdůrazňuje papež Jan Pavel II.
Ale jak prožít v současném kontextu postní dobu? Redaktor Vatikánského rozhlasu, Giovanni Peduto se na to zeptal mons. Bruna Forteho, profesora na Teologické fakulty v Neapoli.
Ale jak prožít v současném kontextu postní dobu? Redaktor Vatikánského rozhlasu, Giovanni Peduto se na to zeptal mons. Bruna Forteho, profesora na Teologické fakulty v Neapoli.
Jistě jako cestu hlubokého návratu srdce k Bohu. Před mezinárodními scénáři konfliktu a násilí je třeba více než jindy objevit cestu pokoje jako cestu dialogu a spravedlnosti. Ale toto prochází skrze konverzi srdce každého z nás. A před touto sekularizovanou společností západu je třeba více než jindy objevit horizonty smyslu a naděje. Tu nám může dát jenom živý Bůh se svým zaslíbením. Proto je dnes více než jindy zapotřebí – jak v kontextu sociálním, tak v kontextu mezinárodním – vrátit se k Bohu následováním Krista, který je cesta, pravda a život.
Třemi tradičními rozměry postní doby jsou modlitba půst a pokání. Co znamená dobře se modlit?
Křesťan se nemodlí k nějakému abstraktnímu vzdálenému Bohu. Křesťan se modlí v Bohu, jak nás to odedávna učí liturgie. V Duchu svatém skrze Krista jdeme k Otci. Modlit se to pro křesťana znamená nechat se milovat Otcem; ztišit se a naslouchat ve vnitřním soustředění. Znamená to také přinést nebeskému Otci všechno to, co jsme, naše očekávání, naše naděje, žít modlitbu jako oběť chvály a zároveň v následování našeho života. A znamená otevřít se vanutí Ducha, který činí nové všechny věci, a zároveň se sjednotit s Bohem a otevřít se svobodně jeho překvapením. Celkem vzato modlitba v Trojici je ta, kterou musíme stále znovu objevovat, aby náš život byl zakořeněn v tajemství, aby to byl život bohatý na kontemplativní rozměr a právě proto hluboce přítomný v dějinách lidí.
Přejděme k postu. Jaký je jeho hluboký význam?
Ve velké duchovní tradici má půst eschatologický smysl, jako když se se očekává významný okamžik, okamžik slavnosti. Je to jakoby se fyzická potřeba jídla stala sekundární, protože jsme již živeni touto touhou a tímto očekáváním. Tak půst ve velké křesťanské tradici je především znamením očekávání Pána, který přichází se svými překvapeními a otevřením srdce, kdy je třeba se zbavit všeho, co překáží tomuto daru jeho příchodu. Půst v postní době znamená být poutníky k velikému daru Velikonoc a tedy znovu objevit potřebu a přání Boha jako hlubokou duši naší existence, znamená to vyprázdnit se od sebe samých a naplnit se Jím.
A závěrem nějaké povzbuzení pro naše posluchače, ...
Myslím, že je třeba znovu objevit hodnotu oběti, malé oběti, gesta lásky, snad pokorného, skyrytého, ale autentického, které tě něco stojí a které je učiněno ke chvále Boha a pro něhoho, kdo trpí, a kdo ho potřebuje, které by bylo učiněno v duchu solidarity srdce a modlitby, a které by bylo zároveň lidským gestem spravedlnosti a pokoje. Bez oběti není lásky. Z druhé strany, bez lásky by oběť byla pouze vnějším donucením anebo nepochopeným krokem. Oběť je nabídka lásky. A nesmíme zapomenout veliký příklad, který nám dal Ježíš. Bůh tak miloval svět, že neušetřil vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny. Jak správně usuzoval Origenes, tato věta sv. Pavla v listě Římanům 8,32 připomíná oběť na hoře Moria, oběť Abrahámovu, který nabízí Bohu Izáka, kterého hluboce miloval. A tak tedy Otec obětoval Syna, kterého hluboce miloval, pro lásku k nám, a každý z nás je povolán obětovat Bohu něco ze sebe pro lásku k němu, aby Bůh kraloval v našem životě a toto učinilo náš život pravdivější, pěknější a hodný žití.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Přeložil Jiří Sýkora 2004
***
Další texty k tématu postní doba naleznete zde
Třemi tradičními rozměry postní doby jsou modlitba půst a pokání. Co znamená dobře se modlit?
Křesťan se nemodlí k nějakému abstraktnímu vzdálenému Bohu. Křesťan se modlí v Bohu, jak nás to odedávna učí liturgie. V Duchu svatém skrze Krista jdeme k Otci. Modlit se to pro křesťana znamená nechat se milovat Otcem; ztišit se a naslouchat ve vnitřním soustředění. Znamená to také přinést nebeskému Otci všechno to, co jsme, naše očekávání, naše naděje, žít modlitbu jako oběť chvály a zároveň v následování našeho života. A znamená otevřít se vanutí Ducha, který činí nové všechny věci, a zároveň se sjednotit s Bohem a otevřít se svobodně jeho překvapením. Celkem vzato modlitba v Trojici je ta, kterou musíme stále znovu objevovat, aby náš život byl zakořeněn v tajemství, aby to byl život bohatý na kontemplativní rozměr a právě proto hluboce přítomný v dějinách lidí.
Přejděme k postu. Jaký je jeho hluboký význam?
Ve velké duchovní tradici má půst eschatologický smysl, jako když se se očekává významný okamžik, okamžik slavnosti. Je to jakoby se fyzická potřeba jídla stala sekundární, protože jsme již živeni touto touhou a tímto očekáváním. Tak půst ve velké křesťanské tradici je především znamením očekávání Pána, který přichází se svými překvapeními a otevřením srdce, kdy je třeba se zbavit všeho, co překáží tomuto daru jeho příchodu. Půst v postní době znamená být poutníky k velikému daru Velikonoc a tedy znovu objevit potřebu a přání Boha jako hlubokou duši naší existence, znamená to vyprázdnit se od sebe samých a naplnit se Jím.
A závěrem nějaké povzbuzení pro naše posluchače, ...
Myslím, že je třeba znovu objevit hodnotu oběti, malé oběti, gesta lásky, snad pokorného, skyrytého, ale autentického, které tě něco stojí a které je učiněno ke chvále Boha a pro něhoho, kdo trpí, a kdo ho potřebuje, které by bylo učiněno v duchu solidarity srdce a modlitby, a které by bylo zároveň lidským gestem spravedlnosti a pokoje. Bez oběti není lásky. Z druhé strany, bez lásky by oběť byla pouze vnějším donucením anebo nepochopeným krokem. Oběť je nabídka lásky. A nesmíme zapomenout veliký příklad, který nám dal Ježíš. Bůh tak miloval svět, že neušetřil vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny. Jak správně usuzoval Origenes, tato věta sv. Pavla v listě Římanům 8,32 připomíná oběť na hoře Moria, oběť Abrahámovu, který nabízí Bohu Izáka, kterého hluboce miloval. A tak tedy Otec obětoval Syna, kterého hluboce miloval, pro lásku k nám, a každý z nás je povolán obětovat Bohu něco ze sebe pro lásku k němu, aby Bůh kraloval v našem životě a toto učinilo náš život pravdivější, pěknější a hodný žití.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Přeložil Jiří Sýkora 2004
***
Další texty k tématu postní doba naleznete zde
