Často se konstatuje, že jsme národem ateistickým. Není divu, že proto snadno upadáme do pesimismu. K takovým chmurným názorům nás vedou nejrůznější čísla, statistiky a v neposlední řadě i poslední sčítání obyvatel.
Že je to však jen jeden pohled na situaci víry v naší zemi, je zřejmé. Jsou ale i nadějné úhly pohledu. Některé ukazatele se stávají přímo důležitou výzvou pro současnou generaci věřících. Jeden radostný pohled nám poskytnou v mnoha kostelích obřady velikonoční vigilie. Tak jako každý rok, i v letošním bude při ní pokřtěno několik stovek dospělých lidí. Jejich příprava během katechumenátu je jistě důležitou etapou životního obrácení, při kterém je doprovází celé společenství věřících.
Avšak nejen křty dospělých, ale i hlubší pohled na naši společnost nechává napovědět, že čísla a nejrůznější ukazatele naznačují spíše než pesimismus mírný optimismus. Do diskuse o spiritualitě našeho národa zasáhl i uznávaný odborník v sociologii Doc. Petr Sak. Více než dvacet let se zabývá mládeží a v nedávné době zveřejnil výsledky svých výzkumů právě z oblasti spirituality. Rád bych z jeho článku nabídl podstatnou část. Pohled tohoto člověka a odborníka vně církve je pro nás dost polopatickou výzvou.
V úvodu se potýká s faktem, že „metodika výzkumu již dopředu limituje poznání, ke kterému výzkumem dojdeme,“ a tak snadno může výzkumník získat data nepřesná nebo přímo mylná. „Výzkum spirituality je teoreticko metodologicky velice náročný a je k němu třeba přistupovat s pokorou a metodologickou skepsí. Výsledek nikdy nebude přesným obrazem reality, ale pouze se k ní bude víceméně přibližovat.“
Na základě svých výzkumů autor konstatuje určitý vnitřní rozpor. Na jedné straně se mladí lidé o duchovní hodnoty opravdu zajímají, na druhé straně však v nabídce duchovna hledají cokoliv, aniž by rozlišovali křesťanské a nekřesťanské. Nechme však hovořit citovaného sociologa:
„Poznatky zjištěné výzkumem spirituality české populace, který šel hlouběji pod povrch běžných otázek ve smyslu přihlášení se k církvi či chození do kostela, podávají jiný obraz o spiritualitě české mládeže než mládeže ateistické. Meditace je součástí života 21 % mládeže, duchovní literaturu studuje 20 % mládeže, 31 % mladých lidí zastává názor, že Boha je třeba hledat především v sobě, 26 % mladých lidí klade na cestě k Bohu nejvyšší důraz na realizaci principu lásky.
Pokud bychom však mluvili o tradičních formách života katolické církve, tak bychom se dostali k výrazně nižším číslům. Spíše než o trendu ateizmu a materializmu bych proto hovořil o trendu nové spirituality, která překračuje horizont tradičních aktivit v rámci římsko katolické církve. Tradiční religiozita v rámci katolické či dalších církví je skutečně na ústupu. Podíváme-li se na graf postojů k jednotlivým církvím či náboženským a duchovním směrům v závislosti na věku, vidíme s klesajícím věkem zhoršování postojů. Ke katolictví je nejhorší postoj v nejmladší věkové skupině, na rozdíl od postojů k new age, buddhizmu a józe, u nichž je závislost na věku opačná.“
Toto své zjištění však autor ihned upřesňuje:
„Charakteristické pro současnou mladou generaci je oslabování vlivu jakéhokoliv ideového směru, a to i sekulárního. Ideové směry či sekulární společensko ideová hnutí, které určovaly vývoj civilizace v posledních sto letech, mají pro mladou generaci poměrně malý význam, a ten ještě stále klesá. Výzkumy realizované s odstupem osmi let ukazují výrazné snížení vlivu či zhoršení postojů vůči všem sledovaným směrům. Ke zhoršování postojů a vlivu dochází u všech sledovaných sekulárních směrů i u katolicizmu. K zajímavému poznatku však dospíváme, když sledujeme dynamiku tohoto zhoršování.“
Zde se dostáváme k jádru překvapivého zjištění doc. Saka.
