Bez Boha nemůžeš učinit nic, co by prospělo jeho království. - archív citátů

6. 4. 2006

O zpovědi a smíření - rozhovor s P. Krasuckim

aneb: Bez odpuštění a smíření se nedá smysluplně žít
Ve fortně kláštera se objevil usměvavý obličej otce Antonína Krasuckého, se kterým jsem byla domluvena na rozhovoru pro časopis Rodinný život. Když jsme z vrátnice odcházeli, prohodil otec Antonín ke svému spolubratru: „…tak se jdu vyzpovídat…“ Oba se tomu, na rozdíl ode mne, zasmáli.
Mě v tu chvíli oblilo horko i studeno zároveň a v duchu jsem chválila Boha za to, že mne učinil ženou a že místo do zpovědnice míříme do klubovny. Následující hodinu jsem mohla naslouchat vyznání otce Antonína na téma odpuštění a svátosti smíření a cítila jsem se jeho myšlenkami oslovená. Přeji i vám čtenářům podobně oslovující setkání.



Prosím o představení.

Jsem knězem 16 let, členem dominikánského řádu, žiji v řeholní komunitě v Olomouci. Ve svém povolání jsem šťastný.



Tématem tohoto čísla je odpuštění, smíření. Jak vám se osobně odpouští? Stalo se vám, že jste se někdy s něčím hůř smiřoval, že vám něco nešlo odpustit?

Zažil jsem to vícekrát. Odpuštění je spíše proces než jednorázový akt. Je to víc úkon naší vůle než ¬pocit. Katechismus katolické církve říká, že není v našich lidských silách zapomenout na urážku nebo necítit bolest, ale srdce, které se nabídne Duchu svatému, je schopno tuto urážku proměnit a přijmout. Zakusil jsem, že odpuštění může být těžké, když mi někdo šlápne na kuří oko, když zakouším svou chlapskou ješitnost. Přestože jsem kněz, zůstávám normálním člověkem. Uvědomil jsem si, že se i já musím stále učit odpouštět. Když druhým něco hlásám a nečiním to, je to hřích. Není to vždycky jednoduché, ale děkuji za to, že mi Bůh dal zažít radost z odpuštění.
V kněžském působení jsem i zakusil, jak mnoho dobrého zůstalo nevysloveno nebo nevykonáno jen kvůli tomu, že jsem nedokázal vyjít ze své zraněnosti, zahořklosti, že jsem nedokázal překročit svůj stín a reagoval jiným způsobem, než nás Ježíš učí.



Proč si myslíte, že je odpuštění a smíření tak důležité, když je pro nás tak těžké?
Co nám může přinést?

Bez odpuštění a smíření se nedá smysluplně žít. Jsme lidé, hřešíme, zraňujeme Boha i své bližní. Pokud budeme zůstávat v našem neodpuštění a budeme si všechno neustále pamatovat, naše vztahy budou zablokovány. Ať žijeme v rodině, v manželství, v klášteře, ať má naše společenství „sebesvatější firmu“, všude spolu žijeme jako lidé a potřebujeme nutně odpuštění dávat i přijímat.



Co pro vás pro člověka a kněze znamená svátost smíření?

