20. 2. 2014 , (Foto: IMA)

Reforma liturgické reformy? (František Kunetka)

Reforma liturgické reformy? (František Kunetka)

V současnosti je často diskutována problematika poslední liturgické reformy, kdy se řeší otázka, zda v tradici církve představuje určitý zlom, nebo ji lze vidět a chápat jako její kontinuální součást. Na takto položenou otázku lze odpovědět pouze z širšího pohledu, který vychází z hermeneutiky samotné tradice. Ta nás vede k tomu, abychom se ještě před zkoumáním jejího obsahu – v našem případě se jedná o různé tradice liturgické – ptali obecně na význam a smysl tradice.

I z pouze historického pohledu je zřejmé, že tradice nepředstavuje nějaký strnulý monolitní monument, ale mnohovrstevný proud, kdy vedle základního „proudění“ mohou určité dílčí tradice vznikat i zanikat. Konstituce Dei verbum v čl. 8 charakterizuje tradici jako proces, který stále probíhá, jde kupředu, či spíše do hloubky (proficit, dosl. prospívá), a více než rozšiřováním se rozvíjí růstem porozumění (crescit perceptio). Vzhledem k omezenosti lidského chápání pak ale musíme připustit i existenci tradic, které nemusejí znamenat vždy cestu kupředu, nemají tedy vlastnosti „proficitní“, ale mohou představovat i jistý deficit; tradice musí být proto reflektována také kriticky. Dále je třeba připomenout, že tradice na poli liturgie je vždy propojena s tradicemi v jiných základních oblastech života církve (martyria – zvěstování; diakonia – služba): „Církev ve své nauce, životě a bohoslužbě (in sua doctrina, vita et cultu) předává v dějinách všem generacím všechno, čím ona sama je, a všechno, co věří“ (DV 8). Na procesu pohybu tradice vpřed směrem do hloubky se podílí duchovní zkušenost celé církve: magisterium, teologové i sensus fidei totius populi (LG 12). Jestliže se proměňuje sociokulturní kontext, je to právě věrnost tradici, která v nás vzbuzuje odvahu ke změně: „Nic nevyžaduje tolik věrnosti, jako živoucí změna.“ Tradice představuje kreativní proces, není projevem strnulého tradicionalismu. Tradice znamená cestu, neboť na cestě je i samotná církev: zastaví­-li se, propadne tradicionalismu; uzavře­-li se do sebe a opevní se, propadne fundamentalismu. Jakkoliv je to paradoxní, tradicionalismus má za následek právě zlom v tradici. I dokument Ecclesia Dei (1988) ve vyjádření k situaci rozpolcení (v případě Kněžského bratrstva sv. Pia X.) konstatuje, že v kořenu schismatu je špatné pochopení pojmu tradice, protože popírá její charakter jakožto živoucího procesu, a to nutně implikuje zároveň i její proměnlivost.

O tradici je třeba pečovat, což znamená, že je třeba ji stále promýšlet a tvůrčím způsobem interpretovat. Samotná tradice je totiž „živým proudem neustálých reinterpretací svěřeného odkazu… je dějinným pohybem nikdy nekončících pokusů tento odkaz hlouběji pochopit a učinit ho srozumitelným v daném úseku stále se měnícího kulturně historického kontextu.“ Rozdíl mezi tradicí a tradicionalismem formuloval luteránský teolog slovenského původu Jaroslav Pelikan (1923–2006) ve svém rozsáhlém eposu The Christian Tradition takto: „Tradition is the living faith of the dead; traditionalism is the dead faith of the living.“

Kdyby církev byla uzavřenou společností, opevněnou a zajištěnou proti jakémukoliv vlivu dějinného pohybu, byla by liturgická reforma svým způsobem jednoduchá: na způsob intaktního objektu by byl opatrován tradovaný rituál, který by jako položka v seznamu „památkové péče“ požíval úřední ochrany; úspěch „reformy“ by pak spočíval právě v zajištění strnulosti a neměnnosti. Skutečnost je však taková, že putující církev reflektuje proměny dějinných paradigmat, a pokud koncil toto dynamické pojetí církve akcentoval, uložil jí zároveň závazek liturgické reformy jako stálého, nikdy nekončícího úkolu. To, že Konstituce o liturgii byla schválena 2174 kladnými hlasy oproti 4 záporným, je svědectvím uvědomění si a přijetí tohoto úkolu, a lze si proto jen těžko představit hermeneutiku koncilu, která by tento fakt mohla popřít. Liturgie je součást, zároveň však i plod živé tradice církve, a takto ji můžeme označit jako „locus theologicus“. Církev je od počátku worshiping Community: slavení liturgie je vzhledem k obsahu fides in actu, vzhledem k slavícímu subjektu ecclesia in actu. Slavením liturgie se víra prohlubuje, neustále prohlubovaná víra znamená totéž pro liturgické slavení.

