Dne 11.9.2001, krátce po útoku na Newyorské obchodní centrum, vběhl otec Mychal Judge, kaplan newyorských hasičů, do hořící budovy, aby sloužil potřebným.
Ve chvíli, kdy byl s jedním z umírajících hasičů a uděloval mu poslední pomazání, ukončil jeho život padající trám. Otec Mike byl na místě mrtev.
(Článek z časopisu Effatha)
Ve chvíli, kdy byl s jedním z umírajících hasičů a uděloval mu poslední pomazání, ukončil jeho život padající trám. Otec Mike byl na místě mrtev.
(Článek z časopisu Effatha)
P. Mychal Judge OFM se narodil před 68 lety ve Spojených státech amerických spolu se svou sestrou – dvojčetem. Měl ještě jednu starší sestru. Za svých 40 let kněžství a 30 let práce u hasičského sboru rozšířil svoji „rodinu“ o velký počet sester a bratří po celém světě (v České republice byl třikrát a jeho „česká rodina“ nyní prožívá bolest nad jeho smrtí).
Mychal Judge se setkal s františkánskou spiritualitou v době svého dospívání. Františkánský slib chudoby naplnil neobyčejným způsobem. Nevlastnil téměř nic, ačkoliv dostával velké množství darů a dárků. Přijímal je s radostí a s vědomím, že někdo v jeho velké rodině právě tuto věc ocení (Svým přátelům do ČR zaslal naposled velký balík s originálními dresy, hokejkami a puky našeho mužstva ze zápasu v USA).
Miloval Boha, miloval život a miloval druhé. Zájem o druhé byl patrný každému, kdo se s ním setkal. Dával nejen hmotné dary. Dával svoji pozornost. Lidé, kteří se s Mychalem setkali, měli v jeho přítomnosti pocit, že jsou pro tuto chvíli tím nejdůležitějším v jeho životě.
Své blízké si nevybíral podle žádných měřítek. Stýkal s nejvyššími představiteli světské moci (Billem a Hilary Clintonovými, presidentem Bushem) stejně jako s militantními demonstranty proti vládě, zločinci, alkoholiky či nemocnými AIDS. Jeho láska k Bohu ho zbavovala strachu ze zla na Zemi. A tuto lásku nabízel svým bratrům a sestrám. Žil a miloval v přítomnosti. Podle jeho slov je „minulost v rukou Božích – to je Boží milosrdenství. Budoucnost? Ta je taky v rukou Božích – v Boží prozřetelnosti. My jsme tady a teď. Ostatní je u Boha“.
Miloval život ve všech jeho podobách. Pracoval s obrovským nasazením až 16 hodin denně. S hustými bílými vlasy, opálenou pletí a holywoodským úsměvem připomínal filmového herce. Mychal nehrál žádnou roli. Nepotřeboval maskéry ani stylisty. Jeho image vytvářel Duch Boží.
Jako duchovní správce hasičského sboru na dolním Manhatanu se často setkával se smrtí. Být v New Yorku hasičem je náročné povolání. Mohou ho vykonávat pouze fyzicky a psychicky odolní jedinci. Hasičská kombinéza s výstrojí váží téměř 15 kg a teploty v létě v New Yorku bývají okolo 40°C. K tomu se přidává žár ohně a četnost newyorských požárů. Při práci dochází k častým zraněním a úmrtím. Otec Mike, jak ho ve sboru nazývali, své hasiče duchovně vedl, zaopatřoval v nemoci a ve smrti, pohřbíval je a staral se o jejich pozůstalé rodiny.
Bolest způsobenou smrtí měl za 30 let svého působení u hasičského sboru mnohokrát prožitou. Měl ji v rukách i v srdci. Jeho život byl jako tavicí kelímek. Se svými bratry procházel žárem ohně i žárem bolesti a všechno nepotřebné touto „tavbou“ odcházelo. Zůstávala láska – k Bohu a k lidem. A skrz tuto lásku rostla a sílila modlitba za dar šťastné smrti. Mychal Judge nechtěl zemřít ve stáří na kolečkovém křesle. Chtěl zemřít ve službě Bohu a druhým.
Věřím, že ve chvíli, kdy padající trám ukončil jeho život, uviděl Mychal Boží tvář a přivítaly ho ruce Nejvyšší lásky.
Že jednou zemřu to je ta
nejjistější skutečnost v životě.
Kde to bude,
kdy to bude
a kdo bude se mnou –
to ví jen Bůh...
Ano Pane,
nevím den ani hodinu, kdy mne zavoláš,
ale dopřej mi,
abych dobrým životem,
milujícím Tebe, sebe a druhé,
byl v té chvíli připraven
vstoupit do tvé šťastné náruče...