„Dynamika poklesu pozice sekulárních směrů je vyšší než dynamika poklesu pozice katolictví, a tak v tomto pádu došlo k proměně pozic jednotlivých směrů u mladé generace. Navzdory silnému trendu sekularizace české společnosti má u mladé generace nejsilnější pozici katolicizmus. K této nové ideové konfiguraci u mladé generace dochází spíše než v důsledku celogeneračních změn díky vyhraněné části mladé generace, jejíž podíl v populaci se pohybuje mezi 10 - 20 %, kteří jsou aktivními katolíky a s římskokatolickou církví se ztotožňují. U ostatních směrů se postoje k nim u celku populace rozvolňují a neexistuje ani tvrdé jádro příznivců těchto směrů, či je toto jádro početně velmi slabé.
Konzumismus, hedonismus a ztotožnění s masovou kulturou - tyto typy chování a životního způsobu, které jsou typické pro velkou část mladé generace - nejsou ani tak projevem nějakého společensko ideového směru, jako spíše projevem absence idejí, hodnot a světového názoru, byť jakéhokoliv.“
V části, kde citovaný sociolog vysvětluje důvody svého konstatování, říká:
„Zjištěné poznatky zásadním způsobem vstupují do zažitých stereotypů vnímání spirituality české společnosti. Zatímco spiritualita západních konzumních společností mívá i charakter společenské účasti na religiózním rituálu, typu našich účastí na oslavách 1. máje, česká spiritualita více obsahuje dimenzi niterného hledání a autentického směrování k transcendentnu.“
Závěr autora je nejen povzbudivý, ale především zavazující:
„Význam římsko katolické církve vyplývající z vlivu na mladou generaci je v současnosti poměrně značný. Tento vliv se bude do budoucna měnit v závislosti na tom, jak církev pochopí základní spirituální potřeby a trendy u mladé generace a promítne je do své činnosti.“
Mýlil by se tedy ten, kdo by podlehl jednostrannému pohledu. S půdou pro novou evangelizaci to v naší zemi není tak špatné, jak se mnohdy může zdát. Tím se netvrdí, že evangelizace je snadný úkol, spíše naopak. Jde o to objevovat pravou křesťanskou naději a s odvahou a důvěrou v Boží vedení se pustit do hledání účinných cest.
RaVat 6.3.2005
P. Jan Balík
Avšak nejen křty dospělých, ale i hlubší pohled na naši společnost nechává napovědět, že čísla a nejrůznější ukazatele naznačují spíše než pesimismus mírný optimismus. Do diskuse o spiritualitě našeho národa zasáhl i uznávaný odborník v sociologii Doc. Petr Sak. Více než dvacet let se zabývá mládeží a v nedávné době zveřejnil výsledky svých výzkumů právě z oblasti spirituality. Rád bych z jeho článku nabídl podstatnou část. Pohled tohoto člověka a odborníka vně církve je pro nás dost polopatickou výzvou.
V úvodu se potýká s faktem, že „metodika výzkumu již dopředu limituje poznání, ke kterému výzkumem dojdeme,“ a tak snadno může výzkumník získat data nepřesná nebo přímo mylná. „Výzkum spirituality je teoreticko metodologicky velice náročný a je k němu třeba přistupovat s pokorou a metodologickou skepsí. Výsledek nikdy nebude přesným obrazem reality, ale pouze se k ní bude víceméně přibližovat.“
Na základě svých výzkumů autor konstatuje určitý vnitřní rozpor. Na jedné straně se mladí lidé o duchovní hodnoty opravdu zajímají, na druhé straně však v nabídce duchovna hledají cokoliv, aniž by rozlišovali křesťanské a nekřesťanské. Nechme však hovořit citovaného sociologa:
„Poznatky zjištěné výzkumem spirituality české populace, který šel hlouběji pod povrch běžných otázek ve smyslu přihlášení se k církvi či chození do kostela, podávají jiný obraz o spiritualitě české mládeže než mládeže ateistické. Meditace je součástí života 21 % mládeže, duchovní literaturu studuje 20 % mládeže, 31 % mladých lidí zastává názor, že Boha je třeba hledat především v sobě, 26 % mladých lidí klade na cestě k Bohu nejvyšší důraz na realizaci principu lásky.
Pokud bychom však mluvili o tradičních formách života katolické církve, tak bychom se dostali k výrazně nižším číslům. Spíše než o trendu ateizmu a materializmu bych proto hovořil o trendu nové spirituality, která překračuje horizont tradičních aktivit v rámci římsko katolické církve. Tradiční religiozita v rámci katolické či dalších církví je skutečně na ústupu. Podíváme-li se na graf postojů k jednotlivým církvím či náboženským a duchovním směrům v závislosti na věku, vidíme s klesajícím věkem zhoršování postojů. Ke katolictví je nejhorší postoj v nejmladší věkové skupině, na rozdíl od postojů k new age, buddhizmu a józe, u nichž je závislost na věku opačná.“
Toto své zjištění však autor ihned upřesňuje:
„Charakteristické pro současnou mladou generaci je oslabování vlivu jakéhokoliv ideového směru, a to i sekulárního. Ideové směry či sekulární společensko ideová hnutí, které určovaly vývoj civilizace v posledních sto letech, mají pro mladou generaci poměrně malý význam, a ten ještě stále klesá. Výzkumy realizované s odstupem osmi let ukazují výrazné snížení vlivu či zhoršení postojů vůči všem sledovaným směrům. Ke zhoršování postojů a vlivu dochází u všech sledovaných sekulárních směrů i u katolicizmu. K zajímavému poznatku však dospíváme, když sledujeme dynamiku tohoto zhoršování.“
Zde se dostáváme k jádru překvapivého zjištění doc. Saka.
„Dynamika poklesu pozice sekulárních směrů je vyšší než dynamika poklesu pozice katolictví, a tak v tomto pádu došlo k proměně pozic jednotlivých směrů u mladé generace. Navzdory silnému trendu sekularizace české společnosti má u mladé generace nejsilnější pozici katolicizmus. K této nové ideové konfiguraci u mladé generace dochází spíše než v důsledku celogeneračních změn díky vyhraněné části mladé generace, jejíž podíl v populaci se pohybuje mezi 10 - 20 %, kteří jsou aktivními katolíky a s římskokatolickou církví se ztotožňují. U ostatních směrů se postoje k nim u celku populace rozvolňují a neexistuje ani tvrdé jádro příznivců těchto směrů, či je toto jádro početně velmi slabé.
Konzumismus, hedonismus a ztotožnění s masovou kulturou - tyto typy chování a životního způsobu, které jsou typické pro velkou část mladé generace - nejsou ani tak projevem nějakého společensko ideového směru, jako spíše projevem absence idejí, hodnot a světového názoru, byť jakéhokoliv.“
V části, kde citovaný sociolog vysvětluje důvody svého konstatování, říká:
„Zjištěné poznatky zásadním způsobem vstupují do zažitých stereotypů vnímání spirituality české společnosti. Zatímco spiritualita západních konzumních společností mívá i charakter společenské účasti na religiózním rituálu, typu našich účastí na oslavách 1. máje, česká spiritualita více obsahuje dimenzi niterného hledání a autentického směrování k transcendentnu.“
Závěr autora je nejen povzbudivý, ale především zavazující:
„Význam římsko katolické církve vyplývající z vlivu na mladou generaci je v současnosti poměrně značný. Tento vliv se bude do budoucna měnit v závislosti na tom, jak církev pochopí základní spirituální potřeby a trendy u mladé generace a promítne je do své činnosti.“
Mýlil by se tedy ten, kdo by podlehl jednostrannému pohledu. S půdou pro novou evangelizaci to v naší zemi není tak špatné, jak se mnohdy může zdát. Tím se netvrdí, že evangelizace je snadný úkol, spíše naopak. Jde o to objevovat pravou křesťanskou naději a s odvahou a důvěrou v Boží vedení se pustit do hledání účinných cest.
RaVat 6.3.2005
P. Jan Balík