Po této obšírnější reflexi pojmu „tradice“ se nyní vraťme k naší liturgické problematice, konkrétně k výše položené otázce, zda totiž poslední liturgická reforma představuje zlom, či kontinuitu. Liturgická reforma jistě není fatálním přelomem v dějinách liturgie, vždyť nepředstavuje žádný rozchod s apoštolskou tradicí, naopak, chce zachovat kontinuitu slavení církve jakožto jejího významného živoucího projevu. Problém spočívá v tom, že to při zásadních reformách znamená zároveň i jistý stupeň diskontinuity. Tyto dvě veličiny – kontinuitu a diskontinuitu – nelze proto stavět proti sobě. „Pokud platí, že reformou má být zajištěna autentičtější a účinnější kontinuita tradice, pak právě tak platí, že tento cíl může často dosažen pouze za cenu jisté diskontinuity. Má­-li být reforma reformou, musí určité závažné věci, na nichž smysl tradice závisí, změnit.“ Ve vývoji tedy může nastat jistá diskontinuita, která má své oprávnění a smysl, pokud se základní záměr tradice v této oblasti dostal do krize, způsobené právě negativním vývojem. Jestliže tedy ve středověku dochází k již zmíněné rituální dezintegraci, pak nutným reformním krokem musí být rituální reintegrace, která samozřejmě v zájmu zachování základní kontinuity tradice bude představovat zároveň její jistou diskontinuitu. Tvrzení, že obě formy liturgie – jejich podoba před reformou a po ní – mohou vedle sebe existovat jako rovnocenné, je proto velmi problematické. Dvě formy mohou být rovnocenné pouze v diachronním pohledu, v časovém sledu, z nadhledu vývoje. Pokud však mají platit za rovnocenné v pohledu synchronním, pak reforma, prováděná ve službě kontinuity tradice, ztrácí smysl.

Reforma je pochopitelná a nutná v rámci dějinného charakteru církve, vývojem podoby jejích životních projevů – tedy i liturgie – také však z důvodu částečnosti a omezenosti našeho poznání. V rámci plynoucích dějin, tedy z diachronního pohledu, je jistá diskontinuita v rámci kontinuity pochopitelná; takto nazírány jsou události proto kompatibilní. Pokud však z dějinného sledu chceme vytvořit časovou koexistenci, díváme se tedy pohledem synchronním, celý smysl reformy se stává nepochopitelným. Diachronně jsou události kompatibilní, synchronně však inkompatibilní. Identita římského obřadu je zajišťována a zaštítěna jeho kontinuální reformou, nikoliv koexistencí s tím, co bylo reformou překonáno; je zajišťována dějinným vývojem (sviluppo storico), nikoliv ahistorickou synchronií (astorica contemporaneit?). Jestliže dle středověkého pojetí liturgii konají pouze klerikové a podle současného pojetí je jejím subjektem celé shromáždění, tedy každý věřící, je jen hrou se slovy, zda se jedná o přelom, diskontinuitu, či organický růst. Formulace, podle které v určité problematice „došlo k závažnému prohloubení“, v zásadě (dle diplomatického vatikánského slovníku) znamená připuštění a potvrzení změny. Jde o diskontinuální kontinuitu, kdy identita je zajišťována právě proměnou.

Poslední koncil uznal a potvrdil dějinnou historickou nutnost reformy na základě reflexe mnoha teologických, liturgických i historických podnětů, které od poslední tridentské reformy byly nabídnuty a které měly napomoci k odstranění strnulosti, ve které se liturgie během předchozích staletí ocitla. Na základě této reflexe byla provedena liturgická reforma, která – jak už bylo mnohokrát připomenuto – reaguje mimo jiné i na změnu ekleziologického paradigmatu; proto jen obtížně může být kompatibilní s podobou liturgie, která je formována ekleziologií jinou.

Po tom všem, co bylo řečeno, bychom snad na otázku, která tvoří nadpis této studie, mohli odpovědět takto: Reforma ve smyslu návratu, obratu zpět z již nastoupené cesty, není možná; představovalo by to popření základního charakteru tradice. Reforma ve smyslu cesty kupředu směrem do hloubky, hledání autentické „liturgické kultury“, podoby bohoslužby, ve které by i současný člověk mohl „stát se svou pravdou“ (Guardini), je nejen možná, ale i nutná. Je to závazek, z něhož se nelze vymanit, i to by totiž bylo popřením kreativního charakteru živé tradice. Permanentní proces obnovy, ono správně pochopené „semper reformanda“, platí a bude neustále platit jak o církvi, tak o její liturgii.

František Kunetka, „Reforma liturgické reformy?“ Studia theologica 15, č. 4 (2013): 47–67. www.studiatheologica.eu 

 

STUDIA THEOLOGICA
Studia theologica je recenzovaný odborný teologický čtvrtletník vydávaný od roku 1999 ve spolupráci několika českých a slovenských teologických fakult:
Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého,
Teologické fakulty Jihočeské univerzity,
Teologické fakulty Trnavské univerzity
a Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

www.studiatheologica.eu

 

Čtení z dnešního dne: Neděle 21. 1.

Jon 3,1-5.10 ; Žalm 25; 1 Kor 7,29-31
Mk 1,14-20

Velmi podobný text povolání jsme slyšeli minulou neděli, jen ho vyprávěl sv. Jan. Lze tedy srovnávat pohled dvou autorů. Co je společné? U sv. Jana je vidět více aktivita učedníků, Marek zdůrazňuje, že Ježíš oslovil následovníky jako první. V realitě života je to velmi podobně. Nelze jasně odlišit, jak moc to byl nejprve Pán a do jaké míry hledání učedníka. Ale jasné je, že následovník je ochoten hledat Boha a za Kristem jít. A Bůh toto hledání nenechá bez reakce.

Zdroj: Nedělní liturgie

21.1.2014 zemřel P. Karel Fořt - ´Otec Karel z RFE´

(21. 1. 2018) Dlouholetý oblíbený redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa.

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci

Kulturní i přírodní bohatství Amazonie leží papeži na srdci
(18. 1. 2018) Papež František směřuje světovou pozornost k záchraně unikátních světových ekosystémů i kulturám domorodých národů,...

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2018) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2018) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině...

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2018) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno...

Marie Elekta od Ježíše (1605?1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2018) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka...