Jako dospívající jsem postní dobu moc ráda neměla, protože jsem si musela něco odříct - postili jsme se doma, v pátek a v neděli chodili na křížovou cestu. Už tenkrát jsem asi tušila, že půst není dieta a nemá být samoúčelný, ale plně jsem si to určitě neuvědomovala.

Napadá mě, že v době postní jsme vyzýváni, abychom něco pustili, vypustili, odpustili, připustili. Není to jen hra se slovy. 

Pustit můžeme třeba nějaký špatný návyk, pustit vztah, na kterém lpíme, dát druhému v partnerském vztahu víc svobody, pustit Boha do těch oblastí, kam jsme se doteď nepustili. 

Upustit od přejídání, přílišného lenošení. 

Vypustit něco, čeho je v našem životě moc - sledování televize, příliš mnoho práce na úkor modlitby, vypustit něco, co je zbytečné a brání důležitému. 

Odpustit někomu, kdo nám ublížil, možná i odpustit sobě, že nejsme tak skvělí, jak bychom si přáli. 

Připustit si třeba nějakého přítele víc k tělu, více investovat do vztahů, připustit, že jsem člověk hříšný a konat pokání. 

A konečně je třeba také napustit - hlavně prázdnou nádrž naší lásky, napustit ta místa, která zejí prázdnotou něčím kvalitním, napustit svou číši kvalitním vínem, aby z ní mohli pít druzí i náš dobrý Bůh.

-LK-