Jestliže se děsíte pozemské bídy, proč nemáte strach z bídy na věčnosti?  - archív citátů

31. 10. 2001 , Oto Mádr

Putování do věčnosti

Je v nás přirozená touha žít šťastně a bez konce. Strašlivý úder na newyorský Manhattan nám připomněl, že nevíme ani dne ani hodiny. Středověk to vyjadřoval heslem Media vita in morte sumus - Uprostřed života na náš číhá smrt.
Starý církevní kalendář označoval svátky svatých – stanovené na výroční den jejich úmrtí – jako dies natalis, narozeniny. V logice víry tu liturgie obracela pozornost k cíli životní pouti. V lidovém tónu to vyjádřil Josef Václav Sládek: „V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni vrátíme zas. Kdo by se děsil, kdo by se třás?“
Jak prosté a nadějné, ale dá se to ověřit na tržišti nejrůznějších nauk a představ?

Jedno na první pohled realistické, až vědecké potvrzení se zdá poskytovat zkušenost mnohých, kteří prošli klinickou smrtí (viz Moody, Život po životě). Popisované zážitky však nabízejí pouze upozornění, že člověk asi není jen hmotné tělo. Jiná věc je skutečná smrt, vyhasnutí mozkových funkcí. Co bude potom? Návrat do původní nicoty? Pokračování v těle nějakého živočicha? Nějaká mátožná existence?

Lidské myšlení hledá smysl velkých dějů i malých životů, každého „já“. Na rozdíl od nevzrušivého prožívání dnů udeří do nás náhlé údery osudu. Proč zrovna Já?K Proč tenhle nadaný, dobrý nebo mně blízký člověk musel být smeten a nenaplnit své možnosti jako jiní šťastnější?

Boží slovo zprostředkované Ježíšovým evangeliem hovoří v Novém zákoně nejprve střízlivě: „Uloženo je člověku zemřít a potom bude soud“ (Žid 9,27), V tomto sdělení však je obsažena pocta každému z nás: Nejsi bezvýznamná jednotka z obrovské vesmírné hmoty, neživé nebo živé. Jsi někdo podobný Stvořiteli rozumem a vůlí. Jsi osoba, máš schopnost volit mezi tvořením a bořením, službou životu a zabíjením, mezi pravdou a lží, mezi láskou a nenávistí. Můžeš růst v podobnosti se svým božským Otcem, anebo upadat do chabé a tragické karikatury. Jinými slovy: naplňovat smysl svého života, anebo jej zrazovat. To vše se odehrává v rozměrech celého života i jeho jednotlivých hodin. Ve zřetelných volbách i v zauzlených situacích. V zákoutí duše i v ulicích. Účastí v dějinných zápasech o hodnoty, a tím i přitakáním Dárci všeho dobra nebo svévolí proti němu. Ale kdo posoudí, kdy jsem se rozhodl na povinné výši svého lidství nebo selhal proti ní? Moje svědomí, měřené Božím řádem, jak ho poctivě vidím a jak jsem schopen ho vidět. Zcela přesně pak ten, který projevil svou lásku k nám do krajnosti. Potřebujeme jeho přísnou náročnost jako varování před hříšnou sebestředností, ale také jako lék proti zoufání.

Vadná alternativa je nasadit si filtr, v němž vidíme jen zlo a překážky dobrého života, a ptát se: Jsi nekonečně moudrý a mocný, jak to, že nezabráníš alespoň holokaustům a gulagům? A za co necháváš pykat dobré lidi? V novověku tuto otázku začal filosoficky řešit Leibniz (Teodicea, 1710) a další. Dávno předtím už starozákonní kniha Jób. Těžce postižený ctitel a milovník Hospodinův se s ním dohaduje, proč má tolik trpět. Ale když mu jeho nešťastná manželka radí „Zlořeč Hospodinu a umři!“, pokárá ji: „Mluvíš jako pošetilá žena. Máme od Hospodina přijímat jenom dobro, ale zlo ne?“ Ve zkratce je tu řečeno, že má smysl a je hodnotný i ten život, který se nemůže podílet na dotváření světa a službě lidem, když přijetím obtíží a bezmoci uplatní svou výsostnou možnost: bezvýhradnou lásku k Dárci v každé osobní situaci. Jóbem ukázal Bůh v Písmu vrchol lidské velikosti v nejryzejší podobě.

Neustálou přítomnost Boha při nás, v rámci veškerého dění ve světě a lidstvu, vyjadřuje slovo Prozřetelnost. To je sám Bůh jako vidoucí vše minulé, přítomné i budoucí. Naše představivost z toho vyvozuje právo na stálou Boží ochranu. Jsou sice okamžiky, kdy za nečekaně šťastné východisko děkujeme Bohu, jenže on není náš bodyguard, ale moudrý Otec, který dopouští zlo, aby z něho mohlo vzejít cennější dobro. Náš život není řádný nebo vadný chod stroje, nýbrž růst a dobrodružství, jaké prožívá jenom skutečná láska.

Zkusme si to doložit několika živými osobami. Starý biskup Ignác Antiošský se bránil pokusům přátel, kteří ho chtěli zachránit před mučednickou smrtí: „Jsem Boží pšenice, proto musím být semlet zuby šelem, abych se stal dobrým Božím chlebem.“ Když se mladého jezuitského klerika Aloise zeptali ostatní při společné rekreaci, co by dělal, kdyby věděl, že za hodinu zemře, řekl: „Hrál bych s vámi dál.“ A současnice ještě mnoha z nás, filosofka a karmelitánka Edith Steinová, osvětimská mučednice: „Co nebylo v mém plánu, bylo v Božím plánu. A čím více jsem to zakoušela, tím více ve mně ožívalo přesvědčení víry, že z Božího hlediska neexistuje náhoda, že můj celý život až do podrobností je zanesen do plánu Boží prozřetelnosti a z pohledu Boha, který vidí všechno, dostává dokonale do sebe zapadající smysl.“



(S laskavým svolením převzato z Teologických textů 3/2001,
email: ttexty@volny.cz)



Související texty: Vzkříšení,

Čtení z dnešního dne: Středa 18.7.

Iz 10,5-7.13-16; Mt 11,25-27

Komentář k Iz 10,5-7.13-16: Tak, jak mluví Izaiáš ve jménu Boha, tak má být pevný hlas církve! Ona dnes na sebe musí vzít prorockou úlohu hlasatele pravdy!

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2018) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby...

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2018) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2018) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2018) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Katolická charismatická konference 2018

(4. 7. 2018) Začátek prázdnin je v Brně již neodmyslitelně spojen se začátkem charismatické konference, která se letos uskuteční od...

Svatí Cyril a Metoděj (5.7.)

(4. 7. 2018) svátek 5.7.