4. 8. 2014 , Miloš Doležal (Foto: Pohlednice z Arnolce z roku 1915. Vlevo kaple sv. Vendelína, vpravo rodný dům Josefa Toufara)

První světová válka a Josef Toufar...

První světová válka a Josef Toufar...

 

Vyhlášku  o všeobecné mobilizaci s oslovením „Mým národům“, jíž císař František Josef I. vyhlásil válku Srbsku, nechal  časně ráno 1. srpna 1914 starosta obce Arnolce vybubnovat, vyvěsit a seznámit s ní obyvatele obce.  Sedmdesát tři mužů od 18 do 50 let se shromáždilo na arnolecké návsi, kde se odehrávaly srdceryvné scény loučení.  Muži byli odvezeni koňskými povozy do Jihlavy, Luk a Velkého Meziříčí.

 Josefovi Toufarovi bylo v té době 12 let. Otci Josefa Toufara i nejstaršímu z jeho synů Vladimírovi se mobilizace vyhnula a mohli zůstat doma.  Čas to však byl pro všechny hospodáře na Vysočině sužující. Byly nařízeny nucené pravidelné dodávky obilí, brambor, sena, slámy a dobytka pro armádu (tzv. rekvizice zásob). A s  nemenším  nátlakem  byly zavedeny vynucené válečné půjčky. Podle výše finančního obnosu byla posuzována loajalita obce i občanů. O to více jsou do hospodaření zapojeni bratři Toufarové, včetně dvanáctiletého Josefa. 

Podobně jako u většiny jeho arnoleckých vrstevníků je i Toufarova školní docházka ve válečných letech nepravidelná.  Život školáků je vytržen z dosavadního řádu a podřizuje se válečným změnám. Z Arnolce byli navíc postupně povoláni na frontu tři učitelé. Školní vyučování ustupuje do pozadí a dává se do služeb humanitárním akcím pro armádu. Žákyně místo vyučování pletou ponožky pro vojáky na frontu, žáci vyrábějí papírové vložky do bot, sbírají listy jahodníku a ostružiníku. Děti obcházejí jednotlivá stavení a organizují finanční sbírky pro armádu nebo vlasteneckou sbírku kovů – schraňují   po domech měď, mosaz, bronz a cín. Několikrát do roka učitel musel plnit funkci rekvizičního komisaře a místo učení obchází domy a sepisuje stav zásob obilí a dobytka. V té době žáci několik týdnů nechodí vůbec do školy. Žák Josef Toufar ukončil 14.7.1916 obecnou školu.  Válečná situace ani domácí podmínky Josefovi další studium nedovolují, a tak zůstává v Arnolci a pracuje doma a pomáhá v otcově hostinci.

Rok 1918 je stále ještě válečným časem a farář Novotný do farní kroniky zapisuje: „Tíseň je již všeobecná. Rekvizice obilí, brambor konané v minulém prosinci nevynesly mnoho, aby ulehčily zásobování měst, a naopak mnohého hospodáře poškodily. /… / Náboženský duch ve farnosti ještě v celku je válkou nedotčen. Jinde již se jeví více zle následky války, omrzelost, netrpělivost, lhostejnost ke všemu, i k náboženství. Vojíni se vracejí domů na dovolenou a říkají: 'Kdyby byl Pán Bůh, nemohl by se již na to dívati.' Vojíni již hrozně trpí hladem a vší trýzní.“

Zprávu o konci války a vzniku samostatného československého státu přinesli 28. října 1918 večer vojáci z Jihlavy, kteří měli na čapkách místo císařského odznaku trikoloru. Vyčítali obecním zastupitelům, proč se hned nekonají oslavy.  Příčina byla prostá. Toho času ve farnosti mnoho lidí onemocnělo chřipkou, a tak se obecní slavnost konala až 24. listopadu.

Z Arnolce na frontách první světové války zahynulo třináct vojáků, z nichž jeden zemřel po návratu v Arnolci a druhý v Brně. Zhořský duchovní Cyriak Novotný popsal bezprostřední společenskou atmosféru nového národa kriticky: „Rok 1919 začal tak, jak skončil rok 1918 – samou oslavou a radostí nad nabytou svobodou naší republiky. Jenže ta oslava je tuze přemrštěná, jen tělesná, žádný účinek není ve prospěch lidu a národa.  Kdo trochu myslí a uvažuje, vidí, že národ český je lehkomyslný a není zralý pro tak náhlou svobodu, jaké říkají  'americká'. U nás slovo republika a svoboda vyznělo v ten smysl, že si může každý dělat, co chce, že nemusí pracovat, že může vše dle své vůle. Ale církev a křesťanské náboženství mluví o pravé svobodě a svobodu hájí, vrhli se brzy, ba hned, lidé zlomyslní na církev a náboženství. Nejen že svalili mariánský sloup v Praze, káceli kříže, uráželi kněze a laiky, ale přímo běsní proti Bohu a všemu nadpřirozenému.“

Související texty k tématu:

Čtení z dnešního dne: Úterý 12.11.

Iz 40,1-11; Mt 18,12-14

Komentář k Iz 40,1-11: I já jsem vyzván, abych volal! Okolí mám beze strachu upozornit: můj Bůh je šetrný ke slabým, jako pastýř k březí ovečce.

Zdroj: Nedělní liturgie

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12. 12. 2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jan od Kříže (svátek 14.12.)

(10. 12. 2017) Neměl dar humoru, neměl vůdcovské a organizační vlohy, nebyl strhujícím kazatelem, byl malé postavy... Zemřel 14. 12....

Jak obdarovat, aby se nejednalo o další věc do šuplíku?

(7. 12. 2017) Přemýšlíte, jaký dárek k Vánocům vybrat nejbližším? Katolický týdeník přinesl několik zajiíavých tipů.

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni

Eucharistie ve výtvarném umění - jedinečná výstava v Plzni
(5. 12. 2017) Nabízíme vám zajímavý tip - jako jeden z důvodů navštívit západočeskou metropoli...

Adoptuj si politika

(4. 12. 2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude odrážet...

Mikuláš (6.12.)

(4. 12. 2017) Mikulášova velikost nebyla v hrdinství, které se nechává mučit, zavřít a popravit. Jeho velikostí byla každodenní...