Liturgie, bohoslužba, neznamená především činnost obce. Znamená spasitelné jednání Boží vůči nám, Boží službu jeho obci. Proto také dříve často užívaný pojem kultu nevystihuje podstatu liturgie. Označuje primárně konání člověka, to jest uctívání Boha. V liturgii totiž jedná především Bůh.
A to v Ježíši Kristu, slovem a znameními (srv. kap. 18), která přinášejí spásu, a teprve potom člověk na Boží volání odpovídá díkem a chválou Otci, spolu s Kristem a skrze něho v Duchu svatém. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem: od Boha k člověku, a od člověka k Bohu. „Tak se v liturgii skrze smyslová znamení naznačuje a vždy svým vlastním způsobem uskutečňuje posvěcení člověka. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy“ (liturgická konstituce II. vatikánského koncilu, čl. 7).

***

Se svolením převzato z knihy Klemense Richtera: Liturgie a život, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.
Více ukázek z této knihy nalezenete zde.