Nejprve co pro mne svátost smíření znamená, když ji sám přijímám. Uvědomuji si, že tak jako Boží nepřítel útočí na modlitbu člověka, aby se nemodlil nebo modlitbu odkládal, tak stejným způsobem útočí i na svátost smíření. Je to velmi silný bod našeho duchovního života, a proto se nás snaží jakýmkoli způsobem oddálit od chvíle, kdy se znovu dostáváme do Boží náruče. Mnohokrát jsem zakusil radost z Božího odpuštění a jasně si uvědomil, že moje zásluhy opravdu jsou ničím oproti tomu, že Bůh mi daroval své odpuštění.
Když naopak jako kněz sedím ve zpovědnici a sloužím druhým, prožívám jeden ze silných momentů naší kněžské služby. Mohu být svědkem obrácení člověka. Ve svátosti smíření do lidské bídy vstupuje Bůh a svátost smíření vždy končí radostí z odpuštění. My kněží kážeme lidem z kazatelny, ale ve zpovědnici naopak ti, kteří přicházejí ke zpovědi, „káží“ nám kněžím. Co dělá službu zpovědníka těžkou, jsou tzv. „zvykové“ zpovědi, kdy si dotyčný říká, že přišel čas, a tedy zase musím ke zpovědi… a když to trochu přeženu, tak vyznání zní: „…modlím se pravidelně, do kostela chodím a jiné hříchy nemám…“



Je to tedy právě naopak? Někteří lidé se bojí jít ke zpovědi, protože udělali hroznou věc, a až se to kněz dozví, tak se zhrozí? Co byste k tomu řekl?

I kněz ve zpovědnici sedí jako hříšník, který také přijímá svátost smíření. Věřím, že Kristus mu dává srdce soucitné a milosrdné s člověkem, který při¬chází. Úkolem zpovídajícího kněze je především dát člověku zakusit Kristovu odpouštějící a milosrdnou lásku, dát mu zakusit něco z otcovské náruče milosrdného Otce, který čeká svého vracejícího se marnotratného syna a běží mu sám naproti. Chápu strach, který lidé zažívají, je lidský, občas ho mám taky. Jsou to hrozné a přitom plané obavy.



Jak jste prožíval svátost smíření v dětství a v dospívání?

Poprvé jsem byl u svaté zpovědi ve druhé třídě, když jsem se připravoval na první svaté přijímání. Jako ještě menší dítě jsem netušil, k čemu je ona skříň vzadu v kostele pod kůrem. Protože jsme bydleli v paneláku, myslel jsem si, že jsou to vstupní dveře do výtahu na kůr, kterým lidé jezdí nahoru a dolů, podle toho jak vcházeli a vycházeli. Až později jsem zjistil, že je to místo určené k něčemu jinému. Dětská duše je velmi citlivá. Pamatuji si na jednu svou zpověď, kdy mi kněz něco řekl a já se potom bál, že půjdu do pekla. Myslel to dobře, byl hodný a dobrý, ale tenkrát mne strašně vylekal. Později v dospívání, když mi bylo 14 – 15 roků, jsem procházel osobní krizí víry. Jako dítě jsem byl zvyklý chodit ke zpovědi jednou za měsíc a během této krize jsem měl skoro rok přestávku. Velmi mi pak pomohlo, když jsem požádal o rozhovor kněze, který se mnou všechno probral, přijal mne naprosto lidsky a otevřel mi cestu zpět ke svátosti smíření. Povzbuzen tímto rozhovorem našel jsem odvahu jít ke zpovědi. Překonal jsem krizi víry a objevil svůj vztah k Ježíši Kristu jako osobní přátelství.



Co byste poradil rodičům, jak mají vést děti ke svátosti smíření?

Jednou jsem vypomáhal se zpovědí v jedné farnosti. Skrze mřížku zpovědnice jsem si všiml asi na vzdálenost 2 – 3 metrů, že jedna matka doslova vleče svého vzpouzejícího se syna (asi jedenáctiletého) ke zpovědnici, a i na tu dálku jsem slyšel, jak se syn bránil: „Ne! Nechci! Já jsem nic neudělal!“ Bylo mu to ale málo platné, matka ho dovlekla až ke klekátku. Nakonec jsme s klukem přece jen vzbudili dispozici, která nám umožnila, aby svátost mohla být přijata.
Je důležité, aby rodiče, zvláště na mladší děti, trochu dohlédli. V tom věku ještě děti nejsou příliš schopny se samy rozhodovat a je naprosto normální, když rodiče na toto dbají a připomenou dětem, že už je čas. Ale současně je nesmírně důležitý i příklad rodičů. Děti mají vidět aspoň několikrát do roka, že rodiče také jdou ke svátosti smíření, pak je to v rodině něco normálního, přirozeného. Když děti rodiče nikdy nevidí jít ke svátosti smíření, pak v nich samozřejmě vyrůstá otázka: proč zrovna já musím a rodiče nemusí atd.
Rodiče by měli předávat dětem vědomí, že ať udělají cokoliv, Bůh je nepřestává mít rád. Neexistuje ¬takový hřích, který by Bůh nemohl odpustit. Je důležité, aby si toto děti zapamatovaly na celý život a nedaly si to nikým vzít. Je to dobrý vklad pro život, pro chvíle, až budou procházet různými krizemi, až budou dospělé.