Až přejdu na druhou stranu
poznám krásu Tvého dobrotivého činu,
kterým mne k sobě voláš.
Je to Boží čin – musí být krásný.
(z úvah otce Mychala – jaro 2001)
Markéta Bartáková
Článek z prosincového vydání časopisu Katolické charismatické obnovy Effatha
Seznam článků o M. Judgem naleznete zde (www.pastorace.cz/judge)
Mychal Judge se setkal s františkánskou spiritualitou v době svého dospívání. Františkánský slib chudoby naplnil neobyčejným způsobem. Nevlastnil téměř nic, ačkoliv dostával velké množství darů a dárků. Přijímal je s radostí a s vědomím, že někdo v jeho velké rodině právě tuto věc ocení (Svým přátelům do ČR zaslal naposled velký balík s originálními dresy, hokejkami a puky našeho mužstva ze zápasu v USA).
Miloval Boha, miloval život a miloval druhé. Zájem o druhé byl patrný každému, kdo se s ním setkal. Dával nejen hmotné dary. Dával svoji pozornost. Lidé, kteří se s Mychalem setkali, měli v jeho přítomnosti pocit, že jsou pro tuto chvíli tím nejdůležitějším v jeho životě.
Své blízké si nevybíral podle žádných měřítek. Stýkal s nejvyššími představiteli světské moci (Billem a Hilary Clintonovými, presidentem Bushem) stejně jako s militantními demonstranty proti vládě, zločinci, alkoholiky či nemocnými AIDS. Jeho láska k Bohu ho zbavovala strachu ze zla na Zemi. A tuto lásku nabízel svým bratrům a sestrám. Žil a miloval v přítomnosti. Podle jeho slov je „minulost v rukou Božích – to je Boží milosrdenství. Budoucnost? Ta je taky v rukou Božích – v Boží prozřetelnosti. My jsme tady a teď. Ostatní je u Boha“.
Miloval život ve všech jeho podobách. Pracoval s obrovským nasazením až 16 hodin denně. S hustými bílými vlasy, opálenou pletí a holywoodským úsměvem připomínal filmového herce. Mychal nehrál žádnou roli. Nepotřeboval maskéry ani stylisty. Jeho image vytvářel Duch Boží.
Jako duchovní správce hasičského sboru na dolním Manhatanu se často setkával se smrtí. Být v New Yorku hasičem je náročné povolání. Mohou ho vykonávat pouze fyzicky a psychicky odolní jedinci. Hasičská kombinéza s výstrojí váží téměř 15 kg a teploty v létě v New Yorku bývají okolo 40°C. K tomu se přidává žár ohně a četnost newyorských požárů. Při práci dochází k častým zraněním a úmrtím. Otec Mike, jak ho ve sboru nazývali, své hasiče duchovně vedl, zaopatřoval v nemoci a ve smrti, pohřbíval je a staral se o jejich pozůstalé rodiny.
Bolest způsobenou smrtí měl za 30 let svého působení u hasičského sboru mnohokrát prožitou. Měl ji v rukách i v srdci. Jeho život byl jako tavicí kelímek. Se svými bratry procházel žárem ohně i žárem bolesti a všechno nepotřebné touto „tavbou“ odcházelo. Zůstávala láska – k Bohu a k lidem. A skrz tuto lásku rostla a sílila modlitba za dar šťastné smrti. Mychal Judge nechtěl zemřít ve stáří na kolečkovém křesle. Chtěl zemřít ve službě Bohu a druhým.
Věřím, že ve chvíli, kdy padající trám ukončil jeho život, uviděl Mychal Boží tvář a přivítaly ho ruce Nejvyšší lásky.
Že jednou zemřu to je ta
nejjistější skutečnost v životě.
Kde to bude,
kdy to bude
a kdo bude se mnou –
to ví jen Bůh...
Ano Pane,
nevím den ani hodinu, kdy mne zavoláš,
ale dopřej mi,
abych dobrým životem,
milujícím Tebe, sebe a druhé,
byl v té chvíli připraven
vstoupit do tvé šťastné náruče...
Až přejdu na druhou stranu
poznám krásu Tvého dobrotivého činu,
kterým mne k sobě voláš.
Je to Boží čin – musí být krásný.
(z úvah otce Mychala – jaro 2001)
Markéta Bartáková
Článek z prosincového vydání časopisu Katolické charismatické obnovy Effatha
Seznam článků o M. Judgem naleznete zde (www.pastorace.cz/judge)
