Netěší mě, když se o utrpení nemluví lidsky
Saduceové mluvili o ženě z Markova evangelia (Mk 12,18–27) jako o sterilním laboratorním případu, bez emocí. Byla to pro ně otázka morálky. Když uvažujeme o lidech, kteří trpí, pojímáme je čistě ideově jako mravní případy a vyslovujeme se pak k té či oné kauze? Anebo o nich smýšlíme srdcem a celým svým tělem? Netěší mě, když se o takovýchto situacích nemluví lidsky, ale příliš akademickým způsobem. Někdy se užívají i statistiky…
Mělo by nás zneklidňovat, že někdo trpí
V církvi je v obdobných situacích mnoho lidí. … Modleme se za tyto lidi. Musí vstoupit do našich srdcí, jejich situace nás musí zneklidňovat: „Můj bratr trpí, moje sestra trpí.“ To je tajemství společenství svatých – modlit se k Pánu a říct: „Pane, pohleď na toho člověka, pláče a trpí.“ Modlete se, dovolte mi to říci, tělem. Kéž se modlí naše tělo, ne ideje. Modleme se srdcem.