Co byste poradil rodičům dospívajících dětí, které nechtějí jít ke zpovědi? Mají nutit, vyhrožovat, slibovat…?

Chápu, že rodič chce pro dítě to nejlepší. Věřím, že v této věci někdy rodiče zažívají naprostou bezmocnost, kterou nezbývá než unést. V dospívání je nucení do čehokoliv naprosto kontraproduktivní. Podle zákona akce a reakce to platí i v duchovním životě: „Když ty mě k něčemu nutíš, tak já schválně nepůjdu.“ Je dobré, když rodiče dospívajícím připomenou, ale ne tak, že jim to otloukají o hlavu každý den. Když jsem se rozhodoval o svém kněžství, maminka mi řekla určitou věc pouze jednou, ale řekla ji ve vhodné chvíli a takovým způsobem, že si to dodnes pamatuji, a doufám, že si to budu celý život pamatovat. A právě proto, že to bylo jenom jednou a při takové zvláštní příležitosti, pamatuji si to lépe, než kdyby mi to opakovala neustále. Je dobré s dětmi mluvit a vhodně jim připomenout, ale je třeba se také modlit za ně a za to, abych dokázal najít správný způsob, jak to sdělit. Děcka v dospívání odhazují své dětské náboženské představy a samozřejmě, pokud jim není dodán materiál k dospělejšímu způsobu prožívání víry, může být i zde důvod, proč dospívající člověk odhodí i svátost smíření. Je neštěstí, když ještě v 18 letech se někdo zpovídá: „…mlsal jsem, neposlouchal jsem maminku, a to jsou všechny mé hříchy…“



Dá se říci, co je a co není odpuštění? Odpustil jsem správně, když si chybu druhého stále pamatuji, když mě vzpomínka na to bolí?

Odpuštění znamená rozhodnutí vzdát se nároku na odplatu, vzdát se určité pomstychtivosti za to, že mi někdo ublížil. Mohu odpustit a zranění přitom může zůstávat a mohu si pamatovat, co se stalo. Odpuštění znamená i to, že nevynáším nad druhým člověkem definitivní soud, ten nechávám na Bohu. Vím, že ten druhý mi ublížil, můžu mu to i říci, ale dávám mu šanci, že může být lepší, nezavírám ho do žádného definitivního odsouzení, nelámu nad ním hůl. Nebezpečím neodpuštění je zahořklost a tvrdost srdce, to vede až k beznaději a zoufalství.



Co dělat, když nemůže člověk odpustit sám sobě, když se nemůže smířit s tím, co sám někdy provedl?

Přijetí sebe sama včetně odpuštění sobě samému je nezbytnou podmínkou k tomu, abych mohl růst a šťastně žít. Opět je to určitý proces, ve kterém spíše postupně dorůstám. Potřebuji k tomu Boží milost. Je důležité, abych dokázal otvírat své srdce před Pánem a ukazovat mu svá zranění. Nejde o bolestínské sebestředné jednání, kdy se k něčemu stále vracím a přebírám se v tom. Nemá cenu se v něčem stále rýpat, jako bych na tom mohl něco změnit. Je třeba litovat, to stačí jednou a pořádně, a pak už mám žít v přítomnosti, myslet na to co teď mohu dělat dobře. Jakékoliv neplodné vracení se do minulosti nám bere jen čas a sílu.
Jednoduchým způsobem mohu ukázat Ježíši bolest a zranění svého srdce. Mohu upřímně vyslovit, co mne mrzí, a nechat Ježíše, aby se dotýkal svou láskou a milosrdenstvím těchto zranění. I když někdy můžeme pocítit náhlé uzdravení, obvykle je třeba se za tyto věci modlit delší dobu.



Potkala jsem se s lidmi, kteří třeba absolvovali rekolekce zaměřené na vnitřní uzdravení, zažili úžasné pocity a mysleli si, že se svých zranění už zbavili. Jenže za nějakou dobu se jim začala zranění opět ukazovat a oni neví, v čem byla chyba, co bylo špatně?

Toto bývá častý problém. Člověk získá určitý prvotní podnět, Boží pobídku, tu je ale potřeba rozvíjet dál v modlitbě. Když to „nefunguje“ za dva nebo za tři dny, nemohu hned chodit k Pánu Bohu s reklamací, že mi nepomohl. Použiji příklad: Když se někdo dostane do deprese a je mu zle, dostane od lékaře tzv. antidepresiva. Tyto léky nezačnou působit okamžitě, uleví se třeba až za měsíc a to ještě pomalu a nenápadně. Kdyby si někdo po týdnu jejich užívání řekl, že je to k ničemu a prášky zahodil, udělal by velikou hloupost. Mnohdy to děláme podobně i s Božími věcmi: když nám to za týden nebo za 14 dní nepomůže, všechno vzdáme a to je velká škoda.



Je podle vás důležité, aby člověk měl stálého zpovědníka a proč?

Je to velmi dobré a lze to jen doporučit. Když nemocný člověk začne sbírat rozumy od různých lékařů, tak si jejich rady mohou navzájem odporovat a mo¬hou z toho být zmatky. Každý má mít svobodu ve výběru zpovědníka. Měl by to být člověk, ke kterému mám důvěru. Jestli jsem čas od času schopen se vyzpovídat u kteréhokoli kněze, je to v pořádku. Pokud ne, možná je tu určitý problém závislosti. Je dobré, když stálý zpovědník může být i duchovním vůdcem člověka, protože ho více zná a může ho snáze vést. Jinak mohu mluvit s člověkem, kterého znám, do jehož problémů mi dotyčný dal nahlédnout, než s člověkem, kterého mám anonymně před sebou poprvé.



Jak je to u manželů, měli by mít stejného zpovědníka?

Pokud oba manželé mají o toto opravdu zájem, může to přinést plody. Nerad bych to ale stavěl jako absolutní podmínku. Je dobré mít společného zpovědníka, ale jsou jisté situace, kdy to může být překážkou. Člověk má mít svobodu a možnost jít někam jinam. Rozhodnutí pro společného zpovědníka by mělo být svobodné rozhodnutí obou partnerů a neměli by se k tomu navzájem nutit.



Co by měla svátost smíření obsahovat, co by v ní nemělo chybět?

Svátost smíření začíná mnohem dřív, než vstoupím do zpovědnice nebo zpovědní místnosti. Je důležité, abych se na svátost připravoval s vědomím, že už teď jsem v Boží blízkosti, už teď směřuji k setkání s Božím milosrdenstvím a že chvíle svaté zpovědi je i zároveň chvílí velké Boží radosti z nás. Pán Ježíš říká, že v nebi je radost nad každým obráceným hříšníkem mnohem větší než nad těmi, kteří si myslí, že to nepotřebují. I když se mi jakkoliv ke zpovědi nechce, potřebuji žít vírou, že Bůh je ten, kdo mě s láskou čeká. Bůh je ten, kdo se ze mě nezhrozí a kdo mne miluje. Hříšnici v evangeliu Pán Ježíš řekl: „Já tě neodsuzuji, jdi a už nehřeš.“ Slova „já tě neod¬suzuji“ znamenají, že ať se v jejím životě cokoli přihodilo, ona neztratila svou cenu v Božích očích a zůstává stále milovanou Boží dcerou. Teprve když je ujištěna o této bezpodmínečné Boží lásce, může správněji slyšet i výzvu „jdi a už nehřeš!“. Příprava na zpověď a potom i sama zpověď má být naplněna vědomím, že jsem stále milovaným Božím dítětem a že mne Bůh očekává. Ať mi jakákoliv věc leží na svědomí, neměl bych se bát, co si o mě zpovědník pomyslí. Jan Pavel II. nám kněžím říkal, že člověk, který vstupuje do zpovědnice, tam už přichází zahrnut Božím milosrdenstvím.



Když se v této dispozici připravuji na svátost smíření, nemám se ptát pouze na to, co jsem udělal či neudělal, nýbrž mám se ptát svého Pána: Jak Ty vidíš můj život, můj vztah k Tobě a mé vztahy k bližním?

Lítost není prvotně záležitostí citu, ale rozhodnutí. Když se zříkám svého hříchu, nejsem k němu lhostejný, je lítost dostatečná, i když neprožívám žádný pocit lítosti. Takto připraven vstupuji do zpovědnice a dál už to známe…



Jak často je dobré chodit ke zpovědi?

Církevní přikázání chodit ke zpovědi alespoň jednou za rok pro aktivní katolíky zavání tzv. „jednoročáctvím“. Avšak pro mnoho lidí je právě toto přikázání příležitostí, aby si dali svůj život do pořádku. Samozřejmě že k duchovnímu růstu patří častější slavení svátosti smíření. Měsíční nebo dvouměsíční interval je velmi moudrý. Dokážeme se tak lépe a znovu vzchopit. Je to s námi jako s mobilem. Baterky nám vydrží pár týdnů a pak jsou zase vybité. Někdy si říkáme: k čemu chodit ke zpovědi, stále je to stejné, stále se zpovídám ze stejných hříchů. Ale přece si nikdy neřekneme, že už se nebudeme umývat, protože se zase zašpiníme. Tak jako se potřebuji umývat, tak je také naprosto normální a potřebné pravidelně přijímat dotek Kristova Milosrdenství.

Článek vyšel ve 2. čísle časopisu Rodinný život. Převzato se svolením.

Kontakt na redakci:
Centrum pro rodinný život
Biskupské nám. 2
772 00 Olomouc
Tel. 587 405 250-3
Email: rodina@arcibol. cz

***

Další texty k tématu zpověď, odpuštění, smíření.

Čtení z dnešního dne: Úterý 21.11.

2 Mak 6,18-31; Lk 19,1-10

Komentář k Lk 19,1-10: I z doby nedávné ke mně mluví vzory statečnosti a odporu. Následování Ježíše předpokládá odvahu postavit se většině. Připravuji se na to?

Zdroj: Nedělní liturgie

Stipendia KAAD pro studium a bádání v Německu

(21. 11. 2017) Německá katolická stipendijní organizace Katholischer Akademischer Ausländer-Dienst e.V. (KAAD) poskytuje mladým...

C. S. Lewis

(21. 11. 2017) ateista, konvertita, apologeta a ´tvůrce Narnie´ (? 22. 11. 1963)

Slavnost Ježíše Krista Krále

(20. 11. 2017) Slavnost Ježíše Krista Krále je svátek, který se slaví poslední neděli liturgického roku (34. neděli v liturgickém...

Světový den chudých

(18. 11. 2017) Světový den chudých se připomíná vždy 33. neděli v mezidobí, tedy neděli před slavností Ježíše Krista Krále.

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